Není to tak dávno, co se na stránkách Deníku Referendum odehrála diskuse o problematice populismu. Debata nad tímto tématem se ale zdá být čím dál potřebnější. Slovo populismus se ve veřejném diskursu vyskytuje stále častěji. Zároveň je patrné a mnozí odborníci to potvrzují, že právě tato doba je populistům velmi nakloněna. O to více je třeba si klást některé otázky. Jaký je vztah demokracie a populismu? Je liberální demokracie stabilní podobou demokracie nebo živnou půdou populismu? Je populismus pravou demokracií či jejím ohrožením?

Hlavní potíž, na kterou narážejí všechny úvahy věnované populismu, je vágnost tohoto pojmu. Často se o populismu hovoří jako o tzv. tenké ideologii. V tomto smyslu je nejdůležitější charakteristikou populismu to, že nemá vlastní obsah. Není možné říci, jakou konkrétní politiku populistická uskupení sledují. Liší se to v závislosti na kontextu, ve kterém určité politické seskupení působí. Politika některých populistů je levicová, některých pravicová. Někdy je jejich hlavním tématem mobilizace proti imigrantům, jindy mezinárodní instituce. To, co mají populistická uskupení společné, je důraz na lid, který staví do protikladu k elitám. Pro populismus je charakteristické to, že se odkazuje na lid, na jeho obecnou moudrost a další ctnosti. Vyzdvihuje jeho suverenitu a jednotu. Populisté často zdůrazňují prvky přímé demokracie či osobu charismatického vůdce, který je zárukou toho, že moc, která byla ukradena elitami, se vrátí zpátky lidu.

Liberální a demokratický pilíř moderní demokracie

V literatuře věnované populismu se často v různých obměnách uvádí, že současná podoba demokracií v sobě obsahuje dva aspekty — liberální a demokratický. Liberálním se myslí akcentování právního státu, přirozených lidských práv a konceptu reprezentace. Demokratickým důraz na suverenitu lidu a fakt, že veškerá moc pramení z lidu. Ze vzájemného pnutí těchto dvou prvků následně těží populisté. Toto pojetí upozorňuje na to, že v jádru současné reprezentativní demokracie je tento paradox, který je živnou půdou pro populistická uskupení. Kromě toho si také tento druh interpretací populismu všímá toho, že slovník a akcenty populistů a demokratického aspektu současných demokracií jsou totožné. Z toho plyne, že demokratický aspekt moderních demokracií je vlastně populistický, resp. že populismus není svým způsobem nic jiného než čistá demokracie oproštěná od liberálního prvku.

Jiný pohled na problematiku populismu má Koen Abts a Stefan Rummens, kteří ve svém textu Populismus versus Demokracie dávají do kontrastu dvě logiky - logiku demokracie a logiku populismu. Demokracie je podle Abtse a Rummense založená na ideji otevřené a rozmanité společnosti. Tím se liší od populistické logiky, která vede ke společnosti založené na představě uzavřené kolektivní identity, která potlačuje individuální rozdíly. Výsledkem demokratické logiky je tak podle nich otevřená společnost a výsledkem populistické společnost uzavřená.

Pro odlišení demokratické a populistické logiky Koen Abts a Stefan Rummens používají tzv. Lefortovo prázdné místo. Demokratickou logikou je podle nich to, co vede k jeho zachování. V demokracii si totiž nikdo nemůže trvale nárokovat moc, tak jako to například dříve dělali panovníci. Lefortovo prázdné místo se může zaplnit liberálním nebo populistickým způsobem a to v závislosti na tom, zda převáží liberální nebo demokratický prvek ústavní demokracie. Oba autoři se tímto způsobem vymezují proti zmíněné tezi o tom, že v jádru současné ústavní demokracie se snoubí navzájem neslučitelný liberální a demokratický pilíř a vzestup populismu nastává právě tehdy, kdy demokratický prvek je oslaben oproti liberálnímu. Koen Abts a Stefan Rummens se domnívají, že tyto dva pilíře uvnitř moderních demokracií spolu kooperují a vytvářejí novou demokratickou logiku, která na rozdíl od populistické logiky nevede k zaplnění Lefortova prázdného místa a ohrožení otevřenosti demokratického systému.

Nestabilita soužití liberalismu a demokracie podle Carla Schmitta

Kombinace liberálního a demokratického pilíře uvnitř ústavní demokracie ale podle mne nevytváří demokratickou logiku, která by byla stabilní a kde by se oba prvky nacházely ve vzájemné rovnováze. Naopak, současná podoba demokracie je podle mého názoru sama ze své podstaty nestabilní. Obsahuje v sobě rozpory podněcující vzestup populistických uskupení. Zajímavým způsobem na to poukazují například texty Carla Schmitta a Margaret Canovanové.

Podle Carla Schmitta, který je velkým kritikem liberální demokracie, jsou liberální a demokratické principy ve vzájemném rozporu a jejich dlouhodobé spojení není možné. Problematičnost spolužití liberálního a demokratického prvku můžeme u Carla Schmitta pozorovat v mnoha ohledech.

Jedním z nich je například stav, ve kterém se nachází parlamentarismus. Zde je důležité zdůraznit, že esencí parlamentu není podle Schmitta demokracie, ale veřejná deliberace argumentů a protiargumentů, veřejná debata a diskuse. Víra v parlamentarismus a ve vládu pomocí diskuse tedy patří do intelektuálního světa liberalismu — ne do světa demokracie. Hlavním nedostatkem moderního parlamentarismu je podle Schmitta to, že dva základní liberální principy — diskuse a otevřenost, na kterých byl parlamentarismus založen, se staly pouhou formalitou následkem nástupu masové demokracie. Masy začaly být oslovovány skrz okamžité zájmy a vášně. Přestalo jít o to někoho přesvědčit o pravdivosti či spravedlnosti mého názoru, ale spíše o získání většiny.

Z výše uvedeného se zdá, že parlamentarismus 19. století s jeho vírou v diskusi a otevřenost a nepodbízením se voličům byl podle Carla Schmitta svým způsobem stabilní. S nástupem masové demokracie a volebními kampaněmi plnými vášní a nadbíháním voličům, kdy liberální principy parlamentarismu byly vyprázdněny a parlamentarismus byl připraven o svůj intelektuální základ, se však, jak Schmitt zdůrazňuje, rozvinula rozporuplná a dlouhodobě neudržitelná kombinace liberálního parlamentarismu a masové demokracie. Osobně se domnívám, že tento posun byl oproti předchozímu stavu rozhodně pozitivní, byť výsledkem je nestabilita a mnohé paradoxy.

Dalším problematickým prvkem parlamentarismu, na který Schmitt upozorňuje, je to, že jestliže se z praktických a technických důvodů mohou reprezentanti lidu rozhodovat namísto lidu samého, pak by se jistě také jednotlivý důvěryhodný reprezentant mohl rozhodovat ve jménu toho samého lidu. Carl Schmitt tím naznačuje určitý rozpor, který lze v moderní demokracii sledovat. Další paradox vidí v situaci, kdy parlament jako orgán přímo odvislý od lidu je na něm po celé volební období nezávislý a v zásadě neodvolatelný, kdežto vláda, která od lidu přímo odvozená není, je vždy závislá na důvěře parlamentu a proto může být kdykoli odvolána. Z těchto Schmittových námitek upozorňujících na přílišnou samostatnost reprezentantů můžeme snadno odvodit potenciál pro různá populistická uskupení a důvody pro nestabilitu soužití liberálního a demokratického aspektu v ústavních demokraciích.

Další důležitá Schmittova kritika spolužití liberálního a demokratického aspektu v ústavní demokracii směřuje k deliberaci tedy k principu, na kterém je parlamentarismus založen. Deliberace je podle Schmitta něco už ze své podstaty omezeného, co může vést pouze k omezené pravdě. Zde je důležité si uvědomit, že přestože je ústavní demokracie založena na kombinaci liberálního a demokratického pilíře, tak skutečné fungování parlamentu se stále zakládá především na deliberaci — tedy liberálním prvku. Zároveň ale demokratické prvky ústavní demokracie brání správnému fungování deliberace, jak to bylo alespoň podle Schmitta možné v 19. století. Navíc parlament, jak upozorňuje Schmitt, je celé volební období na lidu nezávislý a v zásadě neodvolatelný, čímž podle mne dochází jen ke zvýraznění dominance liberálního prvku nad demokratickým. Z toho vyplývá silné zpochybnění teze Koena Abtse a Stefana Rummense o tom, že v ústavní demokracii je liberální a demokratický pilíř v rovnováze a že výsledkem jejich kombinace je stabilní demokratická logika.

Další problematický moment soužití demokracie a liberalismu vyplývá podle Carla Schmitta z toho, že demokracie požaduje homogenitu a eliminaci heterogenity. Naopak součástí liberalismu je představa univerzálních lidských práv. Jde o to, že liberální pilíř má v sobě obsažený důraz na univerzální rovná lidská práva, která náleží každé lidské bytosti, a proto je třeba usilovat o jejich celosvětové šíření, ale demokratický pilíř zdůrazňuje politické ideje, jejichž součástí je dělení na přítele a nepřítele. Jinak řečeno, demokratické společenství rovných vždy vyžaduje nějaké nerovné.

Pro úplnost dodejme, že rovnost podle Schmitta nemá pouze jeden konkrétní obsah. Vždy záleží na tom, jaká je látka rovnosti. Rovnost může být shledána v určitých fyzických nebo morálních hodnotách např. v náboženském přesvědčení či národní homogenitě. Schmitt zdůrazňuje, že demokracie kvůli tomu, že rovnost vždy patří k nerovnosti, může vyloučit část lidí z těch, kteří vládnou bez toho, že by to demokracii narušilo. To, že každá dospělá osoba by měla být politicky rovná jiné dospělé osobě, je totiž liberální nikoli demokratická myšlenka. Ta podle Schmitta nahradila dříve existující demokracie založené na rovnosti a homogenitě. Zde je důležité zmínit, že v této argumentaci se až příliš odráží Schmittův důraz na národní homogenitu a to, co Abts a Rummens nazývají populistickou logikou. Schmittovy akcenty je podle mého názoru třeba brát vážně, ale Schmitt celou záležitost až příliš vyhrocuje a vyvozuje z toho nemožnost jakéhokoli soužití liberálního a demokratického prvku, což je podle mne chyba.

Demokratický paradox Margaret Canovanové

Dalším autorem, který zajímavým způsobem byť ne zcela explicitně poukazuje na problematičnost současné podoby soužití liberálního a demokratického aspektu v ústavních demokraciích, je Margareth Canovanová. Ta upozorňuje na paradox, který se nachází přímo v srdci moderní demokracie. Tímto paradoxem je podle ní to, že čím více se snažíme vtahovat lidi do politiky a vymýšlíme za tím účelem různé orgány a instituce, tím politiku činíme čím dál více nepřehlednou, což ve svém důsledku vede k tomu, že občané ztrácí přehled o tom, kde se činí zásadní politická rozhodnutí. Výsledkem snahy o vtažení lidí do politiky je tak naopak to, že se politice odcizují a že se vytváří prostor pro vzestup populistických uskupení. Jinak řečeno ta nejinkluzivnější a nejvíce pro občany přístupná forma politiky, které je dosaženo, je zároveň svým pravým opakem.

Margareth Canovanová rozlišuje tzv. přivedení lidí do politiky, které je typické pro demokracii, a tzv. přinesení politiky k lidem, kterým se vyznačují diktátorské režimy. V prvním případě existuje snaha zapojit lidi do politiky vytvářením různých institucí. V druhém případě daný režim není inkluzivní, zato je ale přehledný a je jasné, kde se vytvářejí politická rozhodnutí. Můžeme říct, že problém moderní demokracie, ve které vedle sebe existuje liberální a demokratický prvek, spočívá v tom, jak při zachování obou aspektů ústavní demokracie lidi vtáhnout do politiky a zároveň zajistit to, aby bylo zřejmé, kde se moc nachází - aby ve spleti lidí, skupin a jejich zájmů bylo stále patrné, kde se rozhoduje.

Margareth Canovanová zmiňuje, že teoretici demokracie potvrzují, že v demokracii je ze všech forem politiky zachování transparentnosti nejobtížnější. Otázka je, z čeho přesně tento problém pramení. Margareth Canovanová to sice explicitně nedává do přímé souvislosti se současnou podobou soužití demokratického a liberálního prvku v ústavních demokraciích, ale podle mého názoru je to právě spolupůsobení obou aspektů, které k popisovanému paradoxu vede. Jejich dnešní kombinace podle mne totiž ústí v to, že zásluhou demokratického prvku se zde vyskytuje tlak na vtahování občanů do politiky, ale přítomnost liberálního prvku se projevuje tím způsobem, že toto vtahování probíhá prostřednictvím liberálních a ústavních nástrojů, což vede k narušení transparentnosti. Z toho těží populisté, kteří lákají na kombinaci transparentnosti a vtažení lidí do politiky pomocí charizmatického vůdce. V této souvislosti stojí zato připomenout, že tlak na vtahování lidí do politiky je nepostradatelnou součástí ústavních demokracií. Margareth Canovanová zdůrazňuje, že demokratická ideologie, která je celá populistická, je potřebná k legitimizaci systému u voličů a k jejich mobilizaci pro participaci. Vyzdvihuje také to, že populistická ideologie demokracie je více či méně hluboce zakořeněna v politické kultuře většiny zavedených demokracií.

Jiná podoba soužití demokracie a liberalismu?

Přestože podle mého názoru není pravdivá teze Koena Abtse a Stefana Rummense o stabilitě spojení liberálního a demokratického pilíře v současných demokraciích, nutně to ještě neznamená, že nemůže být možná nějaká jiná více vyhovující podoba soužití obou prvků. Zdá se ale, že ta současná vede k mnoha paradoxům a rozporům, které v konečném důsledku vytvářejí živnou půdu pro populisty. Tím nezpochybňuji tezi Koena Abtse a Stefana Rummense o tom, že populistická logika vede k uzavřenosti demokratického uspořádání a k jeho ohrožení. Také se tím nechci zastávat názorů Carla Schmitta, kterými odmítá veškeré soužití demokracie a liberalismu, a jednoznačně se staví na stranu populistické logiky. Pouze se domnívám, že demokratická logika, na které jsou založené současné moderní demokracie, ve své podstatě není stabilní a může vést ke stejnému ohrožení otevřené společnosti jako logika populistická.

Z toho plyne mnoho otázek o tom, jak by soužití demokracie a liberalismu mělo vypadat, aby nevedlo k pnutím a paradoxům, které výše zmínění autoři popisují. Především je třeba se podle mne věnovat tomu, jakým způsobem oba pilíře dostat do rovnováhy. V současných liberálních demokraciích má totiž výsadní postavení liberální prvek. Byť je pravda, že se může zdát, že mnohá politická rozhodnutí jsou diktována veřejným míněním a snahou politiků dosáhnout znovuzvolení. Ve skutečnosti se ale většinou jedná o pouhou rétoriku a reálné dopady politických rozhodnutí s tím, co si přeje většina společnosti, příliš nesouvisí. A ve skutečnosti za nimi stojí jiné zájmy než snaha zavděčit se veřejnému mínění, což by v mnoha případech nemuselo být vůbec špatně.

Jakým způsobem demokratický prvek posílit tak, aby naopak nedošlo k přílišnému vytěsnění toho liberálního, by mělo být předmětem dalších úvah. Ty se sice často vedou, ale těžko se zbavit pocitu, že se až příliš pohybují v jednom či druhém extrému. Buď z nich má člověk pocit, že to největší nebezpečí spočívá v tyranii lidu a proto je třeba lid co nejvíce omezit sofistikovaným systémem liberálních institucí, do kterých ale mají přístup jen někteří. Často je to limitováno vzděláním, sociálním statusem nebo mnohými jinými bariérami, které nemusí být na první pohled zřejmé. Člověk musí o dané možnosti také vědět, aby se k ní vůbec dostal. Navíc musí mít jistý sociální kapitál či schopnost pohybovat se v daném diskursu, když je nemá, je odsunut do pozice mlčící masy. Aby se z ní vymanil, musí vyvinout značné úsilí. Druhým extrémem je až přehnaná adorace přímé demokracie a důraz na jednotu a homogenitu lidu. Úplné přímé demokracie s největší pravděpodobností nelze dosáhnout, takže vždy budou nějací reprezentanti lidu, kteří ho budou zastupovat. Problém však spočívá v tom, že v systému, ve kterém nejsou nikterak omezováni chomoutem liberálních institucí, se dříve či později lidu vzdálí a začnou prosazovat své vlastní zájmy a přímá demokracie se promění v autoritářství. Proto je tolik potřebné se více než na jeden z těchto pilířů soustředit na jejich neustálé vyvažování. A promýšlet prvky a opatření, které by současný stav vychýlený ve prospěch liberalismu vyrovnaly a posílily demokracii.