Nejsem sám, koho překvapuje, jaký komentátorský zájem budí případ J. a B. Ten špinavý případ představuje cosi — poklesle řečeno — až krystalicky čistého. Je v něm vše: napětí mezi intelektem a stupiditou, mocí a bezmocí, pýchou a pádem, pravdou a lží, a v kontrapunktu agrese a lásky chybí pouze ta láska. Avšak i ta je v pozadí, jak se níže pokusím naznačit. Do jednoduchého schéma, které nikdo nevymyslel, ale vystřihl je sám život, ať zapustíte z kteréhokoli konce svou posud jen podezřívavou nebo pochybovačnou otázku, vždy vyleze dost strašná odpověď a jakýkoli pokus o lepší výklad je marný. Zoufalost případu dokazuje následující příhoda.

Čas od času se dostávám do společnosti, kde více či méně vysvětluji, co činím a proč tak činím. Když se člověk opozdí a nemá možnost hned od začátku rozptylovat pochyby, kterými účastníci pozvolna zaplňují prostor, může se stát, že pak vstupuje do prostředí citelně ne úplně přátelského. To člověk pozná hned a zvláštní věc — trochu ztratí schopnost přirozeného jednání a obrany, čímž si jenom přitíží. Ve vzniklé atmosféře vám nepostačí žádné slušné zápory, jimiž byste obecně panující nedůvěru a podezření dokázali vyvrátit: Ne, to tak nebylo…. Ne, nikoli, mýlíte se….. — jak bezmocná slova. Máte zhruba tři možnosti; nejpřirozenější by bylo říci: Tak si to dělejte sami a já jdu.

Což je ovšem kapitulace, jejíž důsledek by byl proklatě větší, než je význam onoho jednání. Svou důstojnost by člověk obhájil, kdyby rychle vypálil jako z koltu: Hovno hovno hovno. Třetí stupeň záporu případný, avšak nepřijatelný dnes nikoli svým obsahem, ale formou hysterie. A tak se s vypětím všech duševních sil uchýlíte více méně k tupému mlčení doufaje, že až „mejdan“ skončí, pingl zlou atmosféru z logálu vyvětrá.

V tom rozpoložení, kdy vlivem mé tuposti zájem o mou osobu konečně opadl, přenesla se řeč na případ J + B, přesněji na J-ův karambol. Schéma, které nikdo nevymyslel, ale sám život je vystřihl, vyhovělo dokonce názoru, že dopravní incident někdo důmyslně zinscenoval a na J. ho narafičil… Kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti — přidali se další. „Narafičil i ten alkohol do jeho krve?“ neudržel jsem se v tuposti. „Co by ne? Podstrčili mu foukačku s již naměřenými hodnotami a on si v opilosti, tedy ve stresu toho nevšiml…“ Chlapče zlatá, nic si z toho nedělej, že tě tu asi nemají moc rádi, řekl jsem si po způsobu Dickensových Nadějných vyhlídek a těšil se, jak si je v posteli budu číst. Kdybych takovou knihu neměl, ani nevím, jak bych všechny ty dny, kdy plním funkci jakéhosi „nezbytného zla“, přežíval. Knihu čtu už dlouho, má padesát devět kapitol, v půlce každé kapitoly zpravidla usnu. Nyní jsem četl a četl, a usnul až nad ránem.

Zdál se mi sen, který mě čas od času pronásleduje už od vojny, možná ho znáte také: Jste v prostředí, které jste si nevybrali, ale musíte tam být. Přidělí vám skříňku, postel na cimře, bajonet, bundokošili, zařadí vás do čety, vůkol ruch a shon a cosi někdo velí. A vy náhle nevíte, kde je ta vaše skříňka, v které cimře je vaše postel a do které čety patříte. Uprostřed vřavy zoufalé osamění. Nyní se mi týž sen zdál poprvé v aktualizované podobě: Na vícedenním školení, nebo kde, jsme měli skládat zkoušky, vyplňovat na počítači jakési testy. Zarazilo mě, že počítač je kruhový, klávesnice naštěstí byla normální.

To bude jen sen, hned mě chytře napadlo, ale na podlaze se válela zmuchlaná účtenka za benzín od čerpadla ÖMV. Není to sen. Přívětivě jsem se představil sousedovi. Pak že si máme povléknout postel - a už to vjelo do starých kolejí. Když jsem se vrátil do posluchárny, na mém místě seděla mladá žena. To je můj počítač, je kruhový, říkám ženě a obracím se na souseda, aby to potvrdil. Dívá se na mě nechápavě. Všechny počítače už jsou obsazeny. Pak pochopitelně nemůžu najít ani postel, deru se uličkami mezi jejich řadami, čímž obtěžuji ty, vlastně všechny, kteří se už na postelích zabydlují.

Teprve v souvislosti se schůzí jsem sen pochopil — vystihuje obavu, že nikam nepatřím. Ale někam patřit musím, celý život se o to snažím, ve svobodných poměrech stále více, neboť není důvod, abych nikam nepatřil. Na druhé straně svobodné poměry dávají mému okolí možnost přijímat mou snahu jako „nezbytné zlo“. To by vysvětlovalo, proč jsem se stal starostou — abych ten předsudek překonal a vyvrátil. Ve skutečnosti jsem ale pro tento komplex, protože více než o stav jde o pocit, našel jen vhodnou instituci: Na radnici člověk vskutku řeší vesměs samé nepříjemné problémy, a hromadí se ty, které nemají žádné dobré řešení.

Také na zastupitelstvu, jehož jednání starosta řídí, cítíte vzhledem k obecnému „nedostatku dobrých řešení“ sálat zlobu. Každý, kdo je pak jakýmkoli představitelem „nedostatku dobrých řešení“ ve veřejné správě na jakékoli úrovni, musí být v demokratickém systému vnímán jako „nezbytné zlo“, a to otevřeně, s patřičnou svobodomyslnou nenávistí. Anonymy, nadávání, pomluvy, obviňování, intriky a žaloby — ve funkci „nezbytného zla“ může obstát jen ten, kdo se sám tak cítí, měl to být kovboj. Protože starosta malého města je takový malinkatý primátorek, vracím se k případu B.

B. byl člověk pětkrát vzdělanější, schopnější ba snad i kultivovanější než já, jen si vzpomeňme na jeho znalosti, debaty a úvahy na téma drogových závislostí, vzbuzoval sympatie. Na Praze 6 pomohl po zásluze Jiřímu Suchému k Semaforu. Jeho přičiněním veřejná prostranství této městské části zdobí hodnotná výtvarná díla. To přeci nemohl být rovnou grázl.

Třeba se mu zdával podobný sen jako mě. Což není touha uspět, ale obava, že člověk nikam nepatří, a společnost ho hodnotí pouze na základě odběratelsko-dodavatelských vztahů. Začal ve společnosti hrát kovboje, jímž nebyl. Na rozdíl od malinkatého primátorka malého městečka mu nestačilo sáhnout do knihovny po Dickensovi, ale musel mít Everest, tedy relaxace náročnější. Jako psycholog onu zobecnělou nenávist vůči „nezbytnému zlu“ jistě intenzívně prožíval, a z rovnice „láska — nenávist“ znal jenom to druhé. A tu se objevuje jakýsi usměvavý J. Láskyplně bere B. za ramena: „Chlapče zlatá, můj Moudivláčku….“ B. konečně získává někoho, komu se může svěřit, před nímž se nemusí mít v partajním ani magistrátním střehu. Vykládá mu o strašných schůzích, kdy už chtěl vypálit jako z koltu třetí stupeň záporu, ale včas ta slova zadržel. Oba se smějí a J. bere B. láskyplně za ramena.

Prostě mě jenom napadá, že korupce může být stavem úplné bezmoci člověka, který má moc „nezbytného zla“.