Dopisoval jsem si onehdy s jedním bývalým spolužákem novinářem, dnes redaktorem České televize. Seriozní to muž, vcelku vzato, to já jsem stále neodpovědné holobrádko. Ptal jsem se ho, jak je možné, že mají všichni ve veřejnoprávní léta tak unisono „reformní“ názory, že je možné, aby opakovaně reportéři této televize přelétali do vládních služeb. Naposledy přinesl takhle čáp před dvěma týdny Michala Schustera, nového vládního mluvčího. Pravil mi, že třeba jemu je po šesti letech v médiích už jedno, jaké reformy a která vláda dělá, protože hlavní je přinést čerstvé informace, divák s posluchačem a čtenářem si je už přeberou. V regále, na pultě. Měl to za doklad své profesionality.

Přemýšlím si v mezičase nad tím, věc mne svrbí, jak nesedí. A tu mi přijde, že žijeme v zemi, arci stále krásné, kde však mnohé je tak trochu úplně naopak.

Je to země, jejíž prezident má sněhové závěje za důkaz proti globálnímu oteplování a za nejlepšího ministra školství označuje toho, který prodlouží akreditaci vysokoškolskému pracovišti, kde se zkoušky získávají v den přijímaček.