Intelektuálové a jejich „novácký národ“
Jiří PeheJednostranná odsouzení Havla, která nabídl Pavel Šafr a o pár dní před ním Milan Knížák, nejsou snahou o objektivitu. Jsou součástí tolik kritizované mytologizace, jen s opačným znaménkem. Jsou snahou o vytvoření kýčovitého anti-mýtu.
Šéfredaktor deníku Blesk Pavel Šafr se nedávno v textu hodnotícím odkaz Václava Havla zostra pustil jak do Havla, tak do disidentské komunity před rokem 1989, tak do současných českých intelektuálů.
Ponechme stranou jeho hodnocení Havla, protože to naštěstí bude teď, po jeho smrti, už spíše úkolem historiků než novinářů. Emoce, které se zvedly po Havlově smrti, způsobily, že Havel přeskočil takříkajíc z říše každodenního provozu a politiky, kde z něho žil i bulvár, přímo do říše mytologie. Celá řada hodnocení jeho odkazu i osobnosti se nesla v tomto duchu.
Bude na historicích, aby Havla, bude-li to možné, tak říkajíc vrátili z poněkud kýčovité mytologie do historie. Tedy aby se začaly psát historické práce a konat konference, které se na jeho odkaz podívají střízlivě a kriticky.
Jednostranná odsouzení Havla, která nabídl Šafr a o pár dní před ním Milan Knížák, nemají bohužel s takovým přístupem nic společného. Jsou součástí výše zmíněné mytologizace, jen s opačným znaménkem. Jsou tedy jakousi snahou o vytvoření kýčovitého anti-mýtu.
Šafr se ovšem ve svém textu také kriticky opřel do disidentské komunity a většiny dnešní intelektuální komunity, kterou označuje za Havlovy „sirotky“. Tvrdí mimo jiné, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu.“ To se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“.
Havel v tom prý hrál zásadní roli, protože údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežijí vpravdě. Příkladem budiž jeho esej Moc bezmocných, v níž se zelinář účastní života ve lži, protože vystavuje ve výloze heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“
Česká nekomunistická opozice prý byla věží ze slonoviny, která ční nad mořem morálního hnoje, jímž není nic jiného než masa obyčejných lidí. Neuvědomovala si, že její výlučnost má tragický rozměr, přičemž ji chápala velmi výlučně jako pozitivní výlučnost od „těch blbců“.
To vše má podle Šafra důsledky ještě dnes. Sečtělá a idealisticky orientovaná inteligence nevstupuje do politiky, protože nemůže. Není totiž prý schopna se dorozumět se svým národem, jakožto národem „nováků“. Skutečným problémem Česka ovšem není prý konzumně orientovaná „novácká“ veřejnost, nýbrž málo inteligentní inteligence, která neprodukuje politickou elitu a tvoří jen velmi málo intelektuálních výkonů, jež přesahují periferní situaci země.
Nutno říci, že pokud bychom náhodou počítali šéfredaktora Blesku k české „inteligenci“, pak by byl jeho text bohužel přesným dokladem ubohých intelektuálních výkonů, které nemohou přesáhnout periférii. Šafr se totiž nenamáhá nic dokazovat, či se alespoň pokusit nahlédnout věci z druhé strany, jak by možná učinil pochybující intelektuál. Má ve všem obdivuhodně jasno.
Zároveň zní vášnivá obhajoba „novácké veřejnosti“ z pera šéfredaktora největšího bulvárního deníku, který je už ze své podstaty hlasem „novácké“ veřejnosti, dosti účelově a podbízivě.
Vraťme se ale k hlavní tezí Šafrova textu, totiž jeho tvrzení o pocitu nadřazenosti chartistů nad zbytkem společnosti. Eva Kantůrková, která byla signatářkou Charty 77, ohodnotila toto tvrzení jako „zlý blaf“.
Dodala: „Já jsem žila mezi obyčejnými lidmi, kteří se projevovali tak či onak. To, že se v Chartě sešli lidé určitého typu, řekněme spíše lidé nějak aktivní, činní, angažovaní, kterým o něco veřejného šlo, je přece přirozené, jinak by nevznikla. A že by se tam sešli z pocitu nadřazenosti, to přece úplný nesmysl.“
Přesně tak. Mohli existovat samozřejmě i lidé, kteří se nechávali perzekuovat totalitním režimem proto, že se považovali za nadřazené. Mnohem pravděpodobněji to ale většina dělala proto, že byli okolnostmi nebo osobnostně nastaveni tak, že jim odpor vůči nespravedlivému režimu připadal logický, nutný nebo morálně oprávněný. Byli to lidé, kteří se srážky s brutálním režimem jistě báli úplně stejně jako všichni ostatní, ale prostě měli dostatek odvahy nebo důvodů překonat svůj strach.
Pokud bychom se shodli na tom, že mít takovou odvahu, je znakem určité výjimečnosti, pak takoví lidé v jistém slova smyslu „nadřazení“ byli. Jenže by se i přesto těžko hledalo vyjádření nějakého bývalého disidenta, v němž odsuzoval ty ostatní, kteří se k odporu nepřipojili, za zbabělost, nebo jim dával najevo svoji morální „nadřazenost“.
Zato by se našlo nemálo vyjádření nejenom oficiální propagandy ale i „obyčejných“ lidí, kteří odsuzovali disidenty zato, že zbytečně čeří vodu, iritují režim, atd. Ve většinové společnosti bylo nemálo lidí, kteří se stavěli k disidentské komunitě z pozic nadřazenosti: disidenti byli pro ně nerealističtí snílkové, kteří „nechápou poměry“.
Václav Klaus, který k mlčící většině patřil, pěkně vysvětlil v textu ke 14. výročí sametové revoluce, že k pádu komunismu nepřispívali elitářští disidenti, ale „masa mlčících občanů“, která prý režim podemílala svoji pasivitou.
Tvrdí-li proto Šafr, že česká nekomunistická opozice byla věží ze slonoviny, je nutné zvážit i tuto druhou stranu mince. Není možné, že to nebylo kvůli pocitům výlučnosti v hlavách disidentů, ale prostě kvůli tomu, že do „věže ze slonoviny“ zahnala těch pár set odvážných pasivita většiny, v níž mnoho lidí věřilo, že režim sabotuje pasivitou účinněji než nějaký Havel, který se nechává bůhvíproč zavírat do vězení?
Proč nebyla věží ze slonoviny například polská opozice? Prostě proto, že v opozici bylo několik miliónů lidí, kteří evidentně nevyznávali onen druh pasivního „odporu“ vůči režimu, který se u nás tolik líbil Václavu Klausovi.
Když Havel použil příkladu zelináře, který chce mít pokoj od režimu a tak si dá do výlohy komunistický slogan, nebyl to odsudek většinové společnosti, ale pouze analýza mechanismu kolektivní lži. Havel mluvil v této souvislosti o „posttotalitním“ systému, který je na takové lži založen. A poukazoval na to, že všichni tito „bezmocní“ jsou de facto mocnější než prolhaný režim, který by se zhroutil jako domeček z karet, kdyby lidé začali říkat pravdu.
Nesmyslná je i Šafrova teze o intelektuálech a politice v dnešním kontextu. V které zemi proboha vstupují skuteční intelektuálové do politiky? A v které zemi se intelektuální pozice neformují jako střet s většinovými názory, rituály a klišé?
A co znamená fráze, že čeští intelektuálové se nejsou schopni dorozumět se svým národem „nováků“, ba na něj kašlou? Na jakých přesně hodnotách a východiscích by se měli intelektuálové dorozumívat se „svým národem“, aby nebyli šéfredaktorem Blesku ocejchováni jako výlučná kasta?
Na závěr není možno nechat bez reakce Šafrovo tvrzení, že po revoluci v roce 1989 existoval „ohromný potenciál“ na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového demokratického režimu“, což se prý nepovedlo, protože chartisté tuto příležitost propásli kvůli své „ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi“, a navíc sám Havel údajně odsunul všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v existenciálním smyslu nežili vpravdě.
To je samozřejmě nesmysl. Byl to Havel, který během sametové revoluce nepodlehl pocitům výlučnosti a nadřazenosti, a i proto se nepokoušel o radikální odvetu vůči komunistům, nebo o jakési kádrování naruby, které by zaručilo, že všechna důležitá místa ve státě by byla obsazena bývalými disidenty.
Sjednocení na elementárních zásadách nového demokratického režimu, které by podle Šafra vytvořilo po roce 1989 soudržnější společnost, se nepodařilo dosáhnout částečně proto, že o takových zásadách neměl nikdo pevné představy—ani režimem a většinovou společností izolovaní disidenti, ani „pasivní“ společenská většina.
Ale především se jednoty nepodařilo dosáhnout proto, že se politiky záhy zmocnili technologové moci a vypjatí ideologové z oné dříve mlčící většiny, kteří se legitimovali opožděným antikomunismem. Výsledkem instrumentálního ideologizování a zploštělého antikomunismu opožděných bojovníků s ním pak byla zbytečná polarizace společnosti. S tou ovšem tolerantní bývalí disidenti a intelektuálové velmi málo společného.
Předtím, než se stal šéfredaktorem Lidových novin, čítával jsem je pravidelně. Jeho působení v LN započalo proces, jehož výsledkem je současná podoba Lidovek, které se už bohužel nedají číst.
Z Lidových novin si to pak Šafr namířil do MF Dnes a tam odsud do Reflexu. Mimochodem byl šéfredaktorem Reflexu před volbami 2010. Tehdy tento pro ještě pořád značnou část veřejnosti prý kvalitní týdeník vedl v podstatě kampaň proti Paroubkovi, jehož neváhal označovat za diktátora. To, co provedl Zelenka s Mádlem a Issovou ve svém videoklipu, dělal Reflex pod Šafrovým vedením takřka týden co týden.
(Mimochodem si vzpomínám na rozhovor se Zelenkou po zveřejnění klipu Přemluv bábu tuším pro HN, kde Zelenka Paroubka přirovnával ke Stalinovi. Ve stejné době ostatně vyšla obálka Reflexu s fotkou Davida Ratha jako Hitlera.)
No, a z Relexu Šafr odešel do Blesku. Zpočátku byl šéfredaktorem obojího. Jak to je teď nevím.
Kdyby si tohoto managera najímaly deníky a týdeníky jen kvůli sledovanosti, nebude je dělat jeden jak druhý, že? Nebude za tím náhodou (čistě konspiračně) něco víc? Není na ty misie čirou náhodou přímo vysílán (nějakou temnou stranou síly :-) )?
Samozřejmě s tou otázkou žertuji, ptám se jen tak na oko na samozřejmou věc, jen abych nějak (doufám vtipně) nadhodil řeč.:-)
Jinak má vůbec cenu polemizovat s někým, kdo s panem Pehe diskutovat nebude, jelikož narozdíl od něj nediskutuje, ale káže, a pana Pehe si akorát tak překrouceně pěkně podá v nějakém Blesku nebo Reflexu (podobně jako jednou například pana Bělohradského). Z našeho pohledu si ho samozřejmě nepodá, ale Blesk budou číst ti "Nováci" a DR čte jen naše hrstka "vyvolených nadřazených". Asi ani nemá cenu teda podle mě tomu Šafrovi nahrávat na smeč.
Apropos: Kdo ty "nováky" v tom nováctví tak pěkně vycvičil? :-) A ještě navíc, já jak se mezi nimi, tak jako každý, pohybuji, tak bych je nazval spíš "Bleskáči" než "Nováci". A ty z nich co si hrají na inteligenty (mají třeba VŠ), tak ty bych nazval právě "Reflexáči". To by ale Šafr našil moc otevřeně do sebe.
A na závěr: Hodilo by se to spíš k poslednímu článku pana Škabrahy o rasismu (a taky paní Uhlové). V kruzích ve kterých se já (strojní VŠ a konstrukční kancelář, soukromý sektor) pohybuji, tak moc silně pocituji, že právě ti "Reflexáči" jsou nejhorší hrozbou pro demokracii. Jsou to největší cikanobijci a rasisti. A narozdíl od obyčejnějších lidí nejdou uargumentovat podle návodu paní Uhlové. Obyčejný člověk je většinou mnohem otevřenější k diskusi ("vědom si svých nedokonalostí"). Reflexáč je většinou absolutně zatvrzelý ideolog-demagog. Vložil do té "Klausovi" demagogie za posledních 20 let moc energie a postavil na tom celou svou inteligenční převahu nad svým blízkým okolím (rodiny, děti, babičky, bratránci bez VŠ), než aby mohl procitnout. Sám si lepí pásku přes oči a sám sobě si čím dál víc lže a kupuje si Reflex, který ho uklidnuje, že má pravdu a to i v případě, že si ho dnešní režim už pěkně podává. Jednou psal o těchto masochistických voličích pravice pěkně pan Keller :-)
Neuškodí vědět, kterým směrem se snaží komerční média kanalizovat následky různých společenských stresů a neuróz. Pomyslel jsem si.
Nicméně, ne že bych ho jakkoliv chtěl hájit, ale je jedna věc, v které jeho kritika není zcela neoprávněná. Havel měl malý cit pro sociální souvislosti - ať už ve smyslu toho, jak důležitý rozměr lidského života to pro "obyčejné lidi" je, nebo ve smyslu toho, jak fungují mocenské vztahy ve společnosti. Byl idealistou i v tom špatném slova smyslu - ne v tom, že měl ideály (ty je žádoucí mít), ale v tom, jak viděl společnost. Ostatně, i ten jeho "mafiánský kapitalismus", myslím si, byl jen modifikací antikomunistické rétoriky, bylo to spíš navázání na "slušovické žilky" než nějaké pochopení globálního neoliberálního kapitalismu.
"Proč nebyla věží ze slonoviny například polská opozice? Prostě proto, že v opozici bylo několik miliónů lidí, kteří evidentně nevyznávali onen druh pasivního „odporu“ vůči režimu, který se u nás tolik líbil Václavu Klausovi." - To je pravda jen částečně. Solidarita se totiž lišila i tím, že jasně formulovala zájmy dělníků, což se u nás nepodařilo, ačkoliv sám Havel se občas k socialistickým idejím rétoricky hlásil.
Už delší dobu tvrdím, že problémem je oddělení sféry zájmů a sféry idejí - výsledkem jsou nelegitimní zájmy a bezzubé ideály (např. tvrzení, že podstatou ekonomické krize je jakási duchovní krize lidstva, toho modifikací je i přeceňování korupce jako klíčového problému). V tom se současný Hrad a "Pravdoláska" bohužel doplňují. Potřebujeme odmítnutí samotného toho dilematu.
Spor Kundera/Havel taková zjištění limitace uvažování obnažoval. Kundera to vysvětluje jako zakletí citovými pouty ukutými manicheismem.
Chtěl bych si přečíst ten spor Kundera-Havel. Našel jsem u pana Pahe na stránkách jeho příspěvěk do debaty Český úděl, odtud jsem se dopátral této série v archivu Literárních novin. Neporadil by jste mi někdo, kam až vede ta debata, v tom archivu se to špatně hledá, popřípadě nějaký seznam těch článků. Úplně nejlépe - není to někde v nějaké ucelené podobě?
Já zatím našel:
Patočka - Kundera - Havel - Kundera - Střítecký - Nový - Šabata - Pehe - Kantůrková - Kosík
Kam až to pokračuje, popřípadě není to někde v nějaké sbírce?
Děkuji za jakoukoliv informaci
martin.sevcik@email.cz
Na tomto příkladu je ale dobře vidět, jak vznikají mýty podobné i tomu o "pravdoláskařích" a disidentech. Zatímco ale autory prvně zmíněné provokace všichni už asi odhalily, autoři "mytologizací" se odhalují zřejmě obtížněji. Ponechme už stranou otázku, kdo si dal práci s tezí o nebezpečnosti a nepřijatelné hrubosti šotu "Přemluv bábu", protože vytváření konfliktů si berou za své média a ty samotné mýty spíše nevytvářejí, k vytvoření mýtu bývá spíše třeba dlouhodobější "práce" zainteresovanějších a k jeho udržování a posilování zase predisponovaní příjemci...
Podívejme se raděj, jaké spojené síly budují a udržují mýtus o něčem, co by se dalo opsat jako mýtus o "moralizující sebenadřazenosti pravdoláskařů, engoistů a tzv. intelektuálů (rozuměj) a všech podobných" (s Václavem ... jako dosazeným symbolem). Jací ti hráči osobně jsou je však vedlejší, důležitější je, čeho využívají - resp. jakou poptávku tím v příjemcích mýtů uspokojují (to pan Pehe naznačuje a ostatně doufám, že se to dočtu v jeho Portrétu politika..), ale vůbec nejdůležitější je, jak najít slabá místa a jak ty mýty vyvracet.
Uvítám nějaké tipy:-)
Tedy - spojené síly budující a udržující mýtus o něčem, co by se dalo opsat jako mýtus o "moralizující sebenadřazenosti pravdoláskařů, engoistů a tzv. intelektuálů.......,
jsou tvořeny frustrovanými pestrými zájemci o dramaticky slibovanou férovou demokracii a stejnětak dramaticky oplakávanou.
Za velkou zející díru na místě levice může nejen Václav. Ale to je jíná story, pomyslel jsem si.
Ale chci se vás ještě jednou zeptat- Pokud síly podílející se na udržování toho mýtu, o kterém jste psal, v emociálně živé paměti současných občanů na tom pracují z části vědomě a z větší části asi nevědomě, je vůbec možné aby se tento stav někdy změnil? Co by se muselo stát, nebo spíš, co by se muselo pomalu měnit, aby ten mýtus přestal být živý? Buď aby se zhroutil sám, nebo až po .. řekněme.. asistované ztrátě karet, na nichž mýtus spočívá?
To by mohla být i obecná otázka "jak se obvykle hroutí mýty?" na niž může odpovědět každý... tedy skoro každý, např. já bohužel ne.
Pak je ale třeba dodat, že alternativu může představovat jen takové myšlení, které vidí společnost a skutečnost strukturovaně a které připisuje sociálně-ekonomické sféře hlavní a rozhodující význam. Mám tomu rozumět tak, p. Škabraho, že jste revidoval svůj názor, že pojem ekonomické základny je překonaný?
Jak chudý život těch, co nemají co ztratit.
Kdy a jak nabyde občanstvo schopnosti hodnocení nejen politické scény zvěcnit/odspiritualizovat tak, abychom získaly pro demokracii nosný postoj? Je otázkou vydatné reformace kritického nazírání, tedy i otázkou hodnotného a plošného vzdělávání.