Co je to komentariát

Martin Vrba

Autor provádí kritickou reflexi úlohy žurnalistiky, především politických komentářů, v české polistopadové společnosti a dochází k závěru, že tato role si brzy může žádat svou zásadní revizi.

Česká veřejnost má stále charakter obce, která čerpá svou společnou identitu z události sametové revoluce. Ta byla přebásněna do podoby adorace politického i ekonomického liberalismu. Žel Bohu, liberální kapitalismus integrovaný do světové ekonomiky a generující masovou kulturní produkci, je systémem, který spolehlivě rozežírá jakoukoliv společnou identitu a má v tomto poměrně dlouhou tradici.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Otázka následné spontánní poptávky po kolektivně ukotvené silné identitě, tedy zpravidla nacionalismu, je otázkou, která se svým rozsahem míjí našemu záměru; tržní ekonomika masové produkce povětšinou generuje mikroidentity oscilující kolem konkrétního spotřebního zboží, životního stylu, značek, lineárního času kariérního růstu a podobně.

Začátek konce jedné události

Podstatné pro naše téma je, že událost sametové revoluce není a ani nebyla vnímána jako prostý konec totality s otevřenou budoucností (není snad jedním z hlavních rysů komunistické totality uzavírání budoucích možností?), ale je interpretována vždy ruku v ruce se svou antitezí, transformací 90. let.

Odmítnutí komunismu a přijetí liberalismu (v politické i ekonomické podobě) je přijímáno jako vnitřně propojený celek a kritika liberalismu (v té či oné podobě) je a priori podezřívána z příklonu k předlistopadovému režimu — jako kdyby se po sametové revoluci prostě jenom posunulo mechanické kyvadlo dějin doprava.

České pravici i (neo)stalinismu se tak podařila společná věc: přesvědčit dostatek lidí, že to, co bylo prováděno před listopadem 89, je esencí levicové politiky jako takové. Plody tohoto ideologického působení sklízíme dodnes.

Jakou roli v tomto všem ale hraje to, co dále budeme nazývat „komentariát“?

Pokud zabloudíme do modernějších výkladových schémat, mohli bychom říci, že český komentariát je malým biopolitickým zázrakem. Není vůbec nutno se uchylovat k oligopolním konspiracím s ohledem na konkrétní vlastníky těch či oněch mediálních frakcí.

Kontrola postrevolučního komentariátu nefunguje primárně přímou autoritativní direktivou, jakkoliv se s tím či oním partikulárním případem lze (pro některé alespoň myslitelně) setkat. Naopak funguje spíše na bázi decentralizované normalizační moci žurnalistického davu, který je více či méně věrný události revoluce, byť ve specifické interpretaci.

Komentariát není tedy vystaven přímým intervencím ve jménu jeho disciplinarizace, ale především se disciplinarizuje sám a sám nad sebou drží pomyslný bič. Tato samoregulace komentariátu má svoji původní příčinu ve věrnosti události revoluce, jejíž pravdou má být liberalismus devadesátých let.

Pokud zabrousíme do starších analýz, tak v jistém ohledu tomuto jevu dodal pojem Heidegger, když mluvil o neosobním „ono se“ (das Man). To, co reguluje žurnalistu, je jistá sdílená kolektivita se společnými standardy ruku v ruce s věrností události v původní, tedy „čisté“ interpretaci. To se tak nedělá, to se nepíše, to se nehodí, to se nebude prodávat.

Obvykle je tato decentralizovaná sebedisciplinarizace nazývána svobodou jedince. Klíčové je zde, že zatímco vulgární moc komunistického státu byla direktivní a intervenční a jako taková relativně snadno rozpoznatelná a identifikovatelná (proto ostatně potřebovala robustní korekční mediální aparát), liberální biomoc funguje nikoli přímými intervencemi shůry, ale formováním a politicko-legislativní modifikací celého gestaltu, jisté sociokulturní substance, která má podobu hegemonie v Gramsciho smyslu.

Touto substancí je více či méně vulgární liberalismus čerpající svoji legitimitu z vymezení se vůči minulému režimu komunistické totality a udržuje se dlouhodobě v chodu sebeobrazem a sebeprezentací jakožto jediná skutečná antiteze vůči předrevoluční minulosti (známý je Klausův bonmot o neexistenci jakýchkoliv třetích cest).

Tento sebeobraz a sebeprezentace je vlastní nejen pravicovým politickým „elitám“, ale především komentariátu, který sebe sama legitimizuje jako hlídacího psa této základní distinkce — zatímco krátce po listopadu existovala svého druhu aliance komentariátu a Klausova transformačního úsilí a ve společné symbióze byly budovány světlé zítřky českého kapitalismu a integrace do mezinárodní ekonomiky a politiky, o několik let později komentariátu chtě nechtě začalo docházet, že střet s reálpolitikou neodpovídá ideálu původní distinkce.

Tedy v době kdy transformační politika (a ostatně „politika“ jako taková) začala ukazovat svoji odvrácenou tvář a představovat zradu ideálu. Jinými slovy — proces prvotní akumulace kapitálu v postkomunistické zemi, vydané v plen bezuzdné privatizaci, ukázal své problematické aspekty, které navždy rozštěpily jednotnou transformační frontu.

Komentariát se tak odtrhl od své stranické matky a přetvořil se do podoby standardní kritické práce s dostatečnou rezervovaností a nadstranickostí, tak jak to známe ze západních liberálních demokracií. Komentariát však zůstal věrný ideálu distinkce — ve skutečnosti se stylizoval do podoby jeho jediného nositele po zradě Strany.

Tak se zpravidla žurnalistická elita dodnes tematicky vyčerpává problematikou (anti)komunismu jako zdroje legitimity systému a korupcí politických elit jako permanentním zrazováním ideálu tohoto systému. Obojí je neseno patosem morálního rozhorčení; morálka komentariátu ostatně těží právě z události sametové revoluce interpretované prizmatem liberalismu, který byl ztotožněn se svobodou jako takovou.

Svého času se komentariát rozdělil do dvou frakcí — té, jež provedla odštěpení od transformační politiky skrze kritiku této politiky, kterou v posledku považovala za zradu pravdy události (ať už se jednalo o zhasnutí světel při privatizaci, oligarchizaci ekonomiky nebo opoziční smlouvu). Tato frakce se stala hlavním proudem, získala ve společnosti skrze své „opinion-leadery“ široký vliv a nedávno byla dehonestována svým zhrzeným otcem na „levicovou kulturně mediální frontu.“

A pak druhé frakce, která naopak zachovávala věrnost události ve striktně klausovské interpretaci a stala se postupně spíše záležitostí exotickou a marginální — dnes je jasné, že spěje ke svému konci, když už je většině po právu jenom pro smích; delší dobu už vykazuje sektářské rysy, kdy jednotliví aktéři oscilují okolo postavy otce-zakladatele nebo přinejlepším provádějí sondu směrem k inspiračním zdrojům, ze kterých čerpal.

Tuto frakci můžeme nazvat jakýmsi „lumpenkomentariátem“. Tato frakce komentariátu doposud odolává uvědomění, kterého se dostalo frakci hlavního proudu a konzervativně, či spíše nostalgicky, se opírá o staré fundamentální interpretace i jejich představitele.

Tento „lumpenkomentariát“ ale není předmětem tohoto eseje. O to víc je jím komentariát hlavního proudu, jehož vliv, jak ostatně název napovídá, byl dlouhou dobu klíčový.

Specifikem českého komentariátu je v užším smyslu to, že jakkoliv byl schopen se oddělit od Strany provozující legitimizační fikci, kterou částečně prohlédl, nikdy se mu už nepodařilo posunout kritiku na takovou rovinu, aby dokázal reflektovat, jaký je skutečný vztah mezi pojmy svoboda a liberalismus. Zatímco první pojem lze považovat za autentickou pravdu události revoluce, druhý je jeho asimilací, interpretací a specifickým výkladem.

Komentariát doposud tyto pojmy nedokázal od sebe dostatečně oddělit a vystavit je samostatným, odděleným analýzám a zůstává tak stále v zajetí původní konfigurace, která se prosadila v devadesátých letech.

V obecnějším smyslu jde o to, že jakkoliv provedl separační kritiku transformační politiky prakticky ve všech sférách, kam tato politika zasahovala, nikdy se neodvážil myslet skutečnou alternativu porevolučního dění a zůstával tak (a dodnes zůstává) uvnitř pole otevřeného nikoli událostí revoluce jako takové, ale až samotnou liberálně-konzervativní politikou, která se profilovala jako antiteze v rámci černobílé vize polistopadového světa.

Pro tento komentariát hlavního proudu vždy bylo myšlení alternativy na úrovni ekonomické, politické i sociální čímsi ideologickým, v přímé opozici vůči kritické roli žurnalistického aparátu uvnitř liberální demokracie. Paradoxně tak došlo k tomu, že komentariát, pevně ukotven uvnitř systému, začal obviňovat veškeré pokusy mediálního světa o alternativu (ekonomickou, politickou, ekologickou…) z ideologičnosti, ačkoliv vrcholným nositelem ideologie se stal on sám a dodnes funguje jako prodloužená ruka 90. let.

Tak se tento „střední proud“ stal konzervativní silou statu quo a jedním ze zdrojů jeho posttotalitní legitimity. Tak se stalo, že jakkoliv je žurnalistický aparát vždy kritický vůči veškeré moci, je to právě kritika zevnitř tohoto systému, která jej konzervuje a brání jeho změně.

Komentariát je prostředkem sebe sama se reprodukující kulturní hegemonie, jejíž základní konfigurace byly nastaveny krátce po listopadu v průběhu transformace směrem k tržnímu hospodářství a liberální demokracii. Myšlení alternativ bude od té doby vždy spojováno s totalitní mentalitou, lhostejno, že to byla a je právě totalitní mentalita, která vylučovala všechny systémové alternativy, jakkoliv byla alespoň částečně otevřená, jak bychom dnes řekli, „parametrickým změnám“.

Prostor legitimní kritiky se dnes v zásadě omezuje na parametrické změny po vzoru platónské anamnésis — určitého rozpomínání na ideální stav, na ideální kapitalismus, na ideální liberální stát, právní stát, ideální politickou elitu, ideální systém, jehož je tento jen zkomoleným odrazem. Věrnost události revoluce má pro komentariát charakteristiku právě této anamnésis, jelikož je toho mínění, že událost revoluce je vnitřně spjatá právě s otevřením prostoru pro tento ideální systém.

Začátek konce jedné identity

Buď jak buď, současné okolnosti spíše nabádají k tomu, aby byl někým urychleně sepsán pamflet O dětské nemoci levičáctví v kapitalismu. Alespoň dokud nebude pozdě, resp. dokud se ještě kniha bude moci stát bestsellerem a nikoli směšným propadákem. Zdá se, že času na to už moc není a pro komentariát nastávají, pratchettovsky řečeno, zajímavé časy.

Nejedná se o nic menšího, než o akceptování KSČM jako zcela legitimní politické síly poté, co zrudly v posledních volbách některé kraje ruku v ruce s očividným fiaskem pravicových vládních stran.

Pravicové vládnutí, které začalo s velkými nadějemi na reformní revitalizaci už tak socialismem přespříliš zatíženého státu (rozuměj dluhem zatíženého), se během dvou let rozpadlo do pandemonia, které lze asi nejlépe vyjádřit slovy klasika: „debil, blbeček, debil, blbeček, jenom tamhle sedí dva debilové vedle sebe.“

V této situaci nastupuje negativní konstituent identity komentariátu, který už neví, co si má počít — tu stačí ještě bít na poplach, nicméně zjišťuje, že jeho snaha selhává a následně se objevují rezignované výkřiky volající po naději, že se komunisté ve vládě jistě historicky znemožní a bude s nimi konečně amen na věky věků. Pro komentariát bude ale mít vzestup komunistů těžké následky, ze kterých se už tato kolektivní entita nemusí vzpamatovat.

Může se totiž stát, že integrace KSČM do politického systému jakožto standardní strany, od které lze stěží očekávat něco víc, než to, co od jakékoli jiné z velkých stran (ať v dobrém nebo špatném slova smyslu), zbortí antikomunistickou mytologii, a zároveň otevře prostor pro nové možnosti levicové politiky.

KSČM tak může zabít nikoli sametovou revoluci (jak by se někteří antilevicoví fundamentalisté chtěli domnívat), ale většinovou interpretaci této události a znovu vytvořit kreativní vakuum s otevřenou budoucností; tedy mohou způsobit druhé otevření singularity revoluce. Ovšem při vědomí toho, že by bylo nanejvýš žádoucí, aby zde KSČM byla pouze efemérním nástrojem dějin a zároveň se nestala dějinotvornou silou.

Jinými slovy: KSČM má potenciál nepřímo otevřít svobodný prostor pro myšlení alternativ a paradoxně, neřkuli absurdně, zachránit událost sametové revoluce tím, že roztrhne dialektickou jednotu (anti)komunismu a (neo)liberalismu.

Těchto alternativ by se ale měl chopit někdo jiný. Nikoliv z důvodu nějakého vybásněného totalitního nebezpečí, ale z důvodu toho, že KSČM fungovala po dvacet let v přítmí jako nejkonzervativnější česká strana a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu v budoucnu mělo být jinak.

Podtrženo, sečteno: přikláním se na stranu těch, kteří jsou toho mínění, že je v českých podmínkách myslitelný nový politický subjekt po vzoru řecké Syrizy nebo německé Die Linke. Paralýza české žurnalistické mašinérie po blížícím se pádu antikomunistického mýtu by neměla zůstat nevyužita a zároveň by neměla být ponechána k využití těmi stranami, které už dvě desetiletí dokáží produkovat jen Stejné, byť s lidskou tváří.

    Diskuse
    et
    November 3, 2012 v 12.3
    Reakce
    Zastávám názor, že je třeba se snažit debatovat a reagovat na různé názory, aby se překračovaly ideologické hranice. Tady by to asi bylo třeba dvojnásob, protože ten text, i když bohužel není konkrétní, rozebírá česká média. Bohužel ale není na co reagovat. Nevýhoda politických projevů spočívá v tom, že si jejich autoři často vytvoří realitu a pak s ní polemizují. To přesně udělal pan Vrba. Mediální svět je v mnoha aspektech nedokonalý, ale rozhodně ne v aspektech, které tu popsal. Je to přání, které mu má obhájit jeho pohled na svět. Ten text mě jediný cíl, urazit novináře. To se mu ale vzhledem k jeho nepřesvědčivosti těžko podaří. Možná by ale neškodilo, kdyby se autoři snažili mezi médii rozlišovat. Nebo je tu třeba jen jedna levice? A ještě jeden dodatek, česká média spojuje pouze to, že chtějí, aby tu zůstala demokracie. Jinak se zásadně liší. Kdo chce vidět, vidí.
    VW
    November 3, 2012 v 15.33
    reakce na reakci
    Když pan Tabery píše: Nevýhoda politických projevů spočívá v tom, že si jejich autoři často vytvoří realitu a pak s ní polemizují, upozorňuje na velmi důležitou věc našeho vztahu k sociální realitě.

    Obávám se, že spíše než dílčí jev vyhrazený politickým projevům se jedná o obecně platný předpoklad o poznávání našeho světa. Představa, že existuje nějaká nevytvořená realita, že je možné k věcem přístupovat bez zprostředkování, bez určité interpretace, je nanejvýš neudržitelná. Stejně tak lze zcela ve stejném duchu namítnout, že neexistuje jen jedna demokracie. Tento pojem má odlišné významy napříč ideologickými proudy. Pro konzervativce je něco jiného demokracie než pro komunistu, řekněme. A o to jde.

    A právě proto je třeba debatovat a reagovat. Jestliže Martin Vrba chtěl pouze urazit novináře, potom lze stejně konstatovat, že Erik Tabery chtěl pouze urazit urážejícího. Teď můžeme začít diskutovat, přičemž míč je na straně pana Taberyho.
    Kdo chce vidět, vidí.
    et
    November 3, 2012 v 18.13
    Ale o čem?
    Moc rád budu diskutovat, ale o čem?
    JK
    November 3, 2012 v 22.17
    Pár otázek
    Hmmm. A patří prosím taky k tomu komentariátu Martin Hekrdla? Petr Uhl? Václav Bělohradský? Nebo třeba pan šéfredaktor Patočka? Copak pravidelně nepíší své komentáře do největších českých novin po celých těch dvacet let? A opravdu je tak překvapivé a tak špatně, že existuje základní demokratický konsensus (tržní ekonomika a liberální demokraticie), který sdílí značná část vlivných novinářů, a který se koneckonců neliší od demokratického konsensu vlivných novinářů v Británii nebo Německu? A opravdu je tak divné, že alternativní názory jsou menšinové? A kdyby náhodou nebyly a staly by se většinovými, byly by ještě alternativní?

    Autorův článek mi trochu připomíná stížnost předního odborářského bosse na to, že řada pracujících má podprůměrné platy. Tak už to holt s aritmetikou chodí.
    November 3, 2012 v 22.58
    Nedorozumění
    Myslím, že v diskusi se objevila dvě nedorozumění - Vrbův text podle mého názoru není myšlen jako podnět k diskusi s dotčenými komentátory, a už vůbec není stížností. Je to prostě analýza, myšlená asi pro domo sua, do vlastních řed levice, a ústí do úvahy o založení levicové strany.

    Ale určitě není myšlen jako urážka - není dobré brát si jej osobně; je analýzou, nikoliv obžalobou. Ani Heidegger nemyslí své das Man morálně, jako obvinění - říká, že je to vlastně přirozený způsob, jakým člověk "zprvu" existuje. Ani slovo "disciplinarizace" není myšleno jako urážka; Foucault tak prostě popisuje fungování každého mocenského systému. A tak by se dalo pokračovat. Chápu, že ten analytický chlad a zobecňování můžou na dotčené působit urážlivě, ale míněno to tak není.

    A že o demokracii nám jde všem, je doufám samozřejmostí - jen o ní můžeme mít rozdílné představy, jsou různé její typy atd...
    November 4, 2012 v 8.6
    Analytický chlad...?
    V prvních dvou odstavcích 3 identity a 1 mikroidentita. -- Oligopolní konspirace – ne, věrnost události – ano (Badieu?). -- Odtud samoregulace. -- MH dodal jevu pojem. – Biomoc (Foucault?) modifikuje gestalt (Perls?) v rouchu sociokulturní substance. – Ta se tváří jako antiteze. -- Štěňátka začínají větřit zradu ideálu. – A tak poté, kdy je čubka (=ODS?) odstavila, zůstávají věrná (pravdě události). -- Zhrzený inkontinentní otec zvedá zadní nožičku u patníků na hradních nádvořích. -- Pravda události (ta autentická!) se dostává do křížku s legitimizační fikcí. -- Štěňátka skotačí po poli (Bourdieu?), snad aby si to všechno srovnala v hlavě (Aristotelés?). -- Přitom se jim vybavuje chuť mateřského mléka (anamnesis). – Za humny je slyšet vytí smečky vlků (KSČM), které zvěstuje kreativní vakuum a druhou singularitu. – Na tuzemské vlky ale už nelze spoléhat - chtělo by to obohati revír o šelmy šlechtěné v zahraničí. -- Budoucí osud štěňátek zůstává poněkud nejasný – že by se v té rodině neobřezaných psů objevil syfilis? – Konec války konstituentů s restituenty je v nedohlednu…

    Facit:

    1. Není divu, že ani konsistentní nositel několika novinářských cen nemá ponětí, o čem je řeč. (To se mu sice stává pořád, ale tentokrát je to, jak se zdá, spojeno s pocitem, že útok míří na něj. V textu se totiž jasně říká: „debil, blbeček“.) - ET: "Ano, jsme konzistentní. Nevybíráme si podle toho, komu fandíme."

    2. Souhlasím s námitkami (otázkami) pana Konvalinky a rád bych od někoho slyšel odpovědi. Nesouhlasím s označením liberální demokracie za součást základního demokratického konsensu. To je jen jedno z pojetí demokracie a svobody (jak připomíná Jan Černý). Do Francouzské revoluce to bylo dokonce pojetí progresivní. To, že „nám jde všem“ o demokracii (JČ) je „samozřejmostí“ pouze ve verbální rovině. Což může vést k nedorozumění.

    3. Už jsem četl i lepší články. Kupříkladu od odborářských bossů. Horších jsem (do)četl jen málo.

    4. Užívání českých slov je v autorově případě spíše matoucí; navrhuji napříště jejich počet omezit.
    JK
    November 4, 2012 v 14.25
    pro Jana Kopeckého
    (-:) !

    Hezky jste to napsal. Jen poznámka: já netvrdím, že liberální demokracie je nutnou součástí demokratického konsensu, jen cituji autora, že u nás tomu tak zatím bylo, a upozorňuju, že v jiných evropských zemích je tomu podobně. Jestli je to tak správně, o tom není řeč (osobně si myslím, že ano, ale to je jiná diskuse).
    November 4, 2012 v 14.49
    Nebrat si věci osobně,
    to mi přijde jako velice důležité motto, kterým by se měli řídit nejen novináři a politici. Ono totiž, když si text vezmete jako E.T. příliš osobně a při čtení se urazíte, tak už se pak těžko diskutuje s jeho obsahem. Myslím, že řada lidí už pak ten text ani nevnímá, ale pouze přemýšlí, jak to autorovi vrátit či nandat (u slovních projevů je to ještě výraznější).

    Co mám na mysli velice srozumitelně vysvětluje Jaroslav Dušek ve Čtyřech dohodách.

    Samozřejmě, že E.T. se řadí mezi novináře, tvořící onen komentariát. Ale není důvod si to brát osobně - komentariát přeci není on ani jakýkoli jiný novinář. To, oč podle mě Martinovu Vrbovi jde, je pojmenovat a rozebrat "entitu", či po Deleuzovsku asembláž, jejíž součástí sice jsou novináři, média, jejich čtenáři a mnohé další, ale která má emergentní vlastnosti, tj. "žije vlastním životem".

    Myslím, že jeden z hlavních důvodů, proč je tak těžké v českém mainstreamovém diskurzu mluvit o takových asemblážích jako komentariát či kapitalismus, spočívá ve filosofii, která jim upírá existenci. Ono pokud budeme vycházet z toho, že např. není žádný stát, korporace, instituce či společenské třídy, které vykazují vlastní, na lidech poměrně nezávislé a tedy "svobodné" chování, tak se prostě z polistopadového diskurzivního deadlocku nedostaneme. Skutečnost prostě tvoří mnohé další "entity", které jsou "víc než" lidé, kteří jsou jejich součástí. Komentariát může být jednou z nich - a pokud to ti, co tuto asembláž tvoří, popírají, tak to ještě neznamená, že kometariát neexistuje. Je to jen ona dlouho ohraná písnička s refrénem o neideologické ideologii.

    Jinak řečeno (v parafrázi na motto ProAltu), společnost nejsou jen lidští jedinci, společnost (a další asembláže) prostě ze svých úvah vyškrtnout nemůžeme.
    November 4, 2012 v 17.26
    Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista -
    - jak praví klasik.

    Téma je ale zajímavé jako příspěvek k otázce úlohy „veřejných intelektuálů“. Od časů Juliena Bendy (česky „Zrada vzdělanců“) tu došlo k posunům.

    V době konservativního obratu se na britských ostrovech začalo psát o „chattering classes“ (klepnách). Margaret Thatcher nebyl antiintelektualismus cizí, a tudíž větřila (v tom se hodně podobala Antonínu Novotnému) své nepřátele především mezi kritickými novináři, umělci, ale také na universitách a ve veřejné správě. (Zajímavě tento fenomén analyzuje Eva Kreisky: http://books.google.de/books?id=bOUE5PGCQjYC&lpg=PA48&dq=chattering%20classes&pg=PA48#v=onepage&q=chattering%20classes&f=false; --
    pro ne-němčináře např. článek v New Statesman: http://www.newstatesman.com/node/151843)

    Termín komentariát se s výše uvedeným (přesto, že Wikipedia nás od prvního k druhému odkazuje) patrně ne vždy kryje. Bývá často, ne však vždy, používán hanlivě. Protože se ale novináři jakožto příslušníci metropolitní střední třídy rádi považují za liberální elitu, reagují převážně tak jako ET.

    Naše česká štěňátka („komentariát“) tedy ňafají,, protože se považují za neopominutelnou součást karavany. Když po nich pak nějaký pantáta jako Miloš Zeman, hází ošklivými slovy, snaží se srdnatě hájit svou stavovskou čest (což bývá docela obtížné vzhledem k tomu, že jen málokdo z nich tuší, co to je, natož aby nějakou měl).

    Což je možná to, co měl článku Martin Vrba mj. na mysli(?).
    Díky jeho stylu, ale zůstává dost nejasné, má-li sám vůbec nějakou myšlenku. -- Zatím se na něj bohužel hodí jiný postřeh v nadpise citovaného autora:
    -- "Co stráví učitelé, to jedí žáci." --
    JK
    November 4, 2012 v 18.59
    pro P. Holubce
    "Komentariát může být jednou z nich - a pokud to ti, co tuto asembláž tvoří, popírají, tak to ještě neznamená, že kometariát neexistuje."

    Problém s touto úvahou spočívá v tom, že je za všech okolností pravdivá, nedá se nijak vyvrátit, a tím pádem je k ničemu. Taky sem může někdo napsat, že média ovládají židozednáři, a pokud to popírají, tak to ještě neznamená, že židozednářské spiknutí neexistuje. Co s tím?

    Zdá se, že se řada přispěvatelů řídí myšlenkou "nemáš-li co říci, řekni to složitě, a cituj přitom nějakého Francouze". Když už se člověk prohrabe tou hantýrkou deleuzovských asembláží a diskurzů, vypadne z toho úvaha, že levice to měla v Čechách těžké, protože do Mladé Fronty a Lidovek psali vesměs pravičáci. Uff . Obávám se, že takhle jednoduché to nebude.
    + Další komentáře