Proč jsou lidé schopni volit proti vlastním zájmům

Jiří Vyleťal

Sněmovní volby v roce 2010 byly zřetelnou ukázkou dezorientace voličů a manipulovatelnosti společnosti, která ztratila smysl pro rozlišování mezi pravdou a lží.

Joseph Stiglitz, americký ekonom, který prohlédl vykutálenost neoliberální doktríny, mluví o současném stavu západních společností jako o vládě jednoho procenta jedním procentem pro jedno procento. V posledních sněmovních volbách volilo českou pravici 47% účastníků voleb. Přitom slibovala sociální škrty, placené školství, zvýšení podílu placeného zdravotnictví a nezvyšování žalostně nízkých daní z příjmu podnikatelů.

Má to nějakou logiku? Chce se snad polovina odpovědných voličů těšit pohledem na nedostižný luxus procenta vyvolených, přičemž pro sebe a své děti žádá bídu, bič a novodobé otroctví? Jde o anomálii, kterou lze vysvětlit, anebo o promyšlený program chudých na podporu bohatých, o jehož motivech nic nevíme?

Soukromá lež

Bylo to po deseti letech mého pobytu v zahraničí a devíti letech po sametové revoluci. Můj bývalý kolega ve známé nadnárodní firmě se tehdy oklepal, když jsem v souvislosti s jakýmsi firemním plánem zmínil slovo politika: „Dej mi s tím pokoj. Té politiky jsem si na schůzích užil za komunistů dost!“ Ustrnul jsem jak opařený. A pak jsem si vzpomněl na své někdejší kamarády, pracovní kolegy, příbuzné a známé, z nichž ani jeden ve stojatých časech normalizace, ba ani nikdy jindy neprojevoval nejnepatrnější známky komunistického přesvědčení. Přesto všichni byli v komunistické straně, jak jsem se postupně dovídal. Nejeden z nich měl dokonce na Západě někoho, jímž se chlubil a pranýřoval přitom místní marasmus. Společně jsme naříkali, nadávali a nenacházeli východiska. Nic jsem tehdy netušil o soukromé lži, ve které žijí, a o omylu, v němž žiji já. Dnes jim v duchu děkuji za to, že mne nikdy neudali, i když by to tenkrát sotva někoho vážně zajímalo.

Lidé, kteří normalizační lež nepřijali, žili sice v traumatu z bezvýchodnosti života za železnou oponou, přesto nežili životy schizofrenní. Žili v pravdě, i když obtížně snesitelné. Ano, život všelijak nepohodlný, je-li žit v souladu s pravdou, neničí v člověku schopnost rozeznávat dobré od špatného, pravdu od lži. Naproti tomu člověk, který dělá kompromisy se zlem a mění své tváře podle toho, před kým se ocitne, sám v sobě ubíjí smysl pro pravdu a pro rozeznání dobra od zla.

Mechanismus osobní lži není odumřelým specifikem normalizačního lámání páteří. Neztratil nic ze své životaschopnosti ani v éře kapitalismu. Jednání motivované jen a jen ziskem vystřídalo někdejší konformitu s komunistickým režimem. Lidé, kteří přes všudypřítomnou sociální nespravedlnost (jejíž obětí se i oni stále častěji stávají) vyznávají uspořádání společnosti, v níž silnějším náleží převaha nad slabšími, jsou ve stejném schizofrenním postavení jako někdejší komunisté nadávající na povinnou účast na schůzích. Nalhávají si něco, co odporuje dění kolem nich, a tím ztrácejí schopnost rozeznávat pravdu od lži.

Neschopnost odhalit předvolební lži je pak už jenom logickým důsledkem popsaného mechanismu. Netřeba pochybovat o tom, že je u nás značné množství lidí, kteří se nezbavili osobní lži vypěstované za normalizace, stejně jako lidí, kteří osobně přijali lež o trhu, v jehož „zdravé“ soutěži budou pokaždé na straně vítězů.

Celospolečenská lež

Vraťme se znovu do časů normalizace, v nichž byly formováy charaktery značné části naší společnosti včetně jejích politických elit. Po roce 1968 už nikdo nemohl pochybovat o tom, že žijeme ve státě, kterému vládne Sovětský svaz. Přesto si státní reprezentace Československa dávala bedlivý pozor, aby všude, kde to bylo třeba — od vyprávění dětem v mateřské školce až po mezinárodní jednání — vystupovala jako suverénní stát. Časem začala této lži věřit značná část obyvatelstva. Vojenskou přítomnost Rudé armády brala jako samozřejmost a v oblastech přilehlých k ruským posádkám jako vítanou příležitost ke šmelinaření. Vynikali v tom znovu — jak jinak — komunisté. Ohromná většina obyvatelstva přijala tento stav za danost, která neměla ovlivňovat jejich životy.

Byla to znovu jen malá část společnosti, která byla sice jako ostatní obklopena touž celospolečenskou lží, avšak nepřijala ji. Také ona jí trpěla, avšak vnitřně rozpolcena nebyla. Uchovala si cit pro rozlišování dobra od zla.

Je dnes situace jiná? Je Česká republika suverénním státem? Premiér Nečas rozhodnutí své vlády pravidelně odůvodňuje hodnocením ratingových agentur a očekáváním nadnárodních investorů. Každý krok české vlády je sledován s obavami, co tomu řeknou trhy. V médiích neslyšíme jiné kriterium kvality života než je HDP, výše státního dluhu a konkurenceschopnost vůči státům pošlapávajícím lidská práva. Jsme zadluženi natolik, že to nikdy splatit nemůžeme. Po čertech to po nás nikdo ani nechce. Zadlužený stát — vazalský stát. Česká republika, jako ostatně skoro všechny země Západu, není společenstvím, které rozhoduje samo o sobě. Přesto nám náš prezident bez ustání uděluje lekce z národních zájmů. Nadále je velebena demokracie, i když se pro jistotu vyzdvihuje už jenom svoboda cestování. Jde zrovna tak o celospolečenskou lež jako po roce 1968.

Tak jako soukromá lež o postavení jedince uvnitř společnosti zatemňuje oči těm, kteří ji přijímají, zatemňuje je i lež o postavení celé společnosti v silovém poli nadnárodních ekonomických mocností. Důsledkem je znovu ztráta schopnosti rozpoznat pravdu od lži a dobro od zla.

Celospolečenská lež nebo neúplná pravda?

Lži soukromé a celospolečenské nejsou jedinými důvody rozhodování voličů proti jejich vlastním zájmům. Jsou to však důvody hlavní. Kdo lež přijímá, přestává ji odlišovat od pravdy.

Jedním z dalších závažných důvodů nepochopitelné volby je naprostá ztráta orientace voličů v důsledku řetězících se zklamání z počínání zaběhlých politických stran. Znovu se ale jedná o zklamání těch, kteří se v důsledku popsaného mechanismu nedokážou orientovat. Jednak se domnívají, že konečně ve vládě usedne dokonalá a spásonosná politická strana, jednak jsou přesvědčeni, že změna k pozitivnímu může přijít jenom shora. Podobně jako se shora snesly i příčiny zrodu soukromých a společenských lží.

Domnívám se například, že vlády Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka byly o poznání lepší než vláda Zemanova a všechny vlády pravicové a že mělo smysl v kurzu nastoupeném vládou Vladimíra Špidly v roce 2002 pokračovat. Nestalo se. Také v roce 2006 volili voliči proti vlastním zájmům. Uvěřili bizarní a na první poslech nedůvěryhodné zprávě plukovníka Kubiceho, která zaplavila česká media čtyři dny před volbami. Tvrdilo se v ní, že se v nejvyšších patrech ČSSD uhnízdil organizovaný zločin, zatímco v ostatních stranách nikoliv. Byla to lež, anebo neúplná pravda?

Stručná rekapitulace voleb z r. 2010, aneb jak se volič opíjí rohlíkem

Je neuvěřitelné, co všechno je schopen zmatený volič přehlédnout a čeho nedbá. Zkušenost a paměť jako by nehrály žádnou roli.

Věci veřejné si v předvolební kampani oblékly žluté vesty s logem a jaly se vyhánět z parků bezdomovce. Zatoužily Pražanům předvést, jak se dělá pořádek. A voličům nevadilo, že si na způsob samozvanců a pěkně po vzoru fašistických bojůvek a lidových milic uzurpují pravomoce, které přísluší v právním státě jedině výkonné složce moci. Do čela si jako reklamní tahák dosadily bývalého prominentního komunistického novináře z Mladého světa, obklopily jej dynamickými blondýnkami ve stylu infantilních telenovel, a voliči se sbíhali jak dikové na kuponové knížky. Oboje dopadlo stejně. Nicméně to v pravou chvíli vydalo na celých 11%.

Rovněž spasitelé z TOP 09 vyznávající tradice, odpovědnost a prosperitu věděli, co na vrtkavé, zapomnětlivé a po troše odvázanosti toužící voličstvo platí. Nic na tom, že si sotvakdo soudný povšiml souběhu proklamovaných ctností u pravého tvůrce celého projektu, Miroslava Kalouska. Pravda, v předchozí Topolánkově vládě si vysloužil dle jakéhosi šikovného časopisu titul nejlepšího ministra financí celé unie. Patrně se o to zasloužil rekordním navýšením státního dluhu v roce 2009. Rozpočet tehdy sestavil na základě růstu z jara 2008, když od léta 2008 už plně řádila finanční krize. Pan Kalousek nás se sebevědomím sobě vlastním ujišťoval, že se nám krize uctivým obloukem vyhne.

Miroslava Kalouska mohli také znát voliči TOP 09 z jeho letitého působení v roli prvního náměstka na ministerstvu obrany. Podezření na jednání vysávající státní pokladnu bylo hned několik. Dovolil si je vyslovit Kalouskův stranický kolega z KDU ČSL Cyril Svoboda, ale nakonec se mu musel omluvit. Inu, není nad plody presumpce neviny. Kalousek pak Svobodu vystřídal v předsednickém křesle KDU, která pod jeho taktovkou rozbíjela koaliční vládu Jiřího Paroubka. To už ale náš volič vytěsnil snad i z nevědomí.

A kdyby přece jenom nějaký nepříjemný pocit z dlouhodobého působení pana Kalouska na českém politickém nebi zůstal, pak tu byla přece očišťující tvář Karla Schwarzenberga. Muže jiného ražení, z jehož přirozeného vystupování bylo znát, že šlechtický a šlechetný téměř jedno jest. Jenže tehdy, v roce 2009, už měla Schwarzenbergova image lepší časy za sebou. Výrazem „magoři“, jímž častoval rakouské odpůrce Temelína, a zásadově se tvářícími postoji v kauze lidoveckého předsedy Čunka předvedl Schwarzenberg, že kromě sympatického vystupování nemá co nabídnout. Nic z Kalouskových politických eskapád a Schwarzenbergových rádoby originalit voliče neodradilo. A — světe div se — neodradila je ani jednoznačná deklarace likvidace sociálního státu. Což bylo to jediné pravdivé na předvolebních slibech TOP 09. Přišla si na 16%.

Ani ODS nebyla hloupá a ve chvilce nejvyšší nouze si vzpomněla na své méně hýčkané a už téměř ztracené voliče. Totiž ty, kteří jí nejsou zavázáni privatizačními úlovky. Chytře a v pravou chvíli vyměnila neomaleného a lehkomyslností kypícího Topolánka za jeho pravý opak. Petr Nečas zabral, a to i navzdory podobně asociální předvolební rétorice, jako tomu bylo u TOP 09. Povrchní voliči se nechali nachytat na seriózní výraz probouzející představu úřednické spolehlivosti z filmů pro pamětníky. Petr Nečas byl pro ODS záchranou. Nebýt jeho, nepřišla by si ani na oněch nakonec dostačujících 20%.

Paradox demokracie

Nic nezaručí při nadcházejících krajských a senátních volbách, ani při volbách do parlamentu v roce 2014, ani při všech dalších, že se nebude opakovat anomálie z května 2010. Běžný člověk tím, že na sebe vzal břímě rozhodování o věcech veřejných, na sebe vzal i povinnost se v nich řádně vyznat. Nenalhávejme si, že to je v silách většiny občanů. Protože však demokracie - a to bez ohledu na její vyspělost - je do značné míry uskutečňováním vůle většiny, není nikdy vyloučeno, že si společnost demokraticky zvolí něco, co většina nechce.

Lze tomuto paradoxu zabránit? Bytostný demokrat by nejspíše řekl, že ano. Že od toho je ústava, ústavní soud a zákonodárství vůbec, aby se nemohlo provádět to, co je pro společnost škodlivé, a přesto je to demokraticky prosaditelné. Jenže on se každý lidský zákon, ústava a názor ústavního soudu dá také změnit, pokud se na tom lidé dohodnou.

Možná bychom se měli rozpomenout na zákony, které jsou tu pro blaho člověka, ale nejsou na něm závislé. Možná tam někde je počátek všeho. Onen pevný bod, bez něhož se neobejdeme, musíme-li volit mezi dobrem a zlem a nemáme-li se zmýlit.

Nemusíme si zoufat. Takový pevný bod tu je a vždycky byl. Mluví o něm křesťanství. Nikdo nám jej nezakazuje, ale nikdo nás k němu ani nenutí.

    Diskuse (15 příspěvků)
    Luděk Ševčík, OSVČ
    September 6, 2012 v 15.50
    K úplnosti je třeba říci, že dezorinetace voličů je také značným dílem médií. Nějaké levicové už není ani Právo a tak politická orientace je pro občany těžká. Ten jednostranný tlak pravicových médií /samozřejmě je tam i ČT, i když v poslední době občas problikne kritika pravice/, udělá kus práce. Skrytě se neoliberální propaganda objevuje i ve filmech a to nejen americké produkce. Co stojí oproti tomuto tlaku na občana? DR, BL a Nový Prostor mají čtenářů míň, než Sparta fanoušků. Další díl na výsledcích voleb má sama levice. Často nejednotná ČSSD, s kmotry kam se člověk podívá. Komunisti jsou Šípkové Růženky, ani nezavoní ani nezasmrdí. To je pak těžké lidem něco vyčítat.
    Eva Hájková, penzistka
    September 6, 2012 v 18.11
    Proč lidé volí proti svým zájmům?
    Protože jsou ovládání ideologií, kterou nejsou schopni prohlédnout. Zajímavé ovšem je, že ideologii minulého režimu lidé byli schopni prohlédnout, přestože přistoupili na to, že se budou tvářit, jako by ji neprohlédli.
    Po delším přemýšlení jsem usoudila, že není možné zříkat se odpovědnosti za bývalý režim. Přinejmenším ne za dobu, po kterou jsme byli plnoletí (já od roku 1977). Uznávám také, že my, co jsme byli v KSČ, jsme jaksi více odpovědní, než ti, kteří tam nebyli; minimálně proto, že jsme si ve straně neuměli udělat pořádek a trpěli jsme v ní lidi, kteří tam neměli co dělat. Uznávám, že nám nikdo nedal právo nutit lidi žít ve společnosti, oddělené od zbytku světa, a ke všemu, co s tím souviselo.
    Žili jsme ve lži?
    Ano, věděli jsme, že skutečnost není taková, za jakou je oficiálně vydávána, a nic jsme proti tomu neudělali. Hráli jsme hru na "císařovy nové šaty", nežili jsme tedy v pravdě...
    Ale musí se vždy a za všech okolností říkat pravda nahlas? Musí se nutně veřejně prohlašovat: tenhle režim je takový a makový? Jedno přísloví praví, že slova se mají prosívat přes tři síta:
    1. síto - pravda/nepravda (nikdy neříkat lež)
    2. síto - škodí/neškodí (vycházet z toho, že i pravdivým slovem můžeme ublížit)
    3. síto - důležité/nedůležité (mluvit jen, když je to nutné).
    A nebo ještě jinak! Žije ve lži manželka, kterou manžel občas podvádí, ona to ví a přesto se tváří, jako když neví nic? Má špatný charakter, když tohleto dělá? Nebo to dělá, protože pořád doufá v jeho nápravu?
    Já jsem měla tu smůlu (nebo spíš to štěstí), že nikomu z mé blízkosti nebylo v tom bývalém režimu nijak ublíženo (zato znám pár lidí, kteří dřív žili slušně, ale tu kapitalistickou svobodu prostě neunesli a kvůli dluhům špatně skončili). Samozřejmě jsem i dřív věděla, že všechno není O.K. Je velký hřích tvářit se "jako by něco bylo", když si přejeme, aby to tak bylo? Ono je to něco jako kouzlo - každý z nás to občas používá vůči lidem kolem sebe (tvářit se, jako by něco bylo). Samozřejmě to nefunguje, pokud velké množství lidí na tu hru odmítá přistoupit, zejména z toho důvodu, že chtějí, aby všechno bylo úplně jinak. Ano, hráli jsme takovou hru "jako by něco bylo", to je fakt. Ale vůbec nemám pocit, že jsem se tehdy musela nějak moc přetvařovat, nějak moc předstírat (aspoň ne před lidmi, kteří byli kolem mě, protože s těmi úplně "nahoře" jsem se nikdy nesetkala). Nepřipadala jsem si ani tak schizofrenně, jako později, v polistopadovém období, kdy jsem se často bála říci otevřeně svůj názor. Pokud mě paměť neklame, vyjadřovali se mí spolužáci ve škole poměrně často kriticky k režimu aniž z toho měli problém. Když jsem studovala na pedagogické fakultě a měli jsme odjet na stáž do SSSR, říkali nám učitelé naprosto otevřeně, co nás tam čeká, aby nás psychicky připravili a nevystavovali nás zbytečně šoku. V zaměstnání jsme se také bavili otevřeně. Přede mnou, jako členkou strany, se nikdy nikdo nemusel bát cokoliv kritizovat, ačkoliv věděl, že jsem "prorežimní". Pokud se přesto bál, tak mě dostatečně neznal. Prvních májů i voleb jsem se zúčastňovala dobrovolně a neměla jsem ani pocit, že volím proti svému zájmu, i když jsem věděla, že to není úplně tak. Neodmítám však vinu za tehdejší stav společnosti, kterou zkrátka nemůže odmítnout ani člověk, co způsobil dopravní nehodu, přestože ji nezpůsobil záměrně. Někdo si přesto může myslet, že jsem bezcharakterní, s tím bohužel nic nenadělám.
    Po listopadu se mnozí z těch, co byli v KSČ, velice rychle naučili své členství nějak chytře zdůvodňovat a ospravedlňovat. Třeba tím, že chtěli, aby se jejich děti dostaly na školu (nebo něčím podobným). Málokdo řekl: já jsem tam byl, protože jsem tomu věřil. Hlavně z toho důvodu, aby nebyl pokládán za blázna.
    Budoucnost si vůbec netroufám odhadovat, ale jsem ochotná i nadále věřit, že lidé jsou v podstatě dobří (i když ne vždy volí v souladu se svými zájmy) a spolupracovat se všemi, kdo si myslí totéž a kdo chtějí pro lidi něco dobrého udělat.
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    September 7, 2012 v 16.52
    Ad: Pevný bod pro volbu mezi dobrem a zlem.
    Pro upřesnění: O tom bodu, který tu je a vždycky byl mluví nejen křesťanství, ale všechny velké duchovní nauky. Bez ohledu na to, která církev (nebo sekta) na těch duchovních naukách vyrostla – si je přisvojila – na nich parazituje.

    Chce to jen „maličkost“ – doporučení duchovních nauk v každodenním životě uskutečňovat. Konání nenahrazovat vznešeným řečmi nebo církevními pravidly.

    Naučím-li se stálou praxí volit mezi dobrým a nedobrým svým konáním, budu umět totéž rozeznat u druhých.
    MT
    Miroslav Tejkl
    September 9, 2012 v 8.55

    Paní Hájková, já jsem sice v KSČ nikdy nebyl, já nestál o ně, oni o mě, ale právě z pozice nestraníka do roku 1989 (pak pouze ČSSD) Vám řeknu, že si vůbec nemyslím, že byste jako členka KSČ z dob reálného socialismu nesla větší díl odpovědnosti než nestraníci. Myslím, že jsem byl svobodnější než Vy (zejména v 80. letech - 60.léta si jako děcko z tohoto ohledu nepamatuji), pokud to člověk nepotřeboval na nějaký nomenklaturní vzestup pro funkce vyšší, ale obvykle nepolitické, které by se musely vykonávat ve všech zemích, tak s tím členstvím byly spjaty spíš nadstandardní požadavky a nepříjemnosti všeho druhu, ale nějaký vliv řadového člena, který by byl skutečně zásadní?

    Maminka a já v KSČ nebyli, táta a brácha v KSČ byli, takže o tom něco vím ...

    Na konci 80. let už byly v nomenklaturách nestraníci i na funkci ředitele závodu či JZD - podniku, pravda, ještě ne ...

    Nenechte si vnutit pocit nějaké větší viny a odpovědnosti - jak se občas říká, Hus se jistě nikomu taky neomlouval, že byl katolík - byl "napravovač" jediné církve obecné západní a asi ho ani nenapadlo, že doma vznikne národně majoritní komunita předchůdců Luthera ...
    MT
    Miroslav Tejkl
    September 9, 2012 v 8.57

    ... mám samozřejmě na mysli, pokud jste byla řadovou členkou KSČ s nějakými těmi neuvolněnými funkcemi v základní organizaci nebo v organizacích Národní fronty apod.

    Což jsem při psaní svého článku tak nějak předpokládal - pokud tomu bylo jinak, pak se ovšem o něco větší odpovědnosti hovořit dá ...

    Eva Hájková, penzistka
    September 9, 2012 v 9.25
    Pane Tejkle, díky za podporu. Samozřejmě, že jsem byla jen řadovou členkou s neuvolněnými funkcemi. A určitě bych nikdy nic jiného nebyla ani kdyby režim pokračoval déle.
    JV
    Jiří Vyleťal
    September 10, 2012 v 7.42
    Pokání a odpuštění
    Vážené dámy a pánové,
    znovu velice děkuji za Vaše cenné postřehy k uvedenému tématu.
    Velmi si cením osobní výpovědi paní Hájkové.Takové upřímné bilancování není žádnou samozřejmostí.
    Členství v politické organizaci má svoji váhu. Nelze je uskutečnit bez jistého stavu svědomí. A nelze je ze sebe setřást tím, že se otočí poměry a rudá knížka se prostě zahodí. Kdybychom přistoupili na to, že se vlastně nic nestalo a členství v komunistické straně žádný mravní postoj neznamená, mávli bychom lhostejně rukou nad desítkami milionů povražděných v sovětských gulazích, nad tisícemi spoluobčanů ubitých v českých uranových dolech, na policejních stanicích, v hraničních pásmech, nad stovkami zastřelených v roce 1968. S úcty k těmto obětem zla není možné zamlčet fakt, že ti, kteří se do komunistické strany dali, také s tím vším vyslovili souhlas.
    Veliká většina někdejších komunistů, jistě ne všichni, udělala velikou chybu, že své stranické knížky jen tak, bez sebemenšího hnutí svědomí, odhodila. Důvod byl u mnohých z nich jasný - hurá do kapitalismu! Připravila se tím o ničím nenahraditelnou očistu - pokání. A česká společnost o hodnotu ještě větší - odpuštění.
    Jaký rozdíl vůči katolické církvi, která toto dokázala vzhledem ke kněžím, kteří spolupracovali s StB.
    S pozdravem a přáním všeho dobrého
    Jiří Vyleťal
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    September 10, 2012 v 9.45
    Ke stanovisku autora komentáře „Proč jsou lidé schopni…….“,
    že „členství v politické organizaci …nelze uskutečnit bez jistého stavu svědomí“ bych dodala „a bez jistého stavu vědomí“.

    Připomenu v té souvislosti stařičký židovský bonmot (za mého občanského mládí počátkem vlády bolševika mi jej vyprávěl spolustraník Žid): „Kdo nevstoupí do komunistické strany ve třiceti, nemá srdce, kdo do ní vstoupí v padesáti, nemá rozum“.
    Považuji tento bonmot za mnohem přiměřenější, než všechny, byť dobře míněné řeči o hříchu, pokání a odpuštění.

    Paní Hájková osobně si je nezaslouží, a pokud jde o ty členy komunistické strany, kteří odhodili stranické knížky aby se uplatnili v kapitalismu, vybavují se mi slova bible o házení perel sviním a varování před důsledky tohoto činu…...

    Pokud měly být určeny české společnosti jako celku, nesvědčí – na rozdíl od vlastního textu komentáře – o příliš realistickém zvážení společenské situace.

    Snad bych ještě měla připodotknout, že moji předkové v posledních registrovatelných generacích byli Slované.
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    September 10, 2012 v 14.55
    Pane Vyleťale,
    jistě sám nevěříte tomu, že součástí přijetí do KSČ bylo vyslovování souhlasu se sovětskými gulagy nebo ubíjením vězňů v uranových dolech. Tedy, já předpokládám že nebylo, mýlím se snad?
    Je samozřejmě rozdíl mezi nevědět a nechtít vědět, ale v praxi je běžné mít od obého trochu. Myslíte si třeba, že všichni řadoví zaměstnanci společnosti H&M v nedávných letech vyslovili při nástupu do práce souhlas s dětskou prací některých jejich dodavatelů?
    Luděk Ševčík, OSVČ
    September 10, 2012 v 15.38
    Pane Vyleťale, nesmíte žonglovat s čísly, sem přihodit pár tisíc, tam pár tisíc mrtvých, to pak ztrácíte věrohodnost. Na uranu zemřelo za celou historii 501 vězňů, z toho byla asi polovina politických. Z tohoto množství je asi v 18 případech podezření na vraždu, zbytek byly pracovní úrazy, v takovémto pracovním prostředí a s ohledem na dobu, kdy se uran těžil, ne moc vysoké procento. Při pokusu o překročení státní hranice o život přišlo 282 lidí, oproti 584 zabitým pohraničníkům. Rovněž obětí z roku 1968 nebyly zdaleka stovky. Je škoda každého člověka, který zahynul, říká se, že kdo zachrání život, zachrání celý svět. Já říká, že kdo zmaří život, zmaří celý svět. DR ale není bulvár, kde na podporu svého názoru budeme argumentovat značně nadsazenými čísly, abychom svého oponenta zdolali. To je demagogické.
    + Další komentáře