O alternativách III - Sociální stát jako alternativa

Michael Hauser

Kapitalismus, systém stojící na zvyšování soukromého zisku, dospěl do fáze, v níž se sociální stát proměnil v překážku, zátěž z minulosti, a tu ze sebe setřásá. Socialismus je tak možná jedinou cestou k sociálnímu státu.

V předchozích dvou sloupcích jsem se věnoval první fázi vývoje alternativ. Jednalo se o to, že minulý režim a kapitalismus jsou ve vzájemném sepětí. Polistopadový režim vznikl jako negace toho minulého, ale ne jako odpojení od něho ve stylu „tlusté čáry za minulostí“. Minulý režim přežívá v současném jako jeho strašidelná alternativa. V polistopadovém režimu se pak prosadil kapitalismus proto tak snadno, že vlivem propagandy a sociálních jistot minulého režimu se dlouho zdálo, že kapitalismus neexistuje, že je to zastaralá ideologická konstrukce. My nežijeme v kapitalismu, nýbrž v tržním hospodářství. To vyvolávalo pocit svobody. Tržní hospodářství působilo jako území vysvobozené z dusivého sevření státního plánování a státu vůbec.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Neoliberální ideologie provedla hegemonickou operaci, a vytvořila rovnici „kapitalismus = trh = svoboda“, jak o tom mluví Laclau a Mouffová. Tato operace znamená, že ten, kdo je proti trhu, nebo dokonce kapitalismu, je proti svobodě. Hegemonii, tj. vůdčí postavení, získává ten směr, jemuž se podaří propojit svou doktrínu s pojmy, které mají v dané době společenskou odezvu, jako je svoboda, individualismus, pluralita. Hegemonie neoliberalismu se projevuje třeba v tom, že kapitalismus přejmenovaný na tržní hospodářství vystupuje jako přirozený základ politické svobody. Anebo v tom, že se všechny návrhy na jeho překonání onálepkují jako blouznivá a nebezpečná utopie.

Neoliberální hegemonie působí i v politických stranách, které se neoliberalismu stavějí na odpor, nebo to aspoň říkají, tedy ve stranách sociálně demokratického typu. Cílem už není socialismus, jak tomu bylo během dvaceti třiceti poválečných let u Labour Party a většiny ostatních stran Socialistické internacionály: sociální stát měl být mezistupněm mezi kapitalismem a socialismem. Jejich programy i reálná politika nyní vychází z toho, že socialismus je utopie a že kapitalismus neoliberalismem převlečený za tržní hospodářství je přirozený základ každé funkční ekonomiky.

Hlavní starostí těchto stran je pak udržovat přívlastky. Pečovat o to, aby „tržní hospodářství“ (neoliberální ideologický produkt) bylo sociální, spravedlivé, ekologické… Zápas s neoliberalismem je tak součástí samotného neoliberalismu. Neoliberální hegemonie určuje způsob pojmenovávání věcí a obzory politického myšlení i u svého oponenta. Socialismus je opuštěn jako utopie a na jeho místo je dosazen sociální stát. „Zmoudření“ sociálních demokracií je jako zmoudření toho, kdo pochopil, že usiloval o nemožné.

Jenže neoliberální hegemonie způsobuje, že se i sociální stát začíná jevit jako utopie. Je něco takového ještě možné, když sociální demokracie je pod vlivem neoliberální hegemonie a podle ní posuzuje, co je to utopie? Nebyl poválečný sociální stát mj. umožněn tím, že tu byla jiná hegemonie, v níž vládla hesla jako „vyžeňme chudobu“ a obzorem byl socialismus? Jakmile socialismus vypadl ze hry, začíná ze hry vypadávat i sociální stát.

Dnes však stojí otázka jinak. Dá se v současných souvislostech zopakovat to, co se podařilo sociálně demokratickým stranám po druhé světové válce? Můžeme napodobit tehdejší politické počínání a znovu vybudovat sociální stát? Ti, kteří věří v opakování sociálního státu, většinou přehlížejí základní rozdíly mezi tehdejší a dnešní situací. Poválečný kapitalismus byl ve fázi, kterou Giovanni Arrighi nazývá jako produkční. Hlavním zdrojem zisku byla produkce zboží, tj. produktivní investice, výstavba nových produkčních jednotek, které vytvářely pracovní místa. Kapitál měl ekonomický zájem na tom, aby tu byl sociální stát, který zajistí kvalifikovanou a sociálně zajištěnou pracovní sílu. Tento ekonomický zájem kapitálu byl hlavním pilířem sociálního státu, a proto sociální demokracie mohla rozvíjet sociální politiku.

Pak ale přišla fáze finanční, v níž hlavním zdrojem zisku je finanční kapitál. Od toho se odvíjejí jevy jako je globalizace nebo „kasinový“ kapitalismus. Finanční kapitál už nepotřebuje sociální stát. Vyžaduje stát neoliberální, který omezí sociální výdaje, jež jsou pro něj neziskové. Růst zisku se už neváže na sociálně zajištěnou pracující sílu. Sociální demokracie se dostává do schizofrenní situace: musí respektovat finanční kapitál jako hlavní zdroj soukromého zisku a zároveň se pokoušet o sociální politiku. Kapitalismus, systém stojící na zvyšování soukromého zisku, dospěl do fáze, v níž se sociální stát proměnil v překážku, zátěž z minulosti, a tu ze sebe setřásá.

Tato schizofrenní situace klade sociální demokracii otázku, jež by se ještě nedávno zdála absurdní. Není zapotřebí přehodit pořadí strategických cílů poválečných sociálních demokracií (kapitalismus sociální stát socialismus)? Nestal se socialismus jako systém založený na společenském vlastnictví předpokladem sociálního státu (kapitalismus - socialismus sociální stát)?

    Diskuse
    March 11, 2011 v 8.45
    rozumíme si v pojmech ?
    provokativní a zdánlivě absurdní otázky nejsou špatné - umožnují lepší pochopení, překračují myšlenkové stereotypy. K tomu, zda lze přehodit pořadí kapitalismus-sociální stát-socialismus je ale nezbytné se shodnout na tom co je podstatou kvality těchto systémů. A třeba ise stejnou provokativností.
    Jedna možnost je chápat sociální stát jako sociálně ohleduplnější formu státního kapitalismu. Pokud ovšem by měl v sociálním státu narůstat vliv nestátního, myšleno občanského, neziskového sektoru, toto pojetí ztrácí na významu. Může to ale jít až tak daleko aby se rozložil určující vliv soukromovlastnického oligopolu.? A jakými mechanismy ?
    V případě cesty od socialismu k sociálnímu státu se nabízí jiná otázka. Co se myslí pod pojmem socialismus ? To co se skrývalo pod pojmem tzv. reálného socialismu, tedy zbyrokratizovaný netržní model poskytující vysoké sociální pohodlí, ale s omezenou motivací k rozvoji ? Tento systém se ve východní Evropě doslova rozpadl - zjevně fungující cestou jeho transformace je čínská popř. vietnamská cesta. Má tohle být cesta od socialismu starého typu (někteří používají pojmem protosocialismus) k nové kvalitě ? Ovšem Asie pokud jde o sociální jistoty teprve dohání to čeho dosáhl vyspělý svět a o možnostech takové kapitalistické skandinávie si mohou nechat zatím jenom zdát. Jakého systémového podílu a funkce tam dosáhne privátní sektor se teprve ukáže. Číňané plánují svůj systém na desetiletí.
    A to nemluvím o snahách využít k socialistickému
    nakročení rozvinutí bolívarovské revoluce v Latinské Americe či o dalších pokusech, které by bylo spíše možná zařadit snahou o jakousi meziformaci než o kvalitativně jasně vymezený systém. V Evropě jsme po II. světové válce mohli mluvit o něčem podobném, než zvítězil monopol sovětského modelu (to bylo označované pleonasmem lidově demokratické zřízení). A nelze se vyhnout ani otázce tzv. demokratického socialismu o kterém mluvili jako o své vizi levicoví sociální demokraté stejně jako generace osmašedesátníků.
    March 11, 2011 v 9.21
    sociální demokracie a socialismus?
    Zmíněnou schizofrenii hezkými slovy vystihl europoslanec ČSSD Pavel Poc: „Socialismus nefunguje a kapitalismus také ne. Jenže co tedy dál? ... Možná je odpovědí „kapitalismus mírného pokroku v mezích zákona“ o který se nyní snaží Evropská unie. Ten rozčiluje jakobíny zleva i zprava, a to by mohlo být do budoucna dobrým signálem.“ (http://www.cssd.cz/blogy/kapitalismus-socialismus-vsechno-jedno)

    Nebyl poválečný sociální stát umožněn spíše než jakousi „hegemonií“ prostým faktem existence sovětského bloku? A odtud tedy onen „zájem kapitálu“. (I tak lze rozumět větě „Jakmile socialismus vypadl ze hry, začíná ze hry vypadávat i sociální stát.“)

    Sociální demokracie už dávno (zjevně od roku 1914?) není stranou dělnickou, stranou pracujících. Za slovo „dělnický“ se ČSSD dokonce stydí – viz přejmenování MDA. Koho tedy dnes representuje? Výhradně své funkcionáře, kteří pak v Bruselu rozšafně fantazírují o „jakobínech zleva i zprava“.

    Je zjednodušující tvrdit, že triáda „kapitalismus-sociální stát-socialismus“ byla strategií poválečné sociální demokracie. Např. koncepce Wolfganga Abendrotha v době vypracování Godesbergského programu SPD zůstala prakticky bez odezvy. V SPD už tehdy panovala jiná názorová „hegemonie“: třídy sice ještě existují, ale třídní boj už není nutný, protože stát zajistí vyrovnání třídních zájmů. Další z levicových kritiků programu uvnitř SPD Peter von Oertzen to považoval za neodůvodněný hospodářský optimismus: „Autoři /programu – JK/ v zásadě nevěří v možnost vážných nepříznivých konjunkturálních zvratů.“ Stručně řečeno: namísto marxismu nastoupil už před půlstoletím liberalismus.
    ??
    March 11, 2011 v 10.3
    Nejlepší nakonec
    Tenhle Michalův text je nejlepší z celého seriálu. K otázkám, které navozuje:
    K panu Kopeckému - máte pravdu - ani kapitalismus, ani protosocialismus (samozřejmě ani systém založený na drobném vlastnictví - to bylo vždy jen doplňkovým sektorem) - ale my přece máme odpověď - systém samosprávného socialismu, založený na zaměstnaneckém vlastnictví dovedeném do podoby vlastnictví velkých komplexů, sítí, surovinových komplexů, agrokomplexů atd. - zkrátka do podoby, kde sice může být v určité etapě těch sektorů více, kde ale ten samosprávný bude nejefektivnější v podstatných odvětvích. V dalším vývoji bude tento sektor nejen ubírat prostor pro globální kapitalistický sektor (mimo jiné i tím, že bude atraktivnější pro pracující), ale bude prorůstat i státnjím sektorem přes účast pracujících na řízení a zisku státích podniků. V těch odvětvích, kde bude efektivnější soukromý sektor, spíše inidividuální práce (třeba umělecká výroba, služby), může tento klidně přežívat a postupně se propojovat se samosprávou (např. pro individuální výrobce v zemědělství může být agrokomplex přirozeným parnerem a základem jejich existence). Zvláště efektivní bude samosprávné vlastnictví ve znalostním průlmyslu a u zaměstnanců - kognitariátu - a ten bude konec konců tím hlavním. Odmítám námitku typu - ještě to nikde není. Za prvé to i je, ale samozřejmě je to ještě teprve zárodek - ale zkušenosti tu jsou - Slušovice, Práče a další družstva typ agrokomplexu přece nebyly jen nějakou politickou konstrukcí. Samozřejmě tento vývoj chce politické prostředí, boj o demokracii, rozvoj občanské společnosti,pluralitu, odumírání politiky a politických stran atd.
    Na tomto projektu s několika přáteli z odborného zázemí KSČM pracujeme, ale jsme tam něco jako disidenti, převládá pojetí nenápadného zestátnění prostřednictvím daní, plánování apod. Přirozeně je naše koncepce založena na tržní ekonomice regulované demokraticky vytvářenými orgány, které ovšem nebudou útvary typu Státní plánovací komise (byrokratická instituce řídícího aparátu), ale kde tito odborníci budou pod vlastnickou kontrolou samosprávně zvolených zástupců zaměstnanců i drobných výrobců - ať již na úrovni samosprávných komplexů nebo na celostátní úrovni (celý model samozřejmě předpokládá překročení hranic národních států - nelze ho dělat v malém). Tak Jirko Dolejši - můžeš začít své zpochybňovací tanečky z pozice - nikdo nemá pravdu, je to umanutost atd.
    ON
    Mám několik zásadních poznámek. Omlouvám se za délku příspěvku.

    Je zajímavé, jak se tenhle zmatek o kapitalismu jako systému promítá v hlavách ortodoxních zastánců levice a pravice. Když ortodoxní marxista mluví o sociálním státě jako o kapitalismu, tak ortodoxní liberál (ekonomický liberál, neoliberál) o něm mluví jako o socialismu. (Pro Klause je společnost, ve které žijeme a dokonce EU spíše stále ještě socialismem.) Ale je to takové nedokonalé, nečisté, nikdo s tím není spokojen, neposkytuje to tu správnou intelektuální jistotu. Pro ortodoxního marxistu je proto třeba sociální stát překonat směrem k „socialismu“ (komunismu) – „ku předu levá“, pro neoliberála ke „kapitalismu“ – „ku zadu pravá“.

    Empirické dějiny kapitalismu se prosazují jako vnitřní tendence tržní ekonomiky, soukromovlastnických transakcí a peněz kolonizovat společenský prostor. Dařilo se mu to v počátcích moderní tržní ekonomiky, kdy se zbavovala omezení feudálního práva. Dařilo se mu to méně, když se začala prosazovat sociální a socialistická legislativa. Rozhodně od začátku 20. století a zvláště po druhé světové válce vidíme, že se této kapitalistické tendenci kladou do cesty zásadní překážky. Vzniká sociální stát. Sociální stát není kapitalismus, pokud kapitalismus popisujeme v souřadnicích původní marxistické ortodoxie: kapitalismus jako společenský systém, v němž logika peněz a trhů určuje a totalizuje všechny společenské vztahy. Pravdou ovšem je, že sociální stát kapitalismus, nezrušil, udržuje jej v sobě jako politicky a sociálně regulovaný ekonomický subsystém a lze jej (nikoli nesprávně) ortodoxně marxistickým slovníkem popsat.

    Souhlasím, že „Kapitalismus, systém stojící na zvyšování soukromého zisku, dospěl do fáze, v níž se sociální stát proměnil v překážku, zátěž z minulosti, a tu ze sebe setřásá.“ Co je to „dospěl do fáze“? Sociální stát se dlouho úspěšně vyvíjel v národním rámci jako kompromis mezi kapitálem a prací (velmi zjednodušeně řečeno). Od osmdesátých let s počátkem ekonomické globalizace je sociální stát atakován nadnárodním kapitálem. V nadnárodním prostoru se kapitál vymanil z národních regulativních rámců a začíná si na národních státech vynucovat vlastní (kapitalistická) pravidla hry, nutí národní země demontovat sociální stát. A zatím se mu to dost dobře daří. Pokud to bude pokračovat, pak opravdu hrozí, že se kapitalismu podaří kolonizovat celý společenský prostor (v nadnárodním i národním měřítku) a pak tu budeme skutečně mít onen kapitalismus na tvrdo, jak o něm vypráví ortodoxní marxisté.

    Je otázkou, zda dokážeme tomuto procesu čelit. Sociální demokraté, i když jsou zneklidněni zesilující tendencí tržního hospodářství a soukromého vlastnictví kolonizovat si společnost, zůstávají většinou optimisty. Stejně jako byl kapitalismus „zkrocen“ v národním rámci a využit pro veřejně prospěšné cíle, není zásadní důvod předpokládat, že tomu tak nemůže být i v nadnárodním rámci. Podřídit kapitál nadnárodní politické a sociální kontrole je dnes velký úkol, před kterým sociální demokraté a demokratičtí socialisté stojí. To ovšem představuje znovu podstoupit s kapitálem tvrdý konflikt, tentokrát nejen v národním, ale především v nadnárodním měřítku. A je jasné, že v něm hlavně půjde o regulaci finančních trhů. Finanční kapitál je jistě mnohem silnější protivník než průmyslový kapitál, ale nepředstavuje pro nadnárodní regulaci kapitálu nepřekonatelnou překážku. Tento ekonomicko-deterministický předpoklad je buď defétistický, anebo vyzývá k nějaké hurá revoltě.

    Určitě jedním z prvních úkolů sociální demokracie a socialistů je oslabovat hegemonii neoliberálního slovníku ve veřejném politickém diskursu. ČSSD je obzvláště v obtížné situaci, protože tendence kolonizovat společnost logikou trhů a peněz je v Česku obzvláště silná a zdejší hegemonie neoliberálního slovníku obzvláště deprimující. Na rozdíl od kolegy Hausera si ovšem my, sociální demokraté, nemyslíme, že vyprávět o ekologickém, sociálním, spravedlivém tržním hospodářství znamená zůstat poplatný neoliberálnímu slovníku. Tenhle slovník pomohl stvořit sociální stát. Přesněji, mluvit o spravedlivé, ekologické a sociálně zodpovědné společnosti s tržním hospodářstvím s přesvědčením, že tržní hospodářství lze stále využívat pro veřejně prospěšné cíle a bránit mu, aby si nekolonizoval společenský prostor, je ještě stále užitečný slovník, který má proti neoliberalismu šanci. Sociální demokraté vždy říkali - tržní ekonomiku ano, tržní společnost ne.
    Nelze přesně říci, že pro sociální demokraty (!) měl být sociální stát jakýmsi mezistupněm mezi kapitalismem a socialismem. Dějiny sociální demokracie a socialismu jsou v tomto ohledu komplikovanější. Právě jsem si znovu přečetl Socialismus od labouristy J. R. Macdonalda z počátku minulého století a o ničem takovém se tam nepíše. Britská Labour Party měla dlouho v programu znárodnění (zestátnění) a po druhé světové válce na něj dost sázela. Nikdy to ale prakticky neznamenalo, že tím chce dosáhnout nějakého „mezistupně“ ve smyslu společenské formace. Sociální demokraté zkrátka nevsadili, na rozdíl od bolševiků, na zrušení soukromého vlastnictví, ale začali jej omezovat sociální legislativou a čekali, co z toho bude. Byla z toho vcelku (a jistě s přispěním specifických mezinárodních okolností) slušně fungující společnost, kterou nazýváme sociální stát, stát veřejných služeb, stát blahobytu…. Nic z toho není zcela přesné pojmenování.

    Možná, že někdy v budoucnosti bude existovat společnost bez trhu a soukromého vlastnictví, ale s jistotou to nevíme. My, sociální demokraté, nemáme tu utěšující filozofii dějin, ve kterých se lidstvo osvobozuje na základě změn vlastnických forem. Vycházíme spíše ze zkušenosti a při realizaci našeho „emancipačního projektu“ přihlížíme k důsledkům. Ostatně ta utěšující filozofie dějin vedla k velmi neutěšujícím výsledkům. Raději se tedy prakticky držíme našeho sociálního státu a přemýšlíme jak jej uhájit a vylepšit. Náš sociální stát velmi dobře fungoval a, zvláště v zemích, kde byl zaveden nejdůsledněji, funguje vcelku spolehlivě nadále. Navzdory finanční a hospodářské krizi a neregulované ekonomické globalizaci, která tuto krizi zplodila. Pro nás vlastnictví není posvátnou krávou. Sociální stát byl vždy zamýšlen jako stát s pluralitou vlastnických forem, z nichž každá může přispívat k veřejně prospěšným cílům, včetně samosprávného vlastnictví. Ale jako není svoboda zaručena nastolením privilegia soukromého vlastnictví, tak není zaručena nastolením privilegia státního či privilegia samosprávného vlastnictví.

    Asi jsem neřekl nic překvapivého. Řekl jsem to ale proto, aby v diskusi zazněl nějaký sociálně demokratický názor.

    MP
    March 11, 2011 v 17.6
    Milý dr. Hausere,
    Vaše články vždy se zaujetím čtu zde i na stránkách SOKu, ale zdá se mi, že příliš tlačíte na pilu na ne vždy dobrém místě. Chtít po sociálních demokratech, aby usilovali o překonání kapitalismu, je zkrátka přehnanou ambicí. Takto vyhrocený radikalismus ŠTĚPÍ levicové hnutí právě v situaci, kdy je potřeba v maximální míře síly spojovat. Ale především: překonání kapitalismu není na pořadu dne, na pořadu dne je (a to velmi aktuálně) překonání NEOLIBERÁLNÍHO MODELU kapitalismu. Na tento úkol by se měla zaměřit naše pozornost, sem je třeba napřít všechny síly.

    Ad tržní hospodářství: je pravda, že kapitalismus se v polistopadové ČR prosadil pod maskou tržního hospodářství, ale dle mého přesvědčení z toho nelze vyvozovat, že pojem tržní hospodářství je prázdný a slouží POUZE jako mimikry pro kapitalismus. Trh byl už před kapitalismem a bude (možná) i po něm. Jde o to, zabránit vytvoření "tržní společnosti", jak správně říká O. Novotný a B. Sobotka.

    Zajímaly by mě názory dalších čtenářů DR.
    March 11, 2011 v 17.44
    liberalismus NEBO socialismus
    Otovi Novotnému:
    Neoliberální slovník je slovníkem liberálním. Jeho axiomem je: člověk je bytost svobodná. Je tím jednoznačně míněn člověk jako individuum (atom). Osvícenská tradice má (už od Aristotela) naopak jiný axiom: člověk je bytost společenská (proto socialismus).
    Toto vědomí společenskosti, tj. nezrušitelné odpovědnosti bylo od samého počátku patrné např. v křesťanství, které vzniká jako odpověď na otrokářské poměry ve společnosti. Skutečná svoboda není v nespoutanosti, ale v jasném a nezviklatelném vědomí odpovědnosti za celek. Najdeme to i u Augustina nebo u Kanta.

    Nesouhlasím proto s dnes často presentovaným názorem, že neoliberalismus je degenerovaným liberalismem. Liberalismus sám už je degenerovanou (abstraktní) představou svobody.

    Ano, „vlastnictví není posvátnou krávou“ – pro socialisty. Pro liberály je majetek posvátný.

    „Tržní hospodářství ano, tržní společnost ne“ – to je prázdná fráze ve světě, kde si odcizené věcné vztahy podřizují vztahy lidské. Marxův výklad o zbožním fetišismu se sem nevejde. Spokojme se proto prostým konstatováním, že ekonomiku (hospodářství) a politiku (společnost) nelze oddělovat.
    Tržní hospodářství FUNGOVALO během války i v nacistickém Německu a jím podrobené Nové Evropě. Co "nefungovalo" (a přestává fungovat dnes) je lidskost.

    Představy o demokratickém socialismu (což je pleonasmus: nedemokratický socialismus není socialismem) jaké zastávali kupříkladu Masaryk nebo Šmeral se v dnešní sociální demokracii kamsi vypařily.

    „Sociální stát velmi dobře fungoval“ dokud ... – to je právě to, nač jsem chtěl poukázat svou zmínkou o Godesbergském programu a jeho kriticích.

    Martinu Plevovi:
    Vaše věta "překonání kapitalismu není na pořadu dne, na pořadu dne je (a to velmi aktuálně) překonání NEOLIBERÁLNÍHO MODELU kapitalismu" vyjadřuje LIBERÁLNÍ OPTIMISMUS, jak jej u nás hlásají Pehe nebo Bělohradský. Obávám se, že dějiny (zejména) posledních dvou století nám ukazují něco jiného. Jistěže trh zde byl už před kapitalismem - lidé ale přece již dostatečně (??) dlouho přemýšlejí o tom, v čem je kapitalistický trh jiný než to, co tu bylo předtím. Proto Marx psal svůj Kapitál. Jistě ne proto, aby mohl Stalin udržet pohromadě carskou říši, jak se dnes leckdo bláhově domnívá.
    MP
    March 11, 2011 v 20.38
    Pane Kopecký,
    nemůžete přece popřít, že keynesiánství bylo také modelem kapitalismu, i když protikladným vůči (neo)liberalismu (to je přece základní společenskovědní abeceda).
    Není tedy věcně únosné klást rovnítko mezi neoliberalismus - kapitalismus a tržní hospodářství, to zkrátka neodpovídá dějinné skutečnosti.

    Ad Hitler: Neřekl bych, že za nacistů "fungoval" v Německu trh (svoboda tržních subjektů byla silně omezena a dohled státu byl značný), ale podepsal bych se pod to, že za třetí říše byl kapitalismus. Snad to dobře ilustruje rozdíl mezi oběma pojmy.
    ON
    March 11, 2011 v 21.26
    ad Kopecký
    Pane kolego, kritizujete předpotopní odrůdu liberalismu, která se vrátila v podobě neoliberalismu. Sociální liberalismus, nový liberalismus vyrostl na kritice individualistického pojetí člověka mimo společenský a dějinný kontext (od Hobhouse, přes Deweye k Rawlsovi......, to jsou desítky významných jmen liberálů, kteří nemohli Vámi oprávněně kritizovaný liberalismus ani cítit.)

    Jsou společnosti, které můžeme modelově zařadit do kategorie společnosti s tržní ekonomikou (různé silné sociální státy) a společnosti tržní (např. USA, i když ani tady to také absolutně neplatí). Jinými slovy na jedné straně společnosti se silným veřejným sektorem bránícím, aby celou společnost ovládala logika trhů, na straně druhé společnosti se slabým veřejným sektorem, kde "vládnou" trhy. (A kam s takovou "socialistickou" Čínou, že?)
    Z pohledu Marxova pojetí zbožního fetišismu, který je filozoficky ukotven v EFR 1844, je pro něj, a zřejmě i pro Vás, ve společnostech, kde existuje trh "po tmě každá kráva černá".

    I pro mne je demokratický socialismus pleonasmus, ale existovaly druhy "socialismu", které demokratické nebyly (nacismus, reálsocialismus). Pak je také trochu rozdíl, podle mne nikterak zásadní, mezi sociální demokracií a (demokratickým) socialismem, Francouzi to např. rozlišují.

    Rozdíl mezi Masarykem a Šmeralem je v pojetí socialismu velký. Mě je bližší Masaryk a mrzí mě že mnoho socanů se jím neřídí (kmotři, kmotříci).

    Godesberg nebyl rezignací na třídní boj. Třídní boj má mnoho forem. Němečtí socani se zkrátka konečně shodli, že co nemusí být vybojováno bajonety na ulici, nemůže být vybojováno v diskusi, v parlamentu, má svou hodnotu. Třídní boj je dnes úsilí zabránit bezdůvodným vyhazovům z práce, zavedení školného, zavedení povinného soukromého pilíře v důchodech, zavádění placených zdravotních nadstandardů, úsilí za vyšší zdanění nejbohatších, zisků podnikatelů, dokonce boj proti korupci, protože to je velmi sofistikovaná forma privatizace sociálního státu, zdanění spekulativních transakcí….. Byť výsledkem jsou "pouze" kompromisy. Pro mnohé na levici je tohle slabá káva, protože „třídní boj“ je přece bojem za zrušení zbožního fetišismu. Držím jim upřímně palce.
    ??
    March 11, 2011 v 23.19
    S lecčím souhlasím,s Otou nejméně
    I já se omlouvám za delší příspěvek, ale podnětů je mnoho.
    Pane Kopecký, jako marxistický ortodox (jak říká Ota Novotný), i když nikoli stalinista, musím nejvíce souhlasit s Vámi. Pochopitelně se musím usmívat nad těmi různými tanečky sociální demokracie od Godesberského programu, ale už i dávno předtím, majícími vytvořit kouřovou clonu nad tím, že SD se stala v podstatě stranou části buržoasie a představuje v kapitalismu ten cukr na rozdíl od neoliberálního biče. V teorii to rozlišování mezi různými pojmy možná vypadá zajímavě, v praxi se v okamžicích kritických pro kapitalismus vždy vlivné skupiny soc.dem. a buržoasní pravice nakonec nějak dohodli – ČSSD nám to po svém obnovení už několikrát předvedla (např. za opoziční smlouvy, bylo úsilí o velkou koalici apod.) a předvede nám to i po pádu této vlády národního zbídačení. Na vlastní uši jsem slyšel konstatování Paroubka, že ČSSD je pro kapitalismus, protože to je jediný fungující systém, a nemyslím si, že by třeba různí nižší soc.dem. představitelé reprezentující zájmy různých lobby byli lepší. Samozřejmě jsou v soc.dem intelektuálové i neintelektuálové (a věřím, že je jich většina), kteří uvažují jinak a mám mezi nimi přátele, ovšem oni nerozhodují, tak jako já nerozhoduji v KSČM. Už jsme se často shodli, že by bylo nejlepší kdyby oni i my komunisté nestalinisté jsme vyhnali svá vedení a dali se dohromady. A proto čelím lidem ve své straně , kteří jsou fanaticky proti sociální demokracii a prosazuji diferenciaci na vedení a lobbystická garnitury (které ovšem v soc.dem. vládnou) v soc.dem. a poctivé levicově a sociálně cítící členy. I když mi jako ortodoxovi sociální stát nestačí, protože to je jen jistá kost odhozená buržoasií neprivilegovaným vrstvám a trvá jen, dokud je výhodný alespoň pro část buržoasie, uznávám, že ta kost byla a je pro značnou část neprivilegovaných a dnes už i středních vrstev velmi cenná a je třeba o ní pořád bojovat a k jejímu vybojování je nutné uzavírat i politická spojenectví a kompromisy.
    Ale nicméně tahle argumentace menším zlem je mi velmi nepříjemná, i když se kryje filozofickými frázemi o zabránění kapitalismu kolonizovat společenský prostor – už ho dávno kolonizoval.
    Ovšem zase nesdílím iluze našich stalinistů, že kapitalismus končí a jsem přesvědčen, že ho ještě jedna renesance čeká (když mezitím nezničí svět), a to s kvalitativním zlomem směrem k sofistikované znalostní výrobě a přeměně zaměstnanců v kognitariát, potom, co se přestane vyplácet surfování po světě za lacinější a manipulovatelnější prací. Souhlasím s Otou, že by to mohla být nová vlna keynesiánství spojeného s nadnárodním státem. Kognitariát v čele ostatních zaměstnanců by si nový sociální stát mohl vybojovat a v jeho rámci rozvinout samosprávné podnikání směrem k socialismu. Uvidíte, (já už ne), jak se přitom bude otáčet a kroutit sociální demokracie.
    Musím ale podpořit i pana Plevu, že je třeba jít postupně – na pořadu jednání je opravdu porážka neoliberalismu a tomu musí odpovídat politika, politické cíle, spojenectví apod. Ale pane Pleva – tohle platí pro praktickou politiku a ne pro teoretickou diskusi, prognózování atd. – tam se nijak omezovat taktickými cíli nesmíme, naopak.
    Na adresu Oty Novotného připomínám, že Čína je socialistická jen pro stalinisty, a to ještě ne pro všechny. Pro nás marxistické ortodoxy nestalince nikoli.
    Demokratický socialismus je opravdu pleonasmus, naproti tomu demokratický kapitalismus je v hlubinné podstatě protimluv- kapitalismus je demokracie pro ty, kdo mají peníze a to ještě velké. Vidíme to denně kolem sebe – když je potřeba uchvátit důchodové fondy, tak se to vždycky demokratickými mechanismy nějak odhlasuje, a když je třeba zavřít velkého zloděje, tak se to vždycky nějak ošolíchá, aby do tepláků nemusel.
    Souhlasím s Otou, že třídní boj je mnohem širší pojem, než to co známe z určitých dějinných etap – v marxismu je to banální poznatek, ale od Oty si ho cením, zřejmě se vyvíjí, vzpomínám si na jeho razantní nadšení pro kapitalismus a odsouzení marxismu několik let po listopadu. Sociální demokraté by to měli více říkat panu Štětinovi, který by za podobné konstatování byl s to zakazovat a zavírat.
    Přidávám se ke shodě, že tržní hospodářství je daleko širší pojem než kapitalismus – ano trh prochází dějinami od konce prvobytně pospolné formace a i my ortodoxové –nestalinci s ním počítáme pro budoucí samosprávný socialismus. Trh je spíše neutrální mechanismus a konkrétní „barvu“ mu dává vlastnický vztah, který je určující. Od dob Marxe není třeba hledat složitý název a vymezení pro kapitalismus – jde vždy o vztah, kde si kapitalističtí vlastníci (/nikoli maloburžoové) přivlastňují bezplatně nadhodnotu vytvořenou zaměstnanci, kterým se dostává pouze hodnota jejich pracovní síly – proto ten obrovský růst kapitálů od počátku kapitalismu. Všechno ostatní okecávání je balast falešné ideologie reakční třídy, tak jako bylo např. učení o trojím lidu daném od Boha ve feudalismu. To víte – říkal jsem, že jsem marxistický ortodox a ne jemný sociálně demokratický estét.
    March 12, 2011 v 9.41
    Já se přikloním k panu panu Kopeckému. Rozdíl mezi liberalismem /neoliberalismem/ a socialismem jím podaný, by se měl "zlatým písmem do kamene tesat". Není to žádné žonglování s pojmy, je to přesná definice. Díky za ni.
    + Další komentáře