Nejsem sám, koho překvapuje, jaký komentátorský zájem budí případ J. a B. Ten špinavý případ představuje cosi — poklesle řečeno — až krystalicky čistého. Je v něm vše: napětí mezi intelektem a stupiditou, mocí a bezmocí, pýchou a pádem, pravdou a lží, a v kontrapunktu agrese a lásky chybí pouze ta láska. Avšak i ta je v pozadí, jak se níže pokusím naznačit. Do jednoduchého schéma, které nikdo nevymyslel, ale vystřihl je sám život, ať zapustíte z kteréhokoli konce svou posud jen podezřívavou nebo pochybovačnou otázku, vždy vyleze dost strašná odpověď a jakýkoli pokus o lepší výklad je marný. Zoufalost případu dokazuje následující příhoda.

Čas od času se dostávám do společnosti, kde více či méně vysvětluji, co činím a proč tak činím. Když se člověk opozdí a nemá možnost hned od začátku rozptylovat pochyby, kterými účastníci pozvolna zaplňují prostor, může se stát, že pak vstupuje do prostředí citelně ne úplně přátelského. To člověk pozná hned a zvláštní věc — trochu ztratí schopnost přirozeného jednání a obrany, čímž si jenom přitíží. Ve vzniklé atmosféře vám nepostačí žádné slušné zápory, jimiž byste obecně panující nedůvěru a podezření dokázali vyvrátit: Ne, to tak nebylo…. Ne, nikoli, mýlíte se….. — jak bezmocná slova. Máte zhruba tři možnosti; nejpřirozenější by bylo říci: Tak si to dělejte sami a já jdu.

Což je ovšem kapitulace, jejíž důsledek by byl proklatě větší, než je význam onoho jednání. Svou důstojnost by člověk obhájil, kdyby rychle vypálil jako z koltu: Hovno hovno hovno. Třetí stupeň záporu případný, avšak nepřijatelný dnes nikoli svým obsahem, ale formou hysterie. A tak se s vypětím všech duševních sil uchýlíte více méně k tupému mlčení doufaje, že až „mejdan“ skončí, pingl zlou atmosféru z logálu vyvětrá.