Dovolte mi, abych začal svou úvahu o otázce tzv. distributivní spravedlnosti jednoduchým modelovým příkladem, podobně, jak to činí ve svých úvahách přívrženci liberální ekonomické školy.

Představte si, že se šest lidí domluví, že společně upečou koláč o hmotnosti 1 kg. Jeden připraví makovou náplň, jeden tvarohovou, další těsto, jiný rozehřeje troubu atd. Jeden z nich bude zařizovat vzájemnou součinnost, přišel s nápadem a rozděluje práci. A pak dojde na dělení. Dejme tomu, že ostatní celkem souhlasí s tím, že organizátor si zaslouží větší podíl ze společné práce, a nechají na něm, aby společné dílo rozdělil. A tak každému připadne 150 gramů a organizátorovi 250 gramů.

Pár dní nato se pustí do koláče o hmotnosti 1,5 kila. Organizátor se zase chopí rozdělování a napadne ho, že by ostatním mohlo stačit o něco méně, a tak dá každému 100 gramů a sám si ponechá 1000 gramů.

Hle, co je to za podivné dělení, můžeme si říci. Takhle by se přece nikdo nezachoval a když, tak by si to ti ostatní nenechali líbit. Jenže přesně to se stalo ve vyspělých zemích (například v Německu, v USA a patrně i jinde). Ze stále většího koláče HDP se ukrajují pro většinu pracujících stále menší kousky, zatímco pro menšinu nejbohatších se krájí kousky stále větší. Dlouhodobý trend poklesu průměrné reálné mzdy již od konce sedmdesátých let je neoddiskutovatelným faktem.

Nepoměr může být způsoben tím, že mechanismus rozdělování je v rukou úzké skupiny lidí. Ve světě podnikání neplatí demokracie. Kdyby měli všichni, kteří mají podíl na společném díle, též svůj hlas ohledně toho, jakým způsobem rozdělit zisk, pak by sice „organizátoři" měli větší podíl ze společného díla, nikoliv však enormně větší podíl.

Řeknete si možná: Dobrá, ale co z toho? Tak to prostě je. A proč to vlastně ukazovat na nějakém příkladu s koláčem?

Ano, tak to je. Zjednodušený model zde volím proto, abych upozornil, že dělení bohatství závisí na lidském rozhodování. Z toho ovšem vyplývá, že liberální ideologové ve věci distributivní spravedlnosti lžou. Ti liberální ideologové a ekonomičtí odborníci, kteří s odvoláním na Adama Smithe říkají všem těm, kdo si zvyšují příjmy na úkor jiných, že chamtivost je cosi hodného chvály a že prospívá ekonomice.

Teze, že neexistuje distributivní spravedlnost, je jednou ze základních pouček liberalismu. Nelze říci, že mzda toho je spravedlivá a jiného nespravedlivá. Prostě to tak určil trh. Naproti tomu tzv. přerozdělování je vždy nespravedlivé. (Někdy se ovšem v argumentaci používá sofistické kličky, že sice ekonomie nemůže morálně hodnotit, ale může říci, že přerozdělování škodí ekonomice. To, aby se mohla liberální ekonomie maskovat jako nehodnotící věda a zároveň nenápadně hodnotit.)

Liberální ekonomové rádi říkají, že do trhu se nemá zasahovat. Jenomže historie nám ukazuje, že rozdělení bohatství nezáleží na nějakém neviditelném trhu, ale na konkrétních lidech a na společenských mechanismech. O rozdělení rozhoduje určitá vrstva lidí. Viděli jsme, jak strach z války, strach z komunismu či některá politická opatření vedou k tomu, že se na pracující může dostat ze společného koláče více, ale také, že jiná politická opatření a jiná ideologická klišé vedou k tomu, že se na ně dostane méně.

To je velmi důležitý poznatek, neboť to ukazuje, že distribuce bohatství záleží na politických rozhodnutích. A jestli něco závisí na rozhodnutí, pak se nelze vyvléci z odpovědnosti, byť bychom stokrát chtěli tvrdit, že to takto chtěl bůh či neviditelná ruka trhu.

Nevím, kolik lidí by souhlasilo s tezí Friedricha Hayeka, že neexistuje distributivní spravedlnost. Jistě však má hodně lidí dnes pocit, že existuje distributivní nespravedlnost. Ano, to, že se někdo narodí chytrý, jiný hloupý, nelze z etického hlediska soudit, neboť tento fakt nezávisí na lidském jednání. O rozdělení bohatství ve společnosti to však neplatí, přestože vazba mezi rozdělením a rozhodnutím není tak jednoduše přímočará jako u malé pracovní party, která si po společné práci rozdělí zisk třeba rovným dílem.

Neexistuje bohužel žádné jednoduché pravidlo pro určení spravedlivého dělení (národní bohatství nelze samozřejmě dělit rovným dílem), což jen ukazuje, o jak složitý problém se jedná. Je to ale problém politický, neboť je v dosahu lidského jednání. Proto je oprávněný i takový požadavek, aby ti, co rozhodují o rozdělení bohatství, byli nějakým způsobem postaveni pod veřejnou kontrolu.

Ekonomičtí liberálové neradi slyší větu, že v kapitalismu bohatí bohatnou a chudí chudnou. Prý bohatnou všichni, jen někteří rychleji a jiní pomaleji. Není to ale pravda, v historii kapitalismu bylo vícero významných období, kdy chudí skutečně dlouhodobě chudli. Lze to pozorovat v počátcích kapitalismu v šesnáctém století a lze to pozorovat i dnes, kdy se kapitalismus zvolna zbavuje přívlastků, které mu vnutila politika západních zemí po druhé světové válce. Říká se, že lidé se vždy více poučí z neúspěchu než z úspěchu: Krach v podobě světové války přinesl lidstvu poválečné poučení v podobě sociálního státu, z úspěchu sociálního státu se však nikdo poučit nechce.

Ekonomický liberál ve své víře v kapitalismus nikdy nepoleví. Kupodivu vždy bude popírat fakt, že v kapitalismu chudí chudnou. A když bude důkazy dotlačen ke zdi, pak nastoupí konečný argument liberalismu, který už nikdo vyvrátit nemůže. Formuloval ho již zmiňovaný Friedrich Hayek, když byl zdráhavě nucen přiznat, že se skutečně spolu s kapitalismem objevuje masa zpauperizovaného obyvatelstva. Tehdy řekl: Nebýt kapitalismu, tak se ti lidé ani nenarodili.

Suma sumarum: Ač liberalismus dokázal formulovat některé podnětné postřehy, prokazuje dnes pozoruhodnou schopnost naprosto se odtrhnout od reality v bezmezné víře, že objevil základní princip všeho jsoucna. Někdy je potřeba, aby někdo nahlas řekl: Král je nahý. Dnes by bylo dobré říci, že liberálové se mýlí nebo lžou, když mluví o tom, že distribuci bohatství nelze morálně hodnotit.