Plzeňská práva, Josef Dobeš, Věci veřejné: obraz stavu českých médií
Jakub PatočkaÚpadek české politiky je z velké části zapříčiňován otřesným stavem českých médií. Je to politický problém, jimž by se demokratická politika měla zabývat.
Pokud se člověk na chvíli vymaní z každodenního mediálně-politického provozu a pokusí se na něj podívat z nadhledu, uvážit dlouhodobé tendence a představit si jejich možné výsledky, těžko se bude bránit úzkosti. Jak jde rok za rokem, dříve nepředstavitelné věci se stávají normou a navzdory občasnému reptání česká občanská veřejnost vcelku působí schlíple jako pozvolna vařená žába, která nedokázala vyskočit z hrnce s ohřívanou vodou včas a teď už jen čeká, jakého pokrmu se stane součástí.
Uvažte sami: jaká asi odměna čeká zemi, která dopustila, aby jí vládli lidé jako Josef Dobeš, Vít Bárta, Radek John, Ivana Řápková, Jaromír Drábek či kmotr všech těchto zjevů Václav Klaus? Budeme-li přemýšlet nad tím, jak se to mohlo stát, jinak řečeno nad systémovými předpoklady úpadku české politiky, těžko se vyhneme závěru, že žádný z nejhorších dnešních excesů by nebyl možný, pokud by v českých zemích dlouhodobě neselhávala média.
Tři z nejvýmluvnějších aktuálních ilustrací našich poměrů a jejich vývoje — případ plzeňské právnické fakulty, ministerské účinkování Josefa Dobeše i soud s předáky Věcí veřejných — jsou kromě jiného obrazem fatálního selhání médií hlavního proudu.
Minulé pondělí vyšel v Deníku Referendum článek Martina Marka, ve kterém jeho autor důkladně doložil, jak na plzeňských právech trvá korupční prostředí, takže Akreditační komise vedená Vladimírou Dvořákovou ani neměla jinou možnost nežli instituci oprávnění vzdělávat budoucí právníky odebrat.
Když se člověk probírá Markovým faktografií protkaným textem, nutně se musí ptát, jak je možné, že se toto průběžně neobjevovalo ve všech médiích? Řada ze sbírky pobuřujících skutečností, které Marek k prominentní korupční kauze zde publikoval vůbec poprvé, byla po celou dobu obecně dostupná. Ba co hůř, když Marek upozorňoval na svou analýzu média, která v minulosti o případu psala, s žádostí, aby o nových skutečnostech informovala, dostalo se mu mimo jiná odmítnutí i vysvětlení, že se o případu psalo už moc a veřejnost je jím unavená.
Jakpak by ne, když už po roce Mladá fronta Dnes zveřejnila deklaraci vlastní kapitulace nazvanou Kauza „plzeňská práva“ končí po roce pod kobercem. Potrestán nebyl nikdo, napsanou způsobem, jako by se jí celá záležitost vlastně ani příliš nedotýkala. Kdo to „zametání“ a „nepotrestání“ dopustil vlastním mlčením, liknavostí a nedůsledností? Vnucuje se otázka, zda lze čekat víc od média, které samo vzniklo nepotrestaným a pod koberec zameteným zločinem.
Nyní ale zpět k tématu: jakou má případ plzeňských práv „zametený pod koberec“ celkovou bilanci. Pár lidí změnilo zaměstnání, tituly o stejné hodnotě, jako by si je děti vyrobily na tiskárničce, dál ověnčují Ivanu Řápkovou a její spolužáky. A to mělo být vše.
Těžko se pak divit šikulům na fakultě, že za takto ohlušujícího štěkotu hlídacích psů demokracie vše bez zvláštních skrupulí vrátili do původních kolejí. Jaká je to ale informace o stavu médií, když své čtenáře referováním o případu principiálního významu pro charakter společnosti „unaví“, aniž by přitom dosáhla jakékoli změny, a věc pak prostě pustí ze zřetele?
1. hloupost našich médií slouží zahraničnímu kapitálu, pro který jsme novou kolonií; 2. tyto zájmy jsou zároveň totožné se zájmy části našeho kapitálu; 3. většina našich elit se s těmito zájmy v první polovině 90. let identifikovala, v podstatě romanticky, a nyní nejsou schopni si přiznat, jak byli tehdy naivní; 4. strana, která začne dělat cokoliv proti těmto zájmům, bude likvidována se zarputilostí měrou danou její snahou.
Ale opakuji. I když jsem skeptik, naděje umírá poslední.