Osobnost Václava Havla byla velmi složitá a jsem daleka toho, abych jeho přínos jednoduše hodnotila ať kladně či záporně. Nechci zde rozebírat, nakolik měl Václav právo na svůj ideál či nikoliv, ani jestli jej sám dostál, zradil či nezradil, dokonce ani to, zda kult, který se kolem jeho osobnosti přinejmenším vznáší, je logickým vyústěním jeho vlastních tendencí či naopak jejich absurdním popřením. Velmi mě však překvapila vyostřenost a intenzita diskusí, které se po jeho smrti vyrojily na sociálních sítích a v debatách lidí a krom jiného ukázaly, že tzv. pravdoláskařství , ať je jeho původ jakýkoliv, je reálný fenomén, který v české politice a hlavně v české společnosti a veřejném prostoru hraje nepřehlédnutelnou roli a stojí tudíž za soustředěnější úvahu.

Potíže začnou již při snaze definovat, co to pravdoláskařství vlastně je — od hnutí bychom očekávali společný cíl, který nejasnému uskupení chybí, příslušnost k němu není daná žádným specifickým politickým názorem či příslušností ke straně; toto společenství jako by bylo tvořeno spíš určitým kolektivním, veskrze generačním „pocitem“, společnými vzpomínkami a kulturními vlivy.

Jedním z důležitých fenoménů, které formovaly společné rysy generací „sametové revoluce“ byla hudba. Ještě v osmdesátých letech nesla rocková hudba pečeť let šedesátých a představovala nejen to, co v ní bylo jednoznačně obsaženo jako v uměleckém směru, byla i vyjádřením osobního postoje, jakýmsi společným rebelstvím a touhou po svobodě a lidské autenticitě a vzájemnosti, které často jinými způsoby volalo právě po tom, co bylo i hlavním tématem Havlovým — po integraci osobnosti, „životě v pravdě“, autentickém pobývání ve světě živých vztahů. Jednou z Václavových z hlediska světové politické elity „trpěných extravagancí“ bylo přivádění rockových hvězd typu F. Zappy nebo L. Reeda na prkna, která řídí svět, do politických institucí.

Rock se postupně přetavil v etablovaný a obecně přijímaný způsob zábavy, svět, který je pouhou nadstavbou a oddechem, s reálným životem však do činění mnoho nemá, jeho niveau leží už někde jinde než v ideálu. A podobnému osudu v některých rysech neunikly i byvší ideje; víra v jejich sílu a smysluplnost přibírala ve stereotypu dní stále „rozumnější“ okleštění a zaujímala disciplinovanou pozici v kategorii zábavy.