Česká veřejnost má stále charakter obce, která čerpá svou společnou identitu z události sametové revoluce. Ta byla přebásněna do podoby adorace politického i ekonomického liberalismu. Žel Bohu, liberální kapitalismus integrovaný do světové ekonomiky a generující masovou kulturní produkci, je systémem, který spolehlivě rozežírá jakoukoliv společnou identitu a má v tomto poměrně dlouhou tradici.

Otázka následné spontánní poptávky po kolektivně ukotvené silné identitě, tedy zpravidla nacionalismu, je otázkou, která se svým rozsahem míjí našemu záměru; tržní ekonomika masové produkce povětšinou generuje mikroidentity oscilující kolem konkrétního spotřebního zboží, životního stylu, značek, lineárního času kariérního růstu a podobně.

Začátek konce jedné události

Podstatné pro naše téma je, že událost sametové revoluce není a ani nebyla vnímána jako prostý konec totality s otevřenou budoucností (není snad jedním z hlavních rysů komunistické totality uzavírání budoucích možností?), ale je interpretována vždy ruku v ruce se svou antitezí, transformací 90. let.

Odmítnutí komunismu a přijetí liberalismu (v politické i ekonomické podobě) je přijímáno jako vnitřně propojený celek a kritika liberalismu (v té či oné podobě) je a priori podezřívána z příklonu k předlistopadovému režimu — jako kdyby se po sametové revoluci prostě jenom posunulo mechanické kyvadlo dějin doprava.

České pravici i (neo)stalinismu se tak podařila společná věc: přesvědčit dostatek lidí, že to, co bylo prováděno před listopadem 89, je esencí levicové politiky jako takové. Plody tohoto ideologického působení sklízíme dodnes.

Jakou roli v tomto všem ale hraje to, co dále budeme nazývat „komentariát“?

Pokud zabloudíme do modernějších výkladových schémat, mohli bychom říci, že český komentariát je malým biopolitickým zázrakem. Není vůbec nutno se uchylovat k oligopolním konspiracím s ohledem na konkrétní vlastníky těch či oněch mediálních frakcí.

Kontrola postrevolučního komentariátu nefunguje primárně přímou autoritativní direktivou, jakkoliv se s tím či oním partikulárním případem lze (pro některé alespoň myslitelně) setkat. Naopak funguje spíše na bázi decentralizované normalizační moci žurnalistického davu, který je více či méně věrný události revoluce, byť ve specifické interpretaci.

Komentariát není tedy vystaven přímým intervencím ve jménu jeho disciplinarizace, ale především se disciplinarizuje sám a sám nad sebou drží pomyslný bič. Tato samoregulace komentariátu má svoji původní příčinu ve věrnosti události revoluce, jejíž pravdou má být liberalismus devadesátých let.

Pokud zabrousíme do starších analýz, tak v jistém ohledu tomuto jevu dodal pojem Heidegger, když mluvil o neosobním „ono se“ (das Man). To, co reguluje žurnalistu, je jistá sdílená kolektivita se společnými standardy ruku v ruce s věrností události v původní, tedy „čisté“ interpretaci. To se tak nedělá, to se nepíše, to se nehodí, to se nebude prodávat.

Obvykle je tato decentralizovaná sebedisciplinarizace nazývána svobodou jedince. Klíčové je zde, že zatímco vulgární moc komunistického státu byla direktivní a intervenční a jako taková relativně snadno rozpoznatelná a identifikovatelná (proto ostatně potřebovala robustní korekční mediální aparát), liberální biomoc funguje nikoli přímými intervencemi shůry, ale formováním a politicko-legislativní modifikací celého gestaltu, jisté sociokulturní substance, která má podobu hegemonie v Gramsciho smyslu.