Chybí už jen pasoucí se srnky na rozkvetlé louce
Lukáš JelínekLevice by měla debatovat o místě náležejícím v občanské společnosti církvím. Je třeba ale dát pozor na to, jaké pragmatické zájmy hájí účastníci debaty.
Dlouho jsem zvědavě vyhlížel, zda a kdy z pozic tradicionalistické levice zazní obhajoba církví a tzv. církevních restitucí. Dočkal jsem se v blogu Zdeňka Koudelky v on-line deníku Aktuálně.cz („Církve a společnost“, 10.9.)
Pan Koudelka, kdysi vlivný poslanec za ČSSD, poté náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a dnes náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži, mimo jiné napsal: „Křesťanské sociální učení je něco, co sbližuje církve a moderní sociální demokracii. Sociálně demokratické ideologii je bližší učení tradičních církví, stejně jako význam politických stran pro fungování demokracie, než úloha mediálně aktivních, ale člensky slabých nátlakových skupin.“
Dále - po svém - církve zasadil do občanské společnosti: „Co jsou jiného politické strany či tradiční církve, než sdružením občanů? Útoky na ně nejsou vedeny z pozic obecně občanských, ale z pozice, kdy některé občanské iniciativy se mají podporovat, protože se na nich někdo účastní, byť nemají větší dlouhodobou podporu občanů. Jiné, jako jsou politické strany či církve, se musí oslabit, protože na ně dotyční nemají vliv. Takové škatulkování sdružení občanů je mocenským bojem.“
A nemohu zamlčet, že pan Koudelka vede polemiku i se mnou osobně. Když jsem 5. 9. v deníku Právo označil církve za „neřízené střely“, získal dojem, že bych je chtěl sám řídit. Obava z neřízených střel je prý „obava z klasické demokracie“. Navíc mne vylíčil jako člověka, který se zcela zbytečně bojí ideologické masáže v církvemi zřizovaných školách. „Církevní školství je u nás menšinové a omezené především na velká města, kde sídlí biskupství,“ píše autor.
Jenom nerozumím tomu, co autor míní "tradicionalistickou levicí".
Tato struktura je i dnes, ve všech orgánech jsou jak faráři, tak laikové, není ovšem zdaleka tak využívána, jak by mohla a měla být. To se týká i diskuse o církevním majetku, která byla uzavřena dříve než začala. Nyní se to snaží napravit časopis Protestant, který publikoval petici křesťanů proti zákonu o církevních restitucích, už dříve publikoval vyjádření Miloše Rejchrta a publikuje i další kritické hlasy či naopak hlasy, které zákon nějakým způsobem brání.
I s tou "tradicionalistickou levicí" je to, pane Kopecký, zkratka. Měl jsem před očima sociální demokraty preferující dominantní stranický stát před občanskou společností a národní rámec před demokratickým internacionalismem...
1) Církve nemají demokratickou strukturu (věřící si nevolí kněze a biskupy), zatímco jiná občanská sdružení mají demokratickou strukturu (členové se dají dohromady, určí si demokratickou strukturu, stanovy).
2) Církve jsou nositelky hodnot. O hodnotách jiných občanských sdružení článek nepojednává.
Nesouhlasím s žádnými uvedenými rozdíly:
Ad 1) Existuje řada (většina) občanských sdružení, která nemají demokratickou strukturu a kde členové nemají možnost ovlivňovat vedení a stanovy. Nevznikají zdola, jak popisuje pan Jelínek, ale shora. A není na tom nic špatného. Demokracie musí být atributem státu, protože státní příslušnost je de facto povinná, zatímco členství v občanském sdružení je dobrovolné.
Ad 2) Občanská sdružení jsou rovněž nositeli hodnot. Nevidím důvod, proč by měly být hodnoty církví nadřazeny hodnotám jiných občanských sdružení. Přesněji řečeno, primárně jsou nositeli hodnot jednotliví občané, sekundárně mohou být nositeli hodnot občanská sdružení (včetně církví), kde se tito občané sdružují.
Církve by neměly mít specifické právní postavení oproti jiným občanským sdružením. Není úkolem státu prosazovat hodnoty členů církví, není úkolem státu prosazovat žádné hodnoty. Občané sami mají prosazovat svoje hodnoty. Slovo „církev“ do ústavy, zákonů a právních norem nepatří. „Svoboda vyznání“ je podmnožinou pojmu „svoboda“ a nezaslouží si větší právní ochranu.