Vítám příspěvek, a to i s ohledem na argumentaci C.Gilligan. Dodal bych právní rozměr a budu se vracet k textu p. Tožičky i textu dr. Uhlíře (tuším) zveřejněného na Britských listech pod názvem "Člověk míň než pes?".

Budeme-li řešit, že o psa se vždy někdo postará, zatímco o bezdomovce nikdo, lze dodat následující:

Pes je věcí, proto, byv opuštěn, se stává za zákonných podmínek majetkem obce. Ta je povinna o majetek pečovat. Věci se může i zbavit, jelikož ale psa chrání i zákon na ochranu zvířat proti týrání, nemůže jej jen tak zabít (max. utratit, je-li vážně emocen, apod.). Platí ubytování, jídlo, veterináře. Nic jiného obci nezbývá. Většina obcí dotuje nějaký útulek pro psy.

Oproti tomu člověk věcí není a stará se sám o sebe. Nikdo ho "neutratí", nikdo se o něj ale nepostará, tím spíše, když bezdomovec sám nechce. Má se za to, že jako "svobodný" člověk se svobodně rozhodl o svém osudu, a podobně, že bude-li chtít, může tento svůj osud zase změnit. (Byť totéž by šlo říct i o psovi - má se chovat tržně, má obcházet potenciálně zájemce o psa, má působivě žebrat před řecnictvím, tj. má se o sebe postarat, atd. Po psovi to nechceme.).

Po člověku - který si svobodně "zvolil", chceme, aby si také vše sám a bez cizí pomoci řešil, včetně bydlení. Nechejme teď stranou solidaritu a soucit, a podívejme se na to, zda skutečně stát vůči bezdomovci nemá žádné závazky.

Není to pravda. I bezdomovec má základní lidská práva a svobody, je lidskou bytostí nadanou důstojností a je bližním, milovaným Bohem stejně jako "domovci" a je z tohoto úhlu pohledu i stejně cenný a jedinečný, jako kdokoliv jiný. Sociální práva nejsou ve většině zemí ústavní cestou vymahatelná, jiná je však věc u základních lidských práv a svobod tzv. "první generace", tedy občanských a politických práv.

K občanským právům (resp. právům každého) patří i právo na život. Stát do něj nemá sám zasahovat, zároveň je jeho povinností život lidské bytosti chránit, a to dokonce i proti její vůli (viz zákaz napomáhání k sebevraždě, nebo povinnost státu ochránit život osoby případně i proti její vůli v případech domácího násilí - viz rozsudek ESLP ve věci Opuz proti Turecku).

Tzn., pokud např. v důsledku mrazů hrozí člověku, že přijde o život (umrzne), bude za to min. před ESLP, troufám si tvrdit, odpovědný stát. Je jeho problém, zda věc svěří obcím, bude ji vykonávat sám (třeba přes ÚP) nebo zda dohlédne na fungující charitní síť, která se bude aktivně starat, aby k úmrtí nedošlo. Příbuzní bezdomovce by se mohli domáhat zadostiučinění s tím, že nečinností státu bylo zasaženo do práva na soukromý a rodinný život, neboť přišli o blízkou osobu, s níž se třeba i stýkali, byť žila na ulici, v důsledku nečinnosti státu a absence jeho snahy chránit lidský život, byť nejde o trestní věc.

Tolik můj pohled. Nechci řešit, kdo a jak moc se má starat. Jen že stát může být odpovědný, ať půjde o stát sociální, nebo gruendersky kapitalistický a programově asociální.

Já myslím, že apel na morálku, na emoce, na soucítění s druhým člověkem vůbec není demagogický, ale musí se správně dávkovat. Mám na mysli to, že když bude například někdo apelovat na city druhého člověka mnohokrát denně, tak se může stát, že ten druhý časem zcela otupí a už s ním nic nehne. Možná nás v tomto smyslu otupuje i televize.
Taky je možné, že v určitých dobách se lidé stávají více emočně vnímavými, než v jiných dobách, a tedy snesou těch apelů daleko více. To mě jen tak napadlo. Jinak je to zajímavé - hlavně ten rozdíl mezi ženami a muži.

Vehementně se hlásím k právu na emoce v politických debatách. Lépe řečeno. Emoce tam jsou skoro vždy, ale někdy jsou zamaskovány zdáním chlandé racionality. Toto zakrývání emocí se dnes vyjadřuje sloganem "buď cool". Tvrdívám, že člověk bez emocí je zrůda. Mohu se dovolat G. K. Chestertona, který kdesi říká přibližně toto. Šílenec není člověk, který jedná nerozumně. Je to člověk, kterému zbyl už jen rozum.

Emoce jako cit pro spravedlnost, soucit s trpícími nebo důvěra v naše možnosti něčeho dosáfnout jsou motivem. A emoce se projevují i v procesu poznání. Každé poznání, i když se tváří jinak, je zároveň hodnocením. Emoce se podílejí na pozná vedle smyslů a rozumu, a vedle vůle. Ve hře je prostě celý člověk.

Nejsem sice psycholog, ale myslím si, že psychologie rozeznává jakýsi rozdíl mezi emocemi a vyššími city. Možná se nám nedostává obojího. Emoce jsou tím, co by nemělo stagnovat, mělo by se to neustále proměňovat, cirkulovat, obíhat. Jenže ten oběh nějak vázne. Jedinou emocí, které je dnes nadbytek, je strach. Moře strachu, ve kterém se utopí všechny ostatní emoce. Maličko nám sice přibylo hněvu, ale nestojí to ani za řeč. To, čeho se nám nedostává, je hlavně nadšení. Nadšení bývalo přece vždycky doménou mladých lidí! Jak je ho dnes málo! Investují snad mladí své nadšení do něčeho jiného, než do politiky?

Ta otázka je zajímavá, ale s linií argumentace dost nesouhlasím, muži a ženy nejsou zase tolik odlišní.

Ovšem co to znamená "demagogický"? Projev je demagogický, pokud apeluje na předsudky publika, nebo obsahuje manipulativní logické chyby, jako apel na emoce. (Dnes mi ovšem skoro připadá, že označení něčeho za demagogické je samo o sobě demagogií.)

Já bych na to šel jinak. Já nemyslím, že ten Tožičkův text obsahuje emoční apel (ve smyslu logické chyby). Jistě, dotýká se emocionálního tématu, ale co v politice ne? (Ostatně emoce nevznikly jen tak pro nic, jde fakticky o vrozená pravidla, která mají své racionální jádro.)

Kdo tedy tvrdí, že ten text je demagogický, měl by vysvětlit kde (tedy kde nastala ona logická chyba). Já ji nikde nevidím.

mě na těch diskusích zaujalo právě to, že se nezabývaly ničím jiným, než dokazovaly, kde je dogmatický. Probraly Kongo, levo či pravo, odpovědnost státu či jednotlivce, na křehkých vahách vážily všechny detaily, ale - jak napsal blahé paměti Nikolaj Stankovič : "Na světě je jen jeden smutek, že skutek, kamsi utek."; podstata - onen emotivní apel - jakoby se vytratila.