Za opět demokratické Polsko
Lukáš KrausHlavním problémem současného Polska je ztráta naděje voličů, že by svým hlasem mohli cokoli změnit. Je na čase se ptát, zda se ještě jedná o demokratické zřízení.
Patrik Eichler napsal článek „Zpráva z polské levice“ o polské situaci v reakci na teze z článku „Evropské rozbušky“ politologa Lukáše Jelínka, ale opět tam schází to podstatné, tedy to zásadní oslabení samotné demokracie naprosto nedostatečnou volební účastí. Diskuse pravice vs. levice je sice nutná, to je klíč, ale tady se děje něco závažnějšího. Přes 50% Poláků přestává věřit politickému procesu jako celku, nechodí už ani k parlamentním volbám, proto je diskuse o slabosti či síle, programu toho či onoho okrajová. Podstatná je ta nesmírně varovná skepse, apatie a beznaděj. Proto jsem oponoval konstatování z článku Lukáše Jelínka, že „se polské poměry usazují“. Neusazují, bohužel. Jde o směs nedostatečného výběru opravdových alternativ k jedné jediné cestě, směs skepse či naprosté neznalosti, jelikož politický diskurs se natolik vzdálil od reálných životů občanů (např. naprosto zástupné religiózní téma, kdo Poláky zná, velmi dobře ví, že do kostela většina z nich chodí za účelem setkávání a pocitu sounáležitosti, ne fanatického uctívání, to je velké české nepochopení), že politiku sleduje už opravdu pouze pár nejhouževnatějších.
Dovolím si silnou tezi. Odmítám považovat stát za „demokratický“, je-li volební účast pod 50%, jako se to stalo v Polsku. V takovém případě považuji mandát vzešlý z voleb pro demokratickou správu věcí veřejných za nedostatečný, nedostatečně legitimní. Polská politická reprezentace má jako celek vážný problém, který ohrožuje samotnou podstatu chápání liberálních demokracií v Evropě, má jako celek znovu analyzovat situaci v Polsku a vycházet opět z reality, ne od lidí odtržené fikce, ne zástupných témat a sporů, které zjevně a logicky občany k volbám nepřitahují. Problém Polska (celé střední Evropy) je především v chronicky zdevastovaných sociálních oblastech a politické korupci napříč. Nevšiml jsem si ale, že to bylo hlavním tématem voleb, že tam byla dostatečná snaha nacházet alternativy současnému stavu. Opravdu se tedy nedivím, že volební účast byla ostudných 48,8%. Je zvláštní, že tohle téma se v českém diskursu o situaci v Polsku a střední Evropě neřeší a neřešilo.
„Ale to je přece absurdní, s tou demokratičností,“ píše v reakci politolog Lukáš Jelínek a dodává:„Nedemokratický je stát, který občanům neumožňuje vyjádřit se, volit, zakládat nové strany. Nemůžeme srovnávat dnešní Polsko s Polskem Jaruzelského. Jestli mne něco děsí, tak když nespokojení lidé se nejsou schopni spojit a vytvořit alternativu. Je jim už všechno jedno? Schází jim schopnost spolupracovat? Jsou vzájemně nesnášenliví? Anebo jsou v jádru naopak spokojení a nemají chuť něco u voleb měnit? Je-li situace tak vážná, naopak by měly být plné ulice. A tomu bych tleskal. Já prostě odmítám přijmout netečnost, rezignaci.“
Ano, ale běžná marketingová praxe střední Evropy při tzv. zakládání nových politických stran a alternativ, příkladem nám může být třeba aktuální trojský kůň Jiřího Paroubka a jeho „financování“, kdy peníze na rozjezd podobných samoúčelných projektů jsou řešeny v první řadě, ber kde ber, Benda nebenda, to asi není východisko pro deklasované bez možností financovat opravdu alternativní projekty, když se neznáte s tím či oním Soukupem či majitelem médií. To je vlastně kapitálem vytunelovaná demokracie, to je zboží za pultem místo idejí. Proti této „tržní, demokracii devastující praxi“ přeci aktuálně protestují stovky tisíc lidí po celém světě.
jde-li o rezignaci protože se demokracie vyprazdňuje - byla by povinná účast ve volbách demokratizující ?
nebo když nemám co říci, tak přestávám být pro většinu (která se mnou nesdílí vrituální sociální zasíťování) zajímavý
to pak už nemusí být jenom polský problém
Společné prohlášení generálního sekretáře německé sociální demokracie (SPD) Andrea Nahles a hlavního tajemníka Strany evropských socialistů (PES) Philipa Cordery
Voláme po solidaritě v Evropě! Mnoho lidí v Německu a Evropě těžce nese neúspěšnou a vágní snahu stabilizovat euro a s rozpaky chápou podporu zadluženým členských státům EU. Jejich oprávněný strach o ekonomickou budoucnost, jejich zájem a otázky není radno brát na lehkou váhu. Rozladění není výrazem skepse z eurozóny, ale je to snaha řešit klíčová témata naší společné budoucnosti, tedy řešit otázky, které musí brát zodpovědní politici konečně vážně. Spravedlivý, férový, čistý růst a pracovní místa musí být ústředním bodem evropské politiky. Konzervativní většina vrcholných představitelů členských států a vlád ale nedokázala trestuhodně občanům vysvětlit, že úspěšná stabilizaci eura - včetně zajištění pomoci pro silně zadlužené země - je v ekonomickém zájmu všech Evropanů a to především k zajištění růstu a tím zaměstnanosti. Hospodářská a měnová unie je jedním z hlavních pilířů, na kterých spočívá evropská jednota a to nejen ekonomická, ale i politická. Bez tohoto pilíře bude evropský sjednocovací proces ve 21. století stagnovat. Stabilní společná měna v celé eurozóně je nezbytným předpokladem pro obnovení evropské prosperity.
Váhavostí a nedostatečnou snahou po hledání řešení krize způsobila konzervativní a liberální většina evropských politiků rozsáhlé škody na evropském projektu a velkou škodu na pověsti Evropské unie mezi jejími občany i ve světě. Jejich odpovědi na krizi byly příliš slabé, a příliš pomalé. Nepřijali komplexní, odvážný a spravedlivý plán, který by nás z této hrozivé situace dostal. Různé "záchranné balíčky" Evropské centrální banky (ECB), nákupy velkého množství státních dluhopisů, budou naprosto k ničemu, pokud nebudou podpořeny silným politickým vedením. Je proto nejvyšší čas, i přes převážně konzervativní a liberální vlády zemí EU, prosadit více účinných protikrizových opatření.
Která zahrnují:
•Zavedení daně z finančních transakcí na financování udržitelného a přiměřeného růst a modernizačních programů pro země v rozvratu;
•Ambiciózní iniciativy pro růst a vytváření nových pracovních míst a napomáhání zvyšování úrovně soukromých a veřejných investic do odvětví s vysokým potenciálem, zejména prostřednictvím mobilizace úspor;
•Dokončit regulace mezinárodního finančního trhu, které ještě mají být dokončeny a znemožnit možnosti spekulací proti celým státům;
•Vytvořit evropskou ratingovou agenturu;
•Vytvořit evropskou hospodářskou vládu jako garanta koordinované hospodářské a finanční politiky v rámci EU
Není pochyb o tom, že všechny země musí přijmout veškerá opatření, aby zajistily, že jejich státní dluh bude stabilizovaný a jejich rozpočty konsolidované. Je nepochybné, že jakákoli společná podpora zemím a jednotlivá opatření nebudou automaticky vymahatelná, ale že jednotlivé země budou muset ukázat nezbytné úsilí. Ale řešení dluhů a rozpočtové kázně může být pouze jeden pilíř udržitelného hospodářského modelu, který musí být bezpodmínečně doplněn o stejně silný plán pro růst a zaměstnanost. To bude případ států, které využijí pomoc poskytovanou v rámci záchranné pomoci, ale budou muset přijmout přísná a prokazatelně účinná opatření ke konsolidaci svých rozpočtů a snížení státního dluhu. To zahrnuje přísnější kontrolu národních rozpočtů a možnost přímého vlivu Evropské unie.
Musíme vyřešit jednou provždy dluh v eurozóně, a toho nemůže být dosaženo bez opětovné demokratické kontroly nad finančními trhy. Občané musí být zpátky v centru pozornosti našich politik. Naším cílem je opětovné posílení soudržnosti, ne pravicové štvaní lidí proti sobě. Jsme strana demokracie. V době současného ohrožení, ručíme všude v Evropě za demokratické principy a to ve všech evropských zemích, tedy voláme po opětovné občanské kontrole nad občanskými životy a nad důsledným vnášením jejich preferencí do politického prostoru.
Sociální demokraté v Evropě představují jedinou reálnou alternativu proti konzervativnímu rozkládání naší společnosti. Naše alternativa je ekonomicky stabilní, sociálně spravedlivá a důsledně aktivně demokratická!
Zdroj: www.pes.org
Překlad: Lukáš Kraus
http://wiadomosci.onet.pl/regionalne/warszawa/warszawski-marsz-oburzonych,4881607,10534823,fotoreportaz-maly.html
Neúčast ve volbách považuji za legitimní vyjádření nesouhlasu s volebním systémem a nabídkou politických stran. Povinná účast ve volbách je akceptovatelná, protože volič by by i tak měl možnost hodit prázdnou obálku a tím tento nesouhlas ukázat. Bylo by pěkné na toto téma dělat osvětu - bojkotujte volby! Pak by se politici nemohli vymlouvat, že není zájem o volby, když ve skutečnosti není zájem o ně a jejich nedemokratický volební systém...
Sdílím obavu Lukáše Krause o "demokratičnost" Polska a rozumím i tezi (pokud dobře interpretuji), že tuto otázku nelze tematizovat v úzkém polském kontextu, nýbrž v souvislostech středoevropských. Jenže někdy mě přemáhá skepse ještě hlubší, než jakou nastiňuje Kraus: nejde spíše o epochální jev? To napětí mezi legalitou a legitimitou, jak o tom píše Bělohradský, tzn. mezi legálností voleb, ale nízkou legitimitou toho, co/koho volební výsledky reprezentují (nakonec menšina rozhoduje o mlčící většině), jsou možná výsledkem fundamentálnějšího pohybu: jde totiž o to, že celá oblast politiky je dnes dramaticky suspendována. Ona už není sférou, kde se skutečně rozhoduje. Moc se přesunula do ekonomických struktur či sítí a je jen otázkou času, kdy tento pohyb postihne i např. skandinávské země. (Dokonce i takové Švýcarsko začíná mít problémy...) Ratingové agentury mají větší reálnou moc než usnesení vlády.
V našem postkomunistickém středoveropském prostoru jsou tyto rozpory mnohem drastičtější a viditelnější. Ale jsme opravdu "jiná" Evropa, nebo jsou naše problémy i problémy, jež se skrývají v základech "staré" Evropy? Sázím na to druhé. Anglie si mne ruce z přílivu polským imigrantů, ale sama má problémy s velkým množstvím sociálně vyloučených.
Proč to zmiňuji? Protože totéž funguje i u nás. Praha se chlubí ekonomickými statistikami, ale nevidí, že zbytek republiky je ekonomicky slabý, hluboko pod průměrem EU. Lidé, kteří nemohou sehnat práci a bojují s bídou, nežijí jen v Polsku, ale i u nás - jen stačí vytáhnout paty z Prahy.
Už bych nehovořil o regionální rozrůzněnosti, ale přímo o fragmentaci národních států. Centrum (správní, hospodářské i politické) se vzdaluje od periferií, které se stále zvětšují a stále hlouběji se propadají do beznaděje. I tady je možno vidět zdroje současné krize "demokratičnosti" (či spíše bez uvozovek).
Pohoršení nestačí, je třeba tento fenoném politického populismu vnímat - stává se totiž důležitou silou evropské politiky. I u nás. A je možná i reakcí na ono vzdalování centra a periferie a na reálnou "bez-moc" politiky.