Existence základních lidských práv definuje lidskost společnosti. Tato práva neslouží k samoúčelnému narušování běhu věcí — naopak zosobňují hodnoty, jejichž popřením by došlo k demoralizaci společnosti.

Budu psát o jednom z těchto práv, o právu dítěte na rodiče, resp. o právu rodičů být s vlastním dítětem. Zákon stanovuje, že žádné dítě nesmí být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli. Jak ukazuje zkušenost, domoci se tohoto práva není samozřejmé, je třeba vynaložit síly, aby nebylo umlčeno.

Cílem mé úvahy není předložit právní názor, chtěla bych snad jen apelovat na humánní stránku člověka. Popis nezbavuji emocionálního zabarvení, předkládám ho jako autentický osobní prožitek.

Žena, která právě porodila, mě požádala o krizovou právní pomoc. Porodila mírně předčasně a neplánovaně doma, nyní ležela v porodnici u Apolináře. Byla sama, protože dítě jí lékaři vzali, a byla zoufalá a paralyzovaná bezmocí. Oslabená žena po porodu, která nechce nic víc než být se svým dítětem, a novorozeně, které je izolováno od matky. Lékaři jí sdělili, že dítě mít nemůže, neboť je třeba, aby se adaptovalo z domácího porodu (sic!), na observačním bodě uzavřeného oddělení.