Nedávno sice začal jarní semestr, studenti si ale minulý týden prodloužili zkouškové a vyzkoušeli si, co se stane, když budou mladí a neklidní. Stalo se, že nejlepší ministr školství Josef Dobeš jen tak mezi řečí zabalil školné a začal místo toho mluvit o zápisném. Překvapení? Úspěch?

Dvojnásobný neúspěch. Natvrdlý ministr vyměkl příliš brzo, ale bohužel jenom částečně. Měl tušit, že takhle nikomu radost neudělá. Studenti kromě školného odmítají také plánovanou demontáž zbylých akademických svobod, na které ministr dál trvá, a ani trik se zápisným na ně neudělal dobrý dojem. Koaliční partneři si zase školné vepsali do koaliční smlouvy. Po dlouhých letech opakování mantry o jeho nezbytnosti je teď pro ně žinantní s vážnou tváří tvrdit, že o školném tu přece nikdy nikdo vážně nemluvil. Černým suknem se ale potáhly především finanční ústavy, chystající se „študým chudentům“ nabízet státem garantované půjčky a narovnávat tak jejich pokřivené životní šance.

Studenti ovšem ve skutečnosti také nedosáhli žádného uchopitelného výsledku. Ministr totiž stejně každý den říká něco jiného a odpískané školné může vrátit do hry třeba o prázdninách. Jediným výsledkem neklidného týdne je tak pouze neuchopitelný příslib, že se studenti dokážou navzájem shodnout na nejnižším společném jmenovateli, tedy na odporu k aktuální verzi vysokoškolských reforem, a mírumilovně si proti nim zademonstrovat.

Na demoralizovanou českou občanskou společnost je to hodně. Na vynucení si něčeho uchopitelného na Nečasově vládě je to ale málo. Vláda byla zaměstnaná řešením skutečných problémů natolik, že se na demonstrující studenty na vlastním zápraží ani neobtěžovala přijít podívat.

Je otázka, jestli v současné autistické koalici vybudí větší reakci větší rána do hlavy. V souvislosti s Týdnem neklidu se nicméně často ozýval argument, že za obranou svobodného a bezplatného českého vysokého školství není partikulární zájem obyvatelů slonovinových věží, ale zájem celé společnosti. Přitom v ulicích bylo vidět právě jenom ty studenty. Navíc, kdyby se agenda protestů trochu vyhrotila nebo nedej bože zpolitizovala, byla by těch studentů zřejmě jenom půlka, a to ještě kdoví jestli. „Celá společnost“ se na akce maximálně podívala večer v televizi. Bylo by zajímavé zjistit, jak velké procento „celé společnosti“ přitom skepticky vrtělo hlavou.

Pro jeho přímé účastníky ovšem součástí neuchopitelného příslibu minuého týdne mohl být také nový pocit, veřejná angažovanost mezi nimi možná poprvé rezonovala jako správná a příjemná věc. Pozitivní atmosféra jednotlivých akcí tak mohla zafungovat jako polibek pro občansky spící Růženky, kterým kromě očí otevřela možná i jejich poněkud nedokrvená soukromá srdce.

Být nad věcí je fajn, dokud tu věc někdo nenechá zmizet. Pokud jsou tou věcí vaše práva nebo vaše peníze, může vám to dokonce přijít mrzuté. První krok je psychoterapeutický: najít si lidi, se kterými tu mrzutost můžete sdílet. Pozitivní atmosféra Týdne neklidu je proto v situaci, kdy vláda bere vysokoškolákům práva a chystá se je i zkasírovat, příjemným překvapením. Druhý krok by měl ovšem vést k akci, která má reálně šanci něco změnit.

Představitelé studentů kromě Dobeše sice jednali i s politickou opozicí Nečasovy vlády, ta ale stejně s vládou nepohne - kdyby mohla, tak by to dávno udělala. Co takhle ale příště zvednout sluchátko, zavolat odborářům, a na protivládní protest pozvat rodiče, kamarády a vůbec všechny ostatní, kterým tahle vláda leží v žaludku? Za zájem celé společnosti by měla demonstrovat - viditelně - skutečně celá společnost.

„Přemluvit bábu“, aby po Kalouskově impozantním zvýšení důchodů přišla dát Kalouskovi a spol. na vědomí, co si o něm myslí, možná bude snadnější, než ji přemluvit, aby Kalouska volila. Pojem mezigenerační solidarita nemusí zůstat jenom prázdné slovo.

Je zkrátka čas vyzkoušet něco nového.