Podle čeho si vlastně konzumenti informací utvářejí svůj názor či náhled na věc? Jsou to skutečně fakta, která formují veřejné mínění, anebo převládají ideologie a emoce? Česká média ve svém zpravodajství kupodivu přinášejí méně faktů a ověřených skutečností, než by se dalo očekávat.

Ledabylost jejich zpravodajství plyne nejspíš i z rozbředlosti, kterou sebou nesou nové možnosti komunikace. Na internetových sociálních sítích se ukazuje, že většinu lidí důkladné informace a fakta zajímají mnohem méně než drby.

Výraznou roli také hraje ideologické zaměření konzumentů: informace, které mu odporují, nebere mnoho lidí v úvahu - více je zajímá svět utvořený vlastní ideologií než informace, které přibližují skutečnosti.

Speciální disciplínou v tomto směru je, především na sociálních sítích a internetových diskusích, osočování druhých bez důkazů. Osočováni jsou nejčastěji právě ti lidé, kteří vyznávají jinou ideologii a mají tudíž jiný pohled na život, než ten, kdo se osočování (či rovnou pomluvy) dopouští.

Média jednak tuto atmosféru spoluutvářejí, jednak se tomuto chování („poptávce“) přizpůsobují. Namísto zpravodajství jsme tak často svědky postmoderního informačního guláše, kterému namísto snahy o objektivitu korunují cílené kampaně.

V rozporu s rozumem

Všechna média přinesla informaci, že soud zprostil obžaloby z korupce Martina Knetiga, někdejšího poradce exministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS). Tatáž soudkyně tak učinila již potřetí, dvakrát jí kauzu vrátil odvolací soud s tím, že je třeba doplnit řízení o neprovedené úkony.

Autoři článků informovali o tom, že soudkyně nepřipustila jako důkaz nahrávky pořízené šéfem fondu životního prostředí Liborem Michálkem, které Knetigovu vinu prokazovaly, protože byly použity v rozporu s trestním řádem a nejsou procesně použitelné (Novinky.cz).

Server iDnes.cz o tom mj. napsal toto: „… Nahrávky jsou jako důkaz neproveditelné, protože dle nálezů Ústavního a Nejvyššího soudu nebyly povoleny soudem a mohly být pozměněny,“ řekla soudkyně Šárka Kantorová v odůvodnění.

iHned.cz zase přináší informaci, že státní zástupce Jan Maršálek kritizoval nevoli soudu přijmout Michálkovy nahrávky jako důkaz: „Dovolím si připomenout, že judikatura určitou možnost užití takových nahrávek umožňuje.“

Rozum nad tím zůstává stát. Znamená to, že Ústavní a Nejvyšší soud rozhodly, že každá nahrávka, která nebyla povolena soudem, je v rozporu s trestním řádem a je proto jako důkaz nepoužitelná? Nebo to platí jen za určitých okolností? Za jakých? A vztahují se takové okolnosti k tomuto případu, či nikoli? Existují soudní znalci, kteří nahrávky prozkoumají a sdělí, zda byly, či nebyly pozměněny? Vyžádala si soudkyně znalecký posudek?

Nic z toho a další informace nutné k objektivnímu posouzení případu jsme se ze zpravodajství českých médií nedozvěděli. Kdo nesnáší ODS, řekne si na základě takového způsobu informování, že soudkyně je podjatá. Naopak kovaný ódéesák jásá, protože je podle něj jasné, že Knetig (a tudíž i Drobil) jsou nevinní jako beránci boží. Avšak jediné, co jsme se zatím dozvěděli, je, že média nejsou schopna o případu pořádně informovat.

Slohová cvičení tajných služeb

Média také včera zveřejnila další ze slohových cvičení (na úrovni žáka deváté třídy) jedné z českých tajných služeb, tentokrát výňatek z výroční zprávy Vojenského zpravodajství. To se prý loni prioritně soustředilo na sledování činnosti ruské vojenské rozvědky GRU a civilní rozvědky SVR.

Jak oznámila ČTK, „ruské tajné služby jsou totiž nadále považovány za největší špionážní hrozbu pro českou obranu. Lze konstatovat, že resort ministerstva obrany není jejich prioritním cílem a těžiště ruských zpravodajských operací směřuje spíše do politické a ekonomické oblasti,“ stojí ve výroční zprávě VZ.

Bezpečnostní informační služba (BIS) svou výroční zprávu zveřejnila před týdnem. I podle ní převažovala mezi zájmy ruských zpravodajců ekonomická témata, která se ale často překrývala s politickými a obrannými. Hlavní zájem vnímala BIS v souvislosti s energetikou, ve zprávě zmiňuje tendr na dostavbu jaderné elektrárny Temelín. „Ruské zpravodajské důstojníky však bylo možno zaznamenat i na různých společenských či networkingových akcích, kde se snažili utužovat staré kontakty a poznávat nové lidi,“ uvedla BIS.

Jalové sdělení Vojenského zpravodajství nám bylo včera po celý den podáváno jako významná zpráva, stejně jako jalové sdělení BIS před týdnem. Chybělo tomu jediné: proč jsou i nadále ruské rozvědky považovány za největší špionážní hrozbu pro českou politiku, ekonomiku i obranu? Jde jen o sice pochopitelnou, nicméně povšechnou obavu z Ruska, s nímž máme špatné zkušenosti? Nebo má hrozba konkrétnější kontury?

Neříkám, že Rusko pro nás nebezpečné není, naopak. Jen se chci z médií dozvědět, proč si to myslí Vojenské zpravodajství a BIS. Z utužování a sbírání nových kontaktů na večírcích za účelem pomoci česko-ruskému konsorciu k získání zakázky na dostavbu Temelína žádná nebezpečnost přímo nevyplývá. Neschopnost novinářů optat se na to někoho kompetentního je do nebe volající.

Bez bezpečnostní prověrky

Média informovala i o tom, že Rudolf Blažek, náměstek ministra obrany (a bývalý 1. náměstek pražského primátora Pavla Béma) odchází k 31. srpnu z funkce. Podle ministerstva obrany na vlastní žádost. Blažek nezískal bezpečnostní prověrku od Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ).

„Blažek od počátku svého působení na obraně neměl bezpečnostní prověrku na stupeň tajné. Ministr Alexandr Vondra na počátku června uvedl, že pokud ji jeho náměstek nejpozději v srpnu nezíská, v úřadu skončí. Podle informací ČTK Blažek bezpečnostní prověrku od Národního bezpečnostního úřadu skutečně neobdržel,“ informoval například server iDnes.cz.

A proč, z jakých důvodů náměstek prověrku neobdržel? Na pražské radnici i později se přeci zabýval důležitými věcmi. Na ministerstvu obrany zakládal Národní úřad pro vyzbrojování! Plyne tedy z toho, že nezískal prověrku nějaké bezpečnostní riziko? To jsme se od novinářů nedozvěděli.

Co s tím?

Tolik tedy jen několik vybraných informací pro příklad ze včerejška. Jenže média informují, právě tímto způsobem, denně.

Co s tím? Především nedůvěřovat, prověřovat a neúnavně je kritizovat. Nic jiného s tím asi dělat nejde.