V posledním Respektu mě zaujal článek Erika Taberyho Radši Johna než Filipa. Pro tentokrát nechám bez povšimnutí věčné stesky, že jedinou alternativou vůči současné vládě jsou komunisté a raději budu věnovat pár slov hlavnímu námětu — tedy výkladu, proč pád vlády „ještě není na místě“.

První vhodná situace pro svržení vlády prý nastává, když je připravena většina pro kabinet jiný. Určitě, ale také když zrovna nemáte na novou pračku, usilovně doma držíte tu nefunkční, sem tam prádlo vyperete pětkrát a vydržíte, když vám pravidelně vypíná pojistky, jen proto, abyste nebyli postaveni tváří v tváři nutnosti holt prát chvíli v ruce?

Co se týká chaosu, který nastal po pádu Topolánkovy vlády, mám vážné obavy, že byl několikanásobně menší než ten, který právě prožíváme. Za sebe mohu říct, že takový bordel jako teď jsem naposledy zažila ve druhé půlce osmdesátých let, kdy už bylo jen otázkou, jak dlouho bude trvat, než naše velikány někdo vynese. Na rozdíl od současných vládních představitelů však ÚVKSČ mělo jiný věkový průměr a tak se čekáním celkem moc neměnilo. Naši současní vládci však nadšeně mění svět ke svému obrazu a ten skutečný chaos a lidské utrpení, které se teprve chystá, nabývá na realitě každým dnem.

Další vhodná situace podle šéfredaktora Respektu nastává, když je všeobecná politická shoda na předčasných volbách. Argument každopádně platný, ale zvažme, kolik skutečně dějinných změn by naši předkové reálně uskutečnili, kdyby čekali na tento veliký idealistický okamžik souhlasu mocných, kteří už ve svých mocenských pozicích z hlediska dějin přesluhovali.

Vláda prý sice dělá spoustu chyb — ba dokonce některé věci, které se neměly stát (jak soudí Respekt, nikoliv vláda — neboť od ní to zatím nikdo neslyšel, takže přiznání a náprava vlastních chyb nehrozí ani náhodou).

Podívejme se na ty chyby a jejich možné následky blíže: zmatky kolem vyplácení důchodů či sociálních dávek: přinejmenším několik desítek lidí zůstalo zcela bez prostředků podle všeho proto, že pan ministr chtěl ušetřit (kupodivu bez ohledu na zákon o veřejných zakázkách), a předal zakázky firmě, která, zcela náhodou (neboť základem naší politiky - pokud není vedena záměrem udržovat čisté mysteriózní cesty, jimiž peníze po miliardách opouštějí státní pokladnu - je maximálně tak náhoda — tenhle nedomyšlený maglajs, z něhož všude cosi trčí, přece nikdo trochu soudný záměrně nevytvoří), úřad ombudsmana upozorňuje, že zákony o lidských právech nebyly dodrženy v případech povinného hlášení nezaměstnaných na Czech Pointech ani v případech povinných prací (které podezřele připomínají práce nucené). Pan ministr však usoudil, že „si to sedne“ a „smlouvy ukazovat nebude“ — nevím, kde končí zmatek a začíná fatální chyba zapříčiněná, eufemisticky řečeno, diletantismem, ale ráda bych od autora článku slyšela konkrétní odpověď, kde je hranice, za kterou se tyto „zmatky“ promění na „chyby“ dané neschopností odpovědných, které je třeba vyměnit.

Tragický ministr školství je záležitost, u níž si člověk nemůže být úplně jistý, jestli patří ještě do reality nebo byla ukována v dílně patafyziků; věřím, že Boris Vian s Alfrédem Jarrym by tuto postavu z duše ocenili. Vězeňský dozorce vychovatelem mládeže - král Ubu by to stěží svedl lépe včetně konkrétních drobných absurdit, kterých jsme byli nejen svědky, ale mnozí - sebe nevyjímaje - i vykonavateli (v DR jsem k tomuto tématu již publikovala mnohé detaily).

Co mne v článku opravdu zaujalo, byl zajímavý eufemismus - neschopnost zabránit rozsáhlému rozkrádání — on nás rozkrádal někdo zvenčí a naše vláda tomu chudák chtěla bránit, ale nedařilo se jí to? Zajímavý pohled na události posledních let - a kdepak se nám ti čerchmanti rozkrádačští schovali? A jakou armádu pro své výboje použili?

Riskantní hrátky s evropskou budoucností země jsou evidentně trochu tvrdé i na vkus pana Taberyho, takže komentář s díky vynechám.

Co se týká zásluh — jsem ráda, že jsme byli zřejmě zbaveni exekutorů, jejichž kořist se za minulý rok vyšplhala na milion občanů, ale pokud je mi známo, tak navrhovaná novela občanského soudního řádu - tisk 537 PSP, která vyjímá exekuce z pravomoci soudů a vkládá rozhodnutí do rukou samotných exekutorů, má být projednávána na Ústavně právním výboru PSP v týdnu od 4.dubna 2012, a pak má být na pořadu schůze Poslanecké sněmovny - 2.čtení od 21.4. 2012. Byla bych velmi ráda, kdyby mi autor článku pro veřejnost srozumitelně vysvětlil ono zlepšení, jehož jsme se péčí pana ministra spravedlnosti v tomto ohledu dobrali.

Příklady bychom mohli tahat z rukávu ještě drahně stran a příliš daleko bychom se nedostali, od určitého okamžiku, kdy, jak říká klasik, je „všechno v prdeli ve všední den i v neděli“ je vyčíslování seznamů pochybení jaksi zbytečné, ba dokonce rozdrobená kvantita zakrývá kvalitu celistvého obrazu dění.

A kdo určuje, že tato vláda už nemá mandát voličů? Voliči to podle pana Taberyho nejsou. Na ulicích, doma, v peticích či osmitisícových skupinách na sociálních sítích, jejich vůle je prostě krátká.

Pak ovšem zbývá jedině násilí.

Přiznám se, že kdybych pana Taberyho považovala za hlupáka, jakého ze sebe dělá, asi by mi za tento znechucený výplach nestál, jenže skutečnost je trochu jiná: novináři Respektu jsou na této vládě stejně zoufale závislí jako občané, jenže v  jiném duchu — už se přitulili tak blízko, že s mandátem vlády zřejmě padne i mandát jejich mouder a to žene krysy do akce. Ale tahle akce, která utahuje už tak natlakovaný papiňák, může být skutečně krvenosná a pak by bylo na místě, abychom neopakovali jednu z vážných chyb roku 1989, kdy se zapomnělo vyvodit odpovědnost a z ní plynoucí důsledky u desítek totalitních novinářů, z nichž se nám jeden, i když jen na chvíli, dokonce dopracoval do vlády. .