V rozsáhlém textu nazvaném „České národní zájmy dnes“ (příloha Kavárna deníku MF Dnes, 3.3.2012) politický analytik Petr Robejšek vychází z premisy, že existují jen dva základní národní zájmy: bezpečnost a blahobyt. Jejich dosahování se prý odehrává v rozdílných podmínkách, protože státy se od sebe liší například polohou nebo velikostí. Navíc to, co prospívalo konkrétnímu státu před deseti lety, může prý dnes škodit.

Když mluvíme o českých národních zájmech, máme podle Robejška na mysli jedinečnou situaci České republiky a zdroje, které má k dispozici. Úlohou národních elit je prý „překládat“ cíl bezpečnosti a blahobytu národa do konkrétních rozhodnutí.

V současnosti je podle něj ale překážkou takových rozhodnutí odmítavost částí elit vůči národním zájmům, protože cílem těchto elit je evropské sjednocení, s nímž jsou národní zájmy údajně v přirozeném rozporu.

Evropskou unii prý nahlíží řada politiků a komentátorů jako spolek ve jménu hodnot, což jim brání vidět ji jako spolek ve jménu zájmů. Přitom vzhledem k dnešní situaci EU je prý namístě otázka, zda další prohlubování evropské integrace prospívá hospodářské stabilitě a bezpečnosti členských zemí.

Podle Robejška zkušenost posledních let ukazuje, že pro bezpečnost a blahobyt naší země je další prohlubování evropské integrace buď bezvýznamné nebo škodlivé. EU prý omezuje stále více nezávislost svých členských zemí, ale neposkytuje jim za to „přírůstek účinnosti při dosahování jejich národních zájmů“.

Blahobyt a bezpečnost

Zastavme se nejprve u výchozí premisy Robejškova textu, že totiž existují jen dva základní národní zájmy, bezpečnost a blahobyt.

To je samo o sobě problematické tvrzení, protože existuje celá řada států, které jsou, například z důvodů velkého ropného bohatství, blahobytné, a které si užívají vysokou míru bezpečnosti, neboť je nikdo neohrožuje, a přesto to často jsou zároveň státy s autoritářským zřízením, v nichž jsou potlačována lidská práva.

Leckdo by mohl namítnout, že ač takové státy naplňují beze zbytku Robejškovu definici naplněných národních zájmů, může být ve skutečnosti „národním“ zájmem lidí žijících v takové zemi například nějaká forma svobodného politického uspořádání. Je také například možné, že dosahování „blahobytu“ v takové zemi se děje na úkor životního prostředí do té míry, že „národním zájmem“ může být i méně blahobytu, pokud to bude znamenat lepší životní prostředí.

Jinými slovy: ani blahobyt, ani bezpečnost neexistují nikdy mimo svět hodnot, ba bychom mohli argumentovat, že „národními zájmy“ mohou být i některé hodnoty.

Jestliže Robejšek kritizuje část politických elit za to, že nahlíží EU jako spolek ve jménu určitých hodnot, spíše než jen jako spolek ve jménu „zájmů“, bylo by na místě nejprve nade vší pochybnost dokázat, že hodnoty, nebo přináležitost k nadnárodnímu celku vyznávajícímu určité hodnoty, nemohou být součástí národních zájmů.

Nezávislost a národní zájmy

Těžko udržitelná je v tomto kontextu i další Robejškova teze, že EU stále více omezuje nezávislost členských států, ale neposkytuje jim za to „přírůstek účinnosti při dosahování jejich národních zájmů“.

Především neexistuje jakási entita „nad“ členskými státy, která má dostatek moci k tomu, aby sama omezovala nezávislost národních států. EU je spolek národních států, které si sice vytvořily společně určité nadnárodní rozhodovací struktury, ale každé skutečně důležitější omezení nezávislosti a suverenity členských zemí se odehrálo jen se souhlasem těchto států.

Pokud jim EU neposkytuje „přírůstek účinnosti při dosahování národních zájmů“, proč v integraci pokračují? Dělají to proto, že jsou jejich politici hloupí, nebo proto, že jsou, stejně jako údajně části českých elit, zaslepeny pojetím EU jako spolku ve jménu hodnot?

Navíc: jak se onen „přírůstek účinnosti při dosahování národních zájmů“ členských zemí EU vlastně měří?

I kdybychom zůstali u poněkud úzkého Robejškova vymezení národních zájmů coby bezpečnosti a blahobytu, jak se dá změřit například přírůstek nebo úbytek bezpečnosti ve společenství, které od svého vzniku nebylo terčem útoku zvenčí a jehož navzájem propojené státy mezi sebou nejen neválčí, ale ani se, kromě občasných verbálních přestřelek politiků, v ničem zásadním navzájem neohrožují, ba si navzájem pomáhají?

Dokonce i v případě, že bychom chtěli údajný nedostatek „přírůstku účinnosti při dosahování národních zájmů“ dokazovat současnými ekonomickými problémy EU, může leckdo argumentovat, že EU zůstává nejbohatším celkem na světě, z čehož členské státy v konečném součtu jen profitují. Pokud bychom to chtěli vyvrátit, museli bychom například nějak dokázat, že kdyby Česká republika v roce 2004 nevstoupila do EU, byla by na tom dnes ekonomicky lépe. Ve skutečnosti se dá spíše dokázat, že by se  takovém případě naší zemi vyhnula řada investičních příležitostí, a byla by tedy podstatně chudší.

I kdybychom bezpečnost zúžili jen na například energetickou bezpečnost, můžeme samozřejmě spolu s Robejškem lamentovat nad neschopností EU rychle postavit ten či onen ropovod, popřípadě nad německým energetickým flirtováním s Ruskem mimo struktury EU, jenže i v tomto případě bychom potřebovali nejprve prokázat, že individuální energetická politika menších členských států EU by byla účinnější, než je společná energetická politika EU.

Čeho dosáhla EU

Podle Petra Robejška prý v EU možná existuje hodnotová sounáležitost, ale jistě zde chybí základní materiální předpoklady pro sjednocení. Robejšek se ptá: „Jak to, že spolek nedokázal za desetiletí své existence zorganizovat hospodářský vývoj svých zaostalých členů?“

Tvrdí, že se prý přesouvaly v rámci kohezních a infrastrukturálních programů gigantické sumy na jih Evropy, ale neexistovala promyšlená modernizační strategie a kontrola toho, jak se s penězi zachází. Dnes prý tyto státy přivedly EU na pokraj zániku.

Co na tom, že o pokraji zániku, a to ještě za přispění mnoha dalších krizových faktorů, by bylo možné mluvit tak nanejvýš v souvislosti s eurem. EU na pokraji zániku není, snad jen ve zbožných přáních euroskeptiků.

Navíc si autor evidentně protiřečí. Na jedné straně volá po větší nezávislosti členských států, když například tvrdí, že „nepotřebujeme bruselskou kuratelu“ a už vůbec nepotřebujeme další omezování vlastní nezávislosti. Na straně druhé vyčítá EU, že prý nedokázala zorganizovat modernizační program a kontrolu vynakládaných prostředků, což by vlastně nevyžadovalo nic jiného než bruselskou kuratelu a další omezování nezávislosti členských zemí.

Není také jasné, odkud se bere tvrzení, že EU nedokázala zorganizovat hospodářský vývoj svých zaostalých členů. Ano, mnoho peněz se jistě utratilo na zbytečné projekty, mnoho se projedlo, ale infrastrukturální modernizace evropského jihu s pomocí evropských fondů je viditelná. Navíc, pokud bychom chtěli tvrzení o nedostatku modernizace na jihu Evropy udržet, museli bychom nejprve prokázat, že se by se tyto země zmodernizovaly více a rychleji bez pomoci EU.

Problémy s evropským jihem nastaly teprve se zavedením eura, aniž by zároveň byla vytvořena fiskální unie. Společná měna v této podobě skutečně zvýraznila rozdíly mezi severem a jihem Evropy, navíc umožnila méně výkonným zemím masivní přísun levných peněz, které dnes nedokáží splácet.

Problém je ovšem i v tomto případě spíše v nastavení celého projektu společné měny, než ve společné měně jako takové. USA mají též chudý jih a bohatý sever, občas se v bankrotu ocitne dokonce i tak bohatý stát jako je Kalifornie, jenže mají zároveň „federální“ fiskální politiku, takže jednotnou měnu takové výkyvy neohrožují.

Manévrovací prostor

Maximální starostí vůdců zejména malých zemí by podle Robejška mělo být zachování maximálního manévrovacího prostoru. Podpis nedávného fiskálního paktu by prý byl pro českou republiku jen krokem do bažin evropských smluv. Nejen česká kvadratura kruhu prý proto zní: Nemůžeme EU opustit, avšak nesmíme dopustit, aby nás stále více zatahovala do svých problémů.

Tento argument předpokládá, že jsme v Evropě „my“ a vedle nás je jakási EU, která „nás“ zatahuje do svých problémů. EU ale není něco mimo členské státy. Buď v ní jsme, a spolu s ostatními členskými státy tedy jsme Evropskou unií, anebo v ní nejsme.

Navíc mluvit v případě země, která vyváží téměř 80 procent svých exportů právě do zemí EU, především pak zemí eurozóny, o „zachování maximálního manévrovacího prostoru“, je čímsi, co jsem v jiném textu přirovnal k situaci člunu vlečeného velkou lodí, tedy vlečeného zeměmi, kam exportujeme naprostou většinu našeho zboží.

Naše ekonomická stabilita (vlastně tedy onen národní zájem, který Robejšek nazývá blahobyt) závisí tedy téměř cele na oné velké lodi. Můžeme si na našem malém člunu zkoušet organizovat tolik „manévrovacího prostoru“, kolik máme fantazie, nakonec ale stejně musíme plout tam, kam pluje loď, v jejímž závěsu jsme.

V takové situaci je snaha o manévrovací prostor a vlastní suverenitu jen hrou pro obecenstvo na člunu. A tato ve skutečnosti neexistující suverenita také odpovídá na otázku po národních zájmech: ty jsou nejenom v tom, aby se náš člun nepotopil, ale také v tom, kam a jak pluje velká loď, která nás vleče. Odmítnutí „bažin“ evropských smluv nám v tomto směru příliš nepomůže. Momentálně jsme jen ztratili část vlivu na to, abychom spoluurčovali, kam velká evropská loď, v jejímž jsme tak jako tak vleku, vlastně jede.

Vrátíme-li se k Robejškově kritice části českých elit, jejichž zájmem je evropské sjednocení, s nímž jsou národní zájmy údajně v přirozeném rozporu, lze se ve světle výše zmíněných argumentů a příkladů tázat, proč by měly být národní zájmy s evropským sjednocením v rozporu?

Robejšek tuto tezi ve svém rozsáhlém textu nijak nedokázal. Lze se s ním shodnout na tom, co je zřejmé, že totiž eurozóna a potažmo EU čelí problémům. Názor, že je možné takové problémy vyřešit větší integrací, není ale nijak nesmyslný, a už vůbec není jasné, proč by měl být jako takový v „přirozeném rozporu“ s národními zájmy.