Stále více absolventů různých škol zůstává bez práce. Vzrůstající množina mladých lidí, kteří po ukončení školy pět i více let nikde nepracují, by nás měla varovat, dozvídáme se ze sdělovacích prostředků, protože takoví lidé nejen že si na zahálčivou existenci zvykli, ale jejich povalečství často nevadí ani jejich rodinám. Proč by pracovali, když i bez práce se jim všeho potřebného dostává, ba často také všech požitků, o nichž se těm, kdož pracují, ani nesní… Práce není podmínkou slušné existence — v obou významech.

Mám dva postřehy: Na výletě po česko-bavorské hranici v oblasti Všerubského průsmyku člověk dneska může vidět, že rozdíl mezi obydlenou krajinou bavorskou a českou už není tak třeskutý, jak býval ještě před několika lety. Na bavorské straně úhledná pole, na české spíše obhospodařované pastviny a louky. Statky bavorské tradičně udržované, a ze statků českých, ještě donedávna se zpustlými dvory, už se nevalí hnůj a netrčí zlámané hnáty všelijakých rezavých oblud, ale nový šafář či jeho čeledín tam hobluje sekačkou spořádaný zelený koberec. Nová fasáda a eurookna s vakuovým sklem, stáje nákladně adaptované na příbytky. Z truhlíků pod římsou line se pestrobarevný květ, slepici ani hnůj nikde neuvidíš.

Na bavorských dvorcích člověk vidí, že se povznesly z toho, co se v nich vzdělává, však také chlapi na dvorech motají se kolem traktorů a z chlévů se v podvečer ozývá třískání šochtárů — nádob, do nichž se dojí. Nic proti boháčům, ale na okázalé zvelebivosti jinak zmrtvělých statků na české straně je vidět, že se ukojila z peněz pocházejících odjinud, kdo ví odkud. Napomeňte mě: To snad není možný, von už kritizuje i to, co někdo nákladně dá do pořádku. — Nikoli. Jde o to, jak zjevně je u nás ten výraz bohatství odtržen od normálního pracovního úsilí. Je to jen zhmotnění neznámých peněz, vázaných k něčemu jinému.

Z okna naší radnice každodenně pozoruji drásavý výjev: měsíc od měsíce rostoucí skupinu mladých lidí, střední školou povinných, kteří někdy už od dopoledních hodin popíjejíce různě maskované alkoholické nápoje nebaví se do božího večera, kdy vrávorají po pustém náměstí, ničím jiných než jakýmsi — jak to slušně říct — prdelopíčováním. Neobávejte se, že bychom se na to z radnice jen tak nečinně dívali, ale rovnou říkám, že různé tzv. měkké sociální programy jsou dosti drahé a málo účinné, pochopitelně. Už jsem tu dříve psal, jak těžké to má sociální pracovnice, když navštíví rodiče nezdárníků: povětšině se dozví, že jejich děti jsou přeci v pohodě, a že občas nasajou, no kdo nenasaje, jen nebuďme pokrytci a starejme se raději vo tu černou verbež, co se nám tu roztahuje, vy soudružko…

Dívám se do popelavých tváří ještě dětských rysů, těkavé oči podtržené dospělými kruhy únavy. Je v nich nějaká radost z doby, která dává tolik možností, ale včetně svobody upíjet se, nebo úzkost? Připomínám si úzkost mou — jak dobře si ji pamatuji!

Až do páté třídy jsem nevěděl, zda bylo dobře, že jsem přišel na svět. Ne snad že bych přemýšlel o smrti, ale pochyboval jsem o důležitosti svého života. Zdálo se mi, že nevyhovuji žádným nárokům, které se tak přirozeně kladou do cesty. Koktal jsem a děsil se, jak paní učitelka mlátila špalíkem do katedry, aby nás uklidnila. Vyprávěla, jak za protektorátu ve škole, kde učila, objevila se jakási sabotáž či podezření z odboje, přijelo gestapo, všichni učitelé museli nastoupit na dvůr do řady, kde operativně každého třetího plus ředitele zastřelili. Ona byla druhá. A já měl pocit, jak nedomrle a bez radosti, neb juchavé dítě jsem nebyl, se zbytečně plazím do školy s bolením břicha na úkor statečných lidí. Dívám se přes sklo, jak ta děcka rozhazují rukama, po jejich bych řekl, že těch mých prvních deset let za mnoho nestálo — a to přes všechnu rodičovskou péči, protože život jevil se nedostižný, cizí a nepochopitelný.

Nevím, jak dlouho by to trvalo, možná bych také začal pochlastávat, kdyby se mi čirou náhodou nedostaly do rukou hry Voskovce a Wericha. Jako bych se teprve narodil! Ty pouhé čtyři svazky, vlastně tři, protože druhý díl chyběl. Jaké osvobození to Osvobozené divadlo! Náhle jako bych všemu rozuměl a pro všechno měl pochopení, a ani jsem nemusel vědět, co je to bauhausismus. Nešlo toliko o srandu, ale o základní postoj ke světu. Té nadějeplnosti i pro blbého včetně mě, radoval jsem se, a nemohl se dočkat rána.

Určili mi základní osu života, k níž se mi pak přidal i ten Marold, Klub Za starou Prahu a Bauhaus vlastně bauhaus, a pokud to nezní troufale, tak také František z Assisi a Pavel — Šavel a další, kteří v podivuhodné součinnosti s Boženou Němcovou a Virginií Woolfovou vedou můj život už po neochvějné ose, aťsi venku metají blesky. Vím, že přibírám pomalu a trochu zkoprněle, ale koho už mám, ten se mi dokonale zaklesne k ostatním. To vše díky V + W, svatým mužům mého života. Takže dívám-li se dnes z okna radnice, vím — a s takovým koncem počítám -, že je to jen díky Babičce Mary.

Možná očekáváte, jak se teď pokasám, že když hry V + W už nepotřebuju, tak je poskytnu těm klukům na náměstí, a bude to mít šťastný konec. To by bylo pěkně bláhové!

I přes sklo radničního okna vím a cítím, že jejich úzkost je sice podobná té mé, ale vůbec nevím, nevíme to, co bychom jim do života, aby to bylo trvale silnější než alkohol, aby to bylo životně osotvorné, měli v této době nabídnout.