O národních zájmech
Jiří PeheV rozsáhlém textu v deníku MF Dnes nazvaném „České národní zájmy dnes“ politický analytik Petr Robejšek vychází z premisy, že existují jen dva základní národní zájmy: bezpečnost a blahobyt. Jiří Pehe s ním polemizuje.
V rozsáhlém textu nazvaném „České národní zájmy dnes“ (příloha Kavárna deníku MF Dnes, 3.3.2012) politický analytik Petr Robejšek vychází z premisy, že existují jen dva základní národní zájmy: bezpečnost a blahobyt. Jejich dosahování se prý odehrává v rozdílných podmínkách, protože státy se od sebe liší například polohou nebo velikostí. Navíc to, co prospívalo konkrétnímu státu před deseti lety, může prý dnes škodit.
Když mluvíme o českých národních zájmech, máme podle Robejška na mysli jedinečnou situaci České republiky a zdroje, které má k dispozici. Úlohou národních elit je prý „překládat“ cíl bezpečnosti a blahobytu národa do konkrétních rozhodnutí.
V současnosti je podle něj ale překážkou takových rozhodnutí odmítavost částí elit vůči národním zájmům, protože cílem těchto elit je evropské sjednocení, s nímž jsou národní zájmy údajně v přirozeném rozporu.
Evropskou unii prý nahlíží řada politiků a komentátorů jako spolek ve jménu hodnot, což jim brání vidět ji jako spolek ve jménu zájmů. Přitom vzhledem k dnešní situaci EU je prý namístě otázka, zda další prohlubování evropské integrace prospívá hospodářské stabilitě a bezpečnosti členských zemí.
Podle Robejška zkušenost posledních let ukazuje, že pro bezpečnost a blahobyt naší země je další prohlubování evropské integrace buď bezvýznamné nebo škodlivé. EU prý omezuje stále více nezávislost svých členských zemí, ale neposkytuje jim za to „přírůstek účinnosti při dosahování jejich národních zájmů“.
Blahobyt a bezpečnost
Zastavme se nejprve u výchozí premisy Robejškova textu, že totiž existují jen dva základní národní zájmy, bezpečnost a blahobyt.
To je samo o sobě problematické tvrzení, protože existuje celá řada států, které jsou, například z důvodů velkého ropného bohatství, blahobytné, a které si užívají vysokou míru bezpečnosti, neboť je nikdo neohrožuje, a přesto to často jsou zároveň státy s autoritářským zřízením, v nichž jsou potlačována lidská práva.
Leckdo by mohl namítnout, že ač takové státy naplňují beze zbytku Robejškovu definici naplněných národních zájmů, může být ve skutečnosti „národním“ zájmem lidí žijících v takové zemi například nějaká forma svobodného politického uspořádání. Je také například možné, že dosahování „blahobytu“ v takové zemi se děje na úkor životního prostředí do té míry, že „národním zájmem“ může být i méně blahobytu, pokud to bude znamenat lepší životní prostředí.
Jinými slovy: ani blahobyt, ani bezpečnost neexistují nikdy mimo svět hodnot, ba bychom mohli argumentovat, že „národními zájmy“ mohou být i některé hodnoty.
Jestliže Robejšek kritizuje část politických elit za to, že nahlíží EU jako spolek ve jménu určitých hodnot, spíše než jen jako spolek ve jménu „zájmů“, bylo by na místě nejprve nade vší pochybnost dokázat, že hodnoty, nebo přináležitost k nadnárodnímu celku vyznávajícímu určité hodnoty, nemohou být součástí národních zájmů.
Takže někde v úvaze o přirozených zájmech národa bude asi chyba. Možná to bude v té ideologické kategorii přirozenosti - přirozenost lidská, přirozenost národní, přirozenost současného stavu bytí až na věky věků ?
Slovo „zájem“ je dokonce z pokladnice stupidit. Původně šlo o termín jedné z mnoha politických ekonomií, který hypertrofoval v jakési univerzum mezinárodních vztahů, nebo alespoň na jejich dominující prvek. Strhává lidstvo z civilizace humanity na civilizaci ekonomicy.