Narodil se chlapeček,
malý, jak tvůj paleček,
v náprstku ho vykoupali,
ve skořápce kolébali,
spi synáčku, spi.

Když se vzbudí,
nemá hlad,
z makovice snídá mák,
jeden máček, druhý, třetí
a má po snídani děti,
tolik málo jí.

Máma volá babičku,
co dát tomu človíčku,
aby rostl jako z vody,
dožil světa bez nehody,
chudák maminka.

Bábě slova popřáli,
ten tvůj synek zahálí,
dej mu práci, poroste ti,
jako rostou jiné děti,
práce je tu dost.

A tak bych se Vás chtěla pane Vaculíku zeptat, kolik je ve Vaší městské části lidových hudebních školek (dřív jsme říkali lidušek), kolik tělocvičen (dříve sokoloven, orloven), kolik veřejně přístupných sportovišť, kolik veřejných plaveckých bazénů - máte aspoň jeden kousek od každého druhu jako máme my tady u nás v Brně-Řečkovicích nemluvě o parcích a prolézačkách a pískovištích pro úplně malé děti!?

Za komunistů byla ve školách někdy až příliš velká kázeň - nepřirozená, udržovaná autoritou, z níž šel strach. Po revoluci jsme volali po svobodě, až zavládla "svoboda" někde téměř bezbřehá. A vidíte, zase problém. - Správný je střed. Zážitek lidské svobody se odehrává na pozadí jasně daného řádu, v jehož rámci člověk zvolí některou z rozpoznaných možností. Řád, to jsou nějaká pravidla soužití, buď zvyková, domluvená nebo určená nějakou rozumnou autoritou a nebo jsou to taky třeba pravidla užívání prostoru nějaké městské části. Bezprostřední pocit svobody v nás vzniká, když v rámci daných pravidel volíme některou z možností, kterou pravidla skýtají. Když možnost volit nemáme - jak jste zažil v mládí - je to zničující, ale zrovna tak je zničující mít těch možností tolik, že už se v nich člověk nevyzná a hmátne po nějaké náhodně nebo je mu nějaká podstrčena, aniž by si byl schopen uvědomit, že k tomu došlo. Nepřeberný počet možností, čili bezbřehá svoboda, to není svoboda, to je anarchie.

Hledat a nalézat mezi těmi krajnostmi ten správný střed, to je velké umění!

Jejich problém totiž není jen a možná vůbec v tom, zda mají dost fitcentr a jiných zařízení. Má dvě naprosto jiné hlavní polohy. Chybí jim velký ideál, jaký měla naše generace. My jsme chtěli budovat nový svět. I když se to ukázalo jako iluze, přece jen nám to vystačilo až do dospělosti, kdy na nás už dolehly, díky matce přírodě, jiné starosti, jako kupříkladu péče o rodinu. Druhým motivem je naprosto nedostatečně početná vrstva „vychovatelů“ mládeže. Těch zanícených vedoucích skautu, sokola, orla, trampingu, turistiky, dokonce třeba tancování atd. Dneska dospělci jsou hnáni sobectvím zisku a jeho stupidní tezí „postarej se každý sám o sebe“, takže by vedení mládeže vnímali jako sebeobětování, pokud by si za ně nemohli účtovat horentní sumy. V těch dvou polohách strašně lituji dnešní mladou generaci, která hledá orientaci ve světě.

to leporelo jsme kdysi doma měli a básničku znám nazpaměť, protože jsem ji četla asi tisíckrát svým třem dětem, jakož i mnoho dalších básniček, ale tahleta patřila k našim oblíbeným. Místo toho "Když se vzbudí, nemá hlad" tam patří "Nerostl a zůstal tak". Celé je to o tom, že Paleček byl malinký a vůbec nerostl. Teprve tehdy, když mu máma dala práci (například sbírat drobečky a přebírat hrách, což následuje v dalších verších), teprve potom začal růst, až nakonec všechny přerostl. Takže práce je důležitá. Ale práce (nebo nějaká činnost) musí mít smysl. A ten chybí, jak píše pan Hošek.

já se omlouvám Vám a autorovi té krásné básničky. Já jsem to naposled četla vnučce, co je jí už osm let a knížku teď doma nemám. A s tím, že práce musí mít smysl, s tím samozřejmě s Vámi oběma naprosto souhlasím. I s tím, že chybí dobrovolníci, kteří by se dětem věnovali. - A mezi těmi zařízeními, která jsou pro mládež užitečná, jsem zapomněla jmenovat knihovnu. Můj manžel do té naší chodíval číst dětem Veselé příběhy kozy Lujzy a kocoura Bobka, to když už byl v důchodu.

nedá mi to, a zeptám se, zda nějakou mládež sám vychováváte. A v případě že ano, za což zasloužíte mé uznání, se vsadím, že jistě máte alespoň nějaké přátele či známé, kteří nevedou skauta ani sokola, a přesto o nich neřeknete, že jsou hnáni sobectvím zisku. Postarat se sám o sebe totiž není pro většinu lidí žádná stupidní teze, ale nutnost, protože nemají vyhlídku, že by to za ně udělal někdo jiný.

je sice pravda, že postarat se o sebe by mělo být přední starostí každého dospělého zdravého člověka, ale na druhé straně se často zapomíná, že to "starání se sám o sebe" se děje v podmínkách dané společnosti, která svým uspořádáním předestírá jejím příslušníkům možnosti, jak to postarání uskutečnit. A na to ta pravicová teze zapomíná. Například je zřejmé, že nezaměstnaný snadněji najde práci, když je celková nezaměstnanost třeba 3% než když je 10%, nebo že člověk vzdělaný se o sebe postará většinou lépe než nevzdělaný, jenže získat správné vzdělání zase závisí do jisté míry na stavu školství a tak bychom mohli pokračovat. Jistěže máte pravdu v tom, že člověk, který se snaží o sebe sám postarat toho dosáne spíš než člověk, který se k tomu staví vlažně, ale taky než člověk, který je nějak handikepován a to nemyslím jen zdravotně, ale určitě taky tím, že daná situace ve společnosti mu nepřeje.
Když dnes vidíme, jak přibývá lidí bez prostředků a střední třída chudne, zatímco naproti tomu bohatství pár rodin ve státě nabývá astronomické výše, měli bychom se nad tímto stavem zamyslet a netvrdit, že většina společnosti se dost nesnaží postarat se sama o sebe. - Tím neříkám, že Vy to tvrdíte, jenže zdůrazňování odpovědnosti každého sama za sebe, brání vidět pravý důvod, proč se dnes tolika lidem přestává dařit, nebo proč máme možnost stále častěji vidět "juchavé děti".