K úplnosti je třeba říci, že dezorinetace voličů je také značným dílem médií. Nějaké levicové už není ani Právo a tak politická orientace je pro občany těžká. Ten jednostranný tlak pravicových médií /samozřejmě je tam i ČT, i když v poslední době občas problikne kritika pravice/, udělá kus práce. Skrytě se neoliberální propaganda objevuje i ve filmech a to nejen americké produkce. Co stojí oproti tomuto tlaku na občana? DR, BL a Nový Prostor mají čtenářů míň, než Sparta fanoušků. Další díl na výsledcích voleb má sama levice. Často nejednotná ČSSD, s kmotry kam se člověk podívá. Komunisti jsou Šípkové Růženky, ani nezavoní ani nezasmrdí. To je pak těžké lidem něco vyčítat.

Protože jsou ovládání ideologií, kterou nejsou schopni prohlédnout. Zajímavé ovšem je, že ideologii minulého režimu lidé byli schopni prohlédnout, přestože přistoupili na to, že se budou tvářit, jako by ji neprohlédli.
Po delším přemýšlení jsem usoudila, že není možné zříkat se odpovědnosti za bývalý režim. Přinejmenším ne za dobu, po kterou jsme byli plnoletí (já od roku 1977). Uznávám také, že my, co jsme byli v KSČ, jsme jaksi více odpovědní, než ti, kteří tam nebyli; minimálně proto, že jsme si ve straně neuměli udělat pořádek a trpěli jsme v ní lidi, kteří tam neměli co dělat. Uznávám, že nám nikdo nedal právo nutit lidi žít ve společnosti, oddělené od zbytku světa, a ke všemu, co s tím souviselo.
Žili jsme ve lži?
Ano, věděli jsme, že skutečnost není taková, za jakou je oficiálně vydávána, a nic jsme proti tomu neudělali. Hráli jsme hru na "císařovy nové šaty", nežili jsme tedy v pravdě...
Ale musí se vždy a za všech okolností říkat pravda nahlas? Musí se nutně veřejně prohlašovat: tenhle režim je takový a makový? Jedno přísloví praví, že slova se mají prosívat přes tři síta:
1. síto - pravda/nepravda (nikdy neříkat lež)
2. síto - škodí/neškodí (vycházet z toho, že i pravdivým slovem můžeme ublížit)
3. síto - důležité/nedůležité (mluvit jen, když je to nutné).
A nebo ještě jinak! Žije ve lži manželka, kterou manžel občas podvádí, ona to ví a přesto se tváří, jako když neví nic? Má špatný charakter, když tohleto dělá? Nebo to dělá, protože pořád doufá v jeho nápravu?
Já jsem měla tu smůlu (nebo spíš to štěstí), že nikomu z mé blízkosti nebylo v tom bývalém režimu nijak ublíženo (zato znám pár lidí, kteří dřív žili slušně, ale tu kapitalistickou svobodu prostě neunesli a kvůli dluhům špatně skončili). Samozřejmě jsem i dřív věděla, že všechno není O.K. Je velký hřích tvářit se "jako by něco bylo", když si přejeme, aby to tak bylo? Ono je to něco jako kouzlo - každý z nás to občas používá vůči lidem kolem sebe (tvářit se, jako by něco bylo). Samozřejmě to nefunguje, pokud velké množství lidí na tu hru odmítá přistoupit, zejména z toho důvodu, že chtějí, aby všechno bylo úplně jinak. Ano, hráli jsme takovou hru "jako by něco bylo", to je fakt. Ale vůbec nemám pocit, že jsem se tehdy musela nějak moc přetvařovat, nějak moc předstírat (aspoň ne před lidmi, kteří byli kolem mě, protože s těmi úplně "nahoře" jsem se nikdy nesetkala). Nepřipadala jsem si ani tak schizofrenně, jako později, v polistopadovém období, kdy jsem se často bála říci otevřeně svůj názor. Pokud mě paměť neklame, vyjadřovali se mí spolužáci ve škole poměrně často kriticky k režimu aniž z toho měli problém. Když jsem studovala na pedagogické fakultě a měli jsme odjet na stáž do SSSR, říkali nám učitelé naprosto otevřeně, co nás tam čeká, aby nás psychicky připravili a nevystavovali nás zbytečně šoku. V zaměstnání jsme se také bavili otevřeně. Přede mnou, jako členkou strany, se nikdy nikdo nemusel bát cokoliv kritizovat, ačkoliv věděl, že jsem "prorežimní". Pokud se přesto bál, tak mě dostatečně neznal. Prvních májů i voleb jsem se zúčastňovala dobrovolně a neměla jsem ani pocit, že volím proti svému zájmu, i když jsem věděla, že to není úplně tak. Neodmítám však vinu za tehdejší stav společnosti, kterou zkrátka nemůže odmítnout ani člověk, co způsobil dopravní nehodu, přestože ji nezpůsobil záměrně. Někdo si přesto může myslet, že jsem bezcharakterní, s tím bohužel nic nenadělám.
Po listopadu se mnozí z těch, co byli v KSČ, velice rychle naučili své členství nějak chytře zdůvodňovat a ospravedlňovat. Třeba tím, že chtěli, aby se jejich děti dostaly na školu (nebo něčím podobným). Málokdo řekl: já jsem tam byl, protože jsem tomu věřil. Hlavně z toho důvodu, aby nebyl pokládán za blázna.
Budoucnost si vůbec netroufám odhadovat, ale jsem ochotná i nadále věřit, že lidé jsou v podstatě dobří (i když ne vždy volí v souladu se svými zájmy) a spolupracovat se všemi, kdo si myslí totéž a kdo chtějí pro lidi něco dobrého udělat.

Pro upřesnění: O tom bodu, který tu je a vždycky byl mluví nejen křesťanství, ale všechny velké duchovní nauky. Bez ohledu na to, která církev (nebo sekta) na těch duchovních naukách vyrostla – si je přisvojila – na nich parazituje.

Chce to jen „maličkost“ – doporučení duchovních nauk v každodenním životě uskutečňovat. Konání nenahrazovat vznešeným řečmi nebo církevními pravidly.

Naučím-li se stálou praxí volit mezi dobrým a nedobrým svým konáním, budu umět totéž rozeznat u druhých.

Paní Hájková, já jsem sice v KSČ nikdy nebyl, já nestál o ně, oni o mě, ale právě z pozice nestraníka do roku 1989 (pak pouze ČSSD) Vám řeknu, že si vůbec nemyslím, že byste jako členka KSČ z dob reálného socialismu nesla větší díl odpovědnosti než nestraníci. Myslím, že jsem byl svobodnější než Vy (zejména v 80. letech - 60.léta si jako děcko z tohoto ohledu nepamatuji), pokud to člověk nepotřeboval na nějaký nomenklaturní vzestup pro funkce vyšší, ale obvykle nepolitické, které by se musely vykonávat ve všech zemích, tak s tím členstvím byly spjaty spíš nadstandardní požadavky a nepříjemnosti všeho druhu, ale nějaký vliv řadového člena, který by byl skutečně zásadní?

Maminka a já v KSČ nebyli, táta a brácha v KSČ byli, takže o tom něco vím ...

Na konci 80. let už byly v nomenklaturách nestraníci i na funkci ředitele závodu či JZD - podniku, pravda, ještě ne ...

Nenechte si vnutit pocit nějaké větší viny a odpovědnosti - jak se občas říká, Hus se jistě nikomu taky neomlouval, že byl katolík - byl "napravovač" jediné církve obecné západní a asi ho ani nenapadlo, že doma vznikne národně majoritní komunita předchůdců Luthera ...

... mám samozřejmě na mysli, pokud jste byla řadovou členkou KSČ s nějakými těmi neuvolněnými funkcemi v základní organizaci nebo v organizacích Národní fronty apod.

Což jsem při psaní svého článku tak nějak předpokládal - pokud tomu bylo jinak, pak se ovšem o něco větší odpovědnosti hovořit dá ...

Pane Tejkle, díky za podporu. Samozřejmě, že jsem byla jen řadovou členkou s neuvolněnými funkcemi. A určitě bych nikdy nic jiného nebyla ani kdyby režim pokračoval déle.

Vážené dámy a pánové,
znovu velice děkuji za Vaše cenné postřehy k uvedenému tématu.
Velmi si cením osobní výpovědi paní Hájkové.Takové upřímné bilancování není žádnou samozřejmostí.
Členství v politické organizaci má svoji váhu. Nelze je uskutečnit bez jistého stavu svědomí. A nelze je ze sebe setřást tím, že se otočí poměry a rudá knížka se prostě zahodí. Kdybychom přistoupili na to, že se vlastně nic nestalo a členství v komunistické straně žádný mravní postoj neznamená, mávli bychom lhostejně rukou nad desítkami milionů povražděných v sovětských gulazích, nad tisícemi spoluobčanů ubitých v českých uranových dolech, na policejních stanicích, v hraničních pásmech, nad stovkami zastřelených v roce 1968. S úcty k těmto obětem zla není možné zamlčet fakt, že ti, kteří se do komunistické strany dali, také s tím vším vyslovili souhlas.
Veliká většina někdejších komunistů, jistě ne všichni, udělala velikou chybu, že své stranické knížky jen tak, bez sebemenšího hnutí svědomí, odhodila. Důvod byl u mnohých z nich jasný - hurá do kapitalismu! Připravila se tím o ničím nenahraditelnou očistu - pokání. A česká společnost o hodnotu ještě větší - odpuštění.
Jaký rozdíl vůči katolické církvi, která toto dokázala vzhledem ke kněžím, kteří spolupracovali s StB.
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal

že „členství v politické organizaci …nelze uskutečnit bez jistého stavu svědomí“ bych dodala „a bez jistého stavu vědomí“.

Připomenu v té souvislosti stařičký židovský bonmot (za mého občanského mládí počátkem vlády bolševika mi jej vyprávěl spolustraník Žid): „Kdo nevstoupí do komunistické strany ve třiceti, nemá srdce, kdo do ní vstoupí v padesáti, nemá rozum“.
Považuji tento bonmot za mnohem přiměřenější, než všechny, byť dobře míněné řeči o hříchu, pokání a odpuštění.

Paní Hájková osobně si je nezaslouží, a pokud jde o ty členy komunistické strany, kteří odhodili stranické knížky aby se uplatnili v kapitalismu, vybavují se mi slova bible o házení perel sviním a varování před důsledky tohoto činu…...

Pokud měly být určeny české společnosti jako celku, nesvědčí – na rozdíl od vlastního textu komentáře – o příliš realistickém zvážení společenské situace.

Snad bych ještě měla připodotknout, že moji předkové v posledních registrovatelných generacích byli Slované.

jistě sám nevěříte tomu, že součástí přijetí do KSČ bylo vyslovování souhlasu se sovětskými gulagy nebo ubíjením vězňů v uranových dolech. Tedy, já předpokládám že nebylo, mýlím se snad?
Je samozřejmě rozdíl mezi nevědět a nechtít vědět, ale v praxi je běžné mít od obého trochu. Myslíte si třeba, že všichni řadoví zaměstnanci společnosti H&M v nedávných letech vyslovili při nástupu do práce souhlas s dětskou prací některých jejich dodavatelů?

Pane Vyleťale, nesmíte žonglovat s čísly, sem přihodit pár tisíc, tam pár tisíc mrtvých, to pak ztrácíte věrohodnost. Na uranu zemřelo za celou historii 501 vězňů, z toho byla asi polovina politických. Z tohoto množství je asi v 18 případech podezření na vraždu, zbytek byly pracovní úrazy, v takovémto pracovním prostředí a s ohledem na dobu, kdy se uran těžil, ne moc vysoké procento. Při pokusu o překročení státní hranice o život přišlo 282 lidí, oproti 584 zabitým pohraničníkům. Rovněž obětí z roku 1968 nebyly zdaleka stovky. Je škoda každého člověka, který zahynul, říká se, že kdo zachrání život, zachrání celý svět. Já říká, že kdo zmaří život, zmaří celý svět. DR ale není bulvár, kde na podporu svého názoru budeme argumentovat značně nadsazenými čísly, abychom svého oponenta zdolali. To je demagogické.

V první chvíli jsem měla chuť odpovědět panu Vyleťalovi slovy Švejka: „Já jsem tak nějak podvědomě cítil, že tomu vašemu kázání schází jeden polepšenej hříšník…“, nicméně neudělám to. Naopak, co jsem napsala, to jsem napsala a stojím si za tím. Neodvolám z toho nic, ať si to pan Vyleťal vyloží, jak sám uzná za vhodné. Ale napsala jsem to jen za sebe, aby bylo jasno, protože nemám žádný mandát vystupovat něčím jménem. Myslím si, že lidi mě pochopili nebo pochopí. To, že si přeji, aby národ odpustil všem komunistům, jsem už dříve napsala v jednom svém článku. Ale nejen kvůli mně, nejen kvůli těm komunistům, ale hlavně národ sám kvůli sobě. Ten kdo odpouští, tomu se totiž ulehčí ještě mnohem více, než viníkovi. Pokud jde o tu stranickou knížku, myslím si, že to není až tak důležitá věc. Svobodný člověk se může angažovat v čem chce. K tomu, aby věděl, co má dělat, nepotřebuje žádnou knížku.

článek se mi líbil. Trochu ho však shazuje komentář s touhle myšlenkou
:"Kdybychom přistoupili na to, že se vlastně nic nestalo a členství v komunistické straně žádný mravní postoj neznamená, mávli bychom lhostejně rukou nad desítkami milionů povražděných v sovětských gulazích, nad tisícemi spoluobčanů ubitých v českých uranových dolech, na policejních stanicích, v hraničních pásmech, nad stovkami zastřelených v roce 1968. S úcty k těmto obětem zla není možné zamlčet fakt, že ti, kteří se do komunistické strany dali, také s tím vším vyslovili souhlas." To tedy jako katolík na tom nejsem moc dobře. Vyslovil jsem souhlas s upálením Jana Husa, s mučením a miliony mrtvých ve jménu "pravé" víry za posledních 2000let. Dost černého humoru. Nestávám se lepším jenom proto, že František z Assisi byl katolík, podobně se nestanu horším jenom proto, že Pinochet se ke katolicismu hlásil také. . A k paní Hájkové bych řekl asi toto: záleží s jakými cíli jste vstupovala do strany a jakými prostředky jste těchto cílů chtěla dosáhnout. Pochybuji, že důvody nebyly sobecké. V té době snad každý věděl, že něco prosadit v komunistické straně je nemožné. Limity určovala Moskva. Všichni lhali o bratrské pomoci. Vy ne?... a jestliže ano, bylo to asi ze strachu, ne? Nebo z egoismu. Co dobrého asi můžete ve společnosti prosazovat když se sama bojíte? Ale třeba je to jinak, nerad bych Vám něco podsouval. Pokud jde o odpuštění, nejsem pánbůh abych odpouštěl všem komunistům. Včetně těch, které neznám a těch , kteří mi nic neudělali. Že lhali? No to kde kdo. Já také. Těm, které znám jsem odpustil dávno, resp. jsem nijakou zášť necítil. To spíše vůči těm co se stali podnikateli. Byli mezi nimi i takoví, které jsem považoval za zvlášť "kované". Mýlil jsem se. Dnes už mi to přijde spíše úsměvné. Kázali mi o komunismu a morálce - a dnes by mi asi kázali o neviditelné ruce trhu - a také o morálce? Komici.

Vážený pane Letko,
já mezi přihlášením se do KSČ v době po roce 1968 a dnešní příslušností ke katolické církvi vidím hodně podstatný rozdíl.
Komunisté přece v té době (dnes také, ale dnešek neposuzuji) i době předchozí pečlivě zatajovali své zločiny. Také je nadále, i když míře mnohem menší, páchali. Žádná sebereflexe se do konce osmdesátých let, kdy naše KSČ měla kolem dvou milionů členů, nekonala. Zveřejňovat tehdy její zločiny by jí dalo příležitost páchat další.
Katolická církev své hříchy uznala. Např. Jana z Arku byla upálena v r.1431. V roce 1456 byl proces s ní vyhlášen za neplatný. A v roce 1920 byla svatořečena. Za nespravedlivost spáchanou na Janu Husovi se katolická církev nejednou omluvila a papež Jan Pavel II. požádal celý svět za odpuštění. Také za odpuštění všech zločinů, v nichž katolická církev měla prsty. Myslíte, že něco takového se dá čekat od komunistů?
Ba co více, katolická církev se vždy snažila konflikty řešit nejprve po dobrém. A ještě něco: vždy v těch selháních katolické církve hrála nepodstatnou úlohu světská moc. Komunisté měli moc suverenní, s nikým se o ní dělit nemuseli, vládli v míru a v míru mučili, věznili, popravovali.
Vy nežijete ve středověku, ale dnes. A dnes je katolická církev úplně jiná. Musíme se modlit za odpuštění jejích starých hříchů, ale stydět se za ní nemusíme.
S pozdravem Jiří Vyleťal

Vaše otázka "Všichni lhali o bratrské pomoci. Vy ne?..." mi vzdáleně připomněla jeden z logických paradoxů: Kréťan tvrdí, že všichni Kréťané jsou lháři. Ještě existuje nějaký o Achillovi a želvě, ale na ten si přesně nevzpomínám. Na všechno nelze jednoduše odpovědět ano, ano, ne, ne. Všechno nelze vysvětlit rozumově nebo logicky. Velcí byznysmeni to vědí lépe než my a využívají toho: Když ji miluješ, není co řešit.
Nelžu, nejsem egoistická (aspoň se snažím nebýt) a nebojím se.