Deník Referendum zveřejňuje odpověď jednoho z kandidátů na předsedu sociální demokracie Bohuslava Sobotky na otevřený dopis, který minulý týden napsalo čtrnáct osobností veřejného života s ambicí vstoupit do debaty o tom, kdo by měl vést Českou stranu sociálně demokratickou po nadcházejícím sjezdu.

Sobotka ve svém rozsáhlém textu upozorňuje, že jeho odpovědi nejsou vyčerpávající. „Vyčerpávající odpovědi by vydaly na rozsáhlé studie. Přiznávám také, že na některé otázky jasnou odpověď dát ani neumím. A jak jsem schopen průběžně sledovat odbornou literaturu a veřejné debaty, myslím si, že na mnohé z těchto závažných otázek zatím ani uspokojivé odpovědi neexistují,“ myslí si Sobotka.

Příčinou naší defenzivy je dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů

Na otázku, proč se sociální demokraté ocitli v době ekonomické krize v defenzivě, Sobotka odpovídá, že tato skutečnost představuje paradox, který vyvolává potřebu hlubší analýzy. Základní příčinou tohoto stavu je podle Sobotky dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení.

„Krize, i když její průběh byl velmi závažný, otřásla dosavadní dominantní pozicí neoliberálního myšlení jen z části. Navíc krize, vyvolaná selháním (neexistencí) regulace finančního systému a enormním zadlužením soukromého, zejména bankovního sektoru, byla finálně řešena přenesením těchto dluhů na státy, což vedlo v řadě zemí k enormnímu nárůstu státního zadlužení,“ upozorňuje Sobotka.

Veřejnému prosazení neoliberálních politik podle Sobotky výrazně pomohla celosvětově produkovaná hysterie kolem možnosti státních bankrotů některých vyspělých zemí, která nakonec zcela spolehlivě odvedla pozornost od skutečných příčin globální finanční krize.

„Je třeba přistoupit k iniciativám vedoucím k důraznější regulaci finančního sektoru, k tlaku na větší odpovědnost ratingových agentur. Za úvahu stojí také posílení evropské integrace v oblasti řešení problémů zadlužených zemí, koordinace rozpočtové a daňové politiky, zavedení bankovní daně či společného boje proti daňovým rájům. Nepochybně máme jako sociální demokraté zájem na uchování společné evropské měny jako důležitého prvku pokračující integrace,“ píše Bohuslav Sobotka.

Konformismus vs. reformismus

Další otázka položená kandidátům na předsedu ČSSD vychází z teze, že sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Ptali se signatáři otevřeného dopisu.

Podle Sobotky je ale diagnóza chování sociálně demokratických stran v takto formulované otázce poněkud zjednodušená, a nelze s ní podle jeho názoru v úplnosti souhlasit.

„To, co nazýváte sociálně demokratickým reformismem, spočívalo na zásadě, že souhlasíme s tržní ekonomikou, ale jsme proti tržní společnosti, kde jsou veškeré společenské vztahy odvozeny od tržních mechanismů. Ve filosofickém a programatickém smyslu sociální demokraté tuto svoji „reformistickou“ zásadu nikdy neopustili,“ upozorňuje Sobotka a doplňuje, že neví, co přesně mají autoři deseti otázek na mysli pod pojmem „konformismus“.

„Možná míníte některé formy modernizace sociálně demokratického hnutí, které zaujaly vstřícnější postoj ke globalizaci a nadnárodnímu kapitálu (např. třetí cesta Tony Blaira, Nový střed v SPD). I když byli někteří politici „třetí cesty“ krátkodobě volebně velmi úspěšní, „třetí cesta“ podle mého názoru nepřinesla trvalé programové řešení,“ píše Sobotka.

Podle současného statutárního místopředsedy ČSSD byla totiž politika „třetí cesty“ redukována pouze na obecný politický posun do středu a vedla často k oslabení identity sociálně demokratických stran a posílení levicovějších stranických alternativ (SPD kontra Die Linke) či k odchodu tradičních sociálnědemokratických voličských skupin k pravicovým nacionalistům, kteří se podle Sobotky vůči negativním projevům globalizace vymezili radikálněji a konkrétněji než socialisté.

„Třetí cesta bohužel neměla konkrétní výsledky, pokud šlo o sporadické snahy lépe regulovat globalizovaný kapitalismus a ochránit evropský sociální model. I díky tomu proběhla poslední finanční krize tak, jak proběhla. Reformy sociálního státu v období „třetí cesty“ byly posléze většinou společnosti (i velkou částí sociálních demokratů samých) interpretovány jen jako jeho další redukce a oslabování,“ píše Sobotka.

Podle Sobotky je tak v současné době sociálně demokratické hnutí postaveno do nové situace, a to zejména díky globální ekonomické krizi. „Krize vyostřila konflikt mezi prací a kapitálem do intenzity, kterou již v Evropě mnozí považovali za záležitost minulosti. Krize radikalizovala tlak nadnárodního kapitálu na čistě neoliberální formy řešení dopadů krize. Právě tyto politiky však krizi vyvolaly. Ocitáme se tak v bludném kruhu, který může přetnout pouze sociálně demokratický koncept regulace globálního kapitálu a ochrany evropského sociálního modelu,“ nepochybuje Sobotka.

Sociální stát nevyžaduje zásadní hodnotovou revizi

Sobotka se nedomnívá, že model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi, avšak s výjimkou jeho žádoucí transformace na celoevropskou úroveň.

Podle Sobotky ostatně platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování a sociálních výdajů, tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti. „Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně,“ doplňuje statutární místopředseda opoziční ČSSD.

Demokracie podle Sobotky nemůže dlouhodobě a plnohodnotně fungovat ve společnosti, kde sociální rozdíly překračují trvale mez, jež je chápána jako snesitelná a morálně ospravedlnitelná.

Abychom z tohoto začarovaného kruhu zadlužování v naší sociálně demokratické politice vystoupili, musíme podle Sobotky provést několik základních kroků, mezi něž řadí přestat s politikou snižování daní, důsledný boj s korupcí, úsilí o transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva či politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu.

Další otázka pak směřovala k příspěvku sociálních demokratů na prosazení sociálnědemokratické agendy v rámci Evropské unie. Podle Sobotky ČSSD musí kombinovat národní a nadnárodní strategie.

Autor uvádí, že ČSSD musí pěstovat v rámci SI a PES intenzivnější kontakty mezi vedením jednotlivých stran, častěji si vyměňovat zkušenosti, vytvářet společné think-tanky, společné výzkumné projekty, usilovat o dosažení konsenzu ohledně nadnárodních a evropských standardů progresivní politiky.

„V EU a v EO však potřebujeme být jasně čitelní a ne nějakou podružnou složkou šedivého evropského mainstreamu, doma musíme zase jasně a otevřeně říkat: Chcete udržet svá občanská a sociální práva? Bez Evropy to nejde!,“ píše Sobotka.

ČSSD disponuje kvalitním programem pro střední vrstvy

Na otázku, jak chce ČSSD reagovat na úbytek dělnické třídy a vznik nových profesí a nových forem práce, které v současnosti vedou k nejistotě práce a potenciálně k trvalé vyšší míře nezaměstnanosti, Sobotka píše, že uvedené změny v sociální a profesní struktuře obyvatelstva vedou ke změně voličského chování populace, na což chce ČSSD reagovat tak, že bude hledat nové spojence mimo svůj tradiční elektorát manuálně pracujících voličů.

„Proměny forem práce v současné společnosti dostávají řadu i vysoce kvalifikovaných příslušníků středních tříd do pozice závislosti na momentální situaci na trhu práce. V důsledku globalizace tyto vrstvy ztrácejí své stabilní ekonomické ukotvení a dostávají se do závislosti na chování globálních ekonomických hráčů,“ uvádí Sobotka a dodává, že největší tíhu neoliberálních hospodářských politik nenesou ti nejchudší, nýbrž právě tyto střední vrstvy.

„Otázka střední třídy je pro nás, sociální demokraty, zásadní tím, že silná střední třída je pilířem demokracie, neboť posiluje společenskou soudržnost. Demokracie bez společenské soudržnosti není dlouhodobě udržitelná. Lidé nemají důvod být loajální k demokratickým institucím, když jim demokracie kromě základních politických práv není schopná zajistit slušnou životní úroveň a sociální jistoty,“ doplňuje Sobotka, podle kterého je úpadek středních vrstev zákonitým důsledkem neoliberální ekonomické globalizace a z ní plynoucích jevů, zejména tzv. flexibilizace pracovní síly.

Podle Sobotky je pak logickou formou obrany zájmů střední třídy především obrana sociálního státu, přičemž nejzákladnějším mechanismem obrany sociálního státu je podle něho obhajoba a důsledné trvání na sociálních a zaměstnaneckých právech. Sociální demokracie může podle Sobotky těmto vrstvám nabídnout především obhajobu „veřejného“ v nejširším slova smyslu.

„Sociální demokracie, jako strana práce, musí také sledovat hledisko humanizace a zajištění důstojných podmínek lidské práce. Sem patří důsledná obhajoba zákoníku práce, spolupráce s odbory, sladění práce s rodinným životem. Vysoce kvalifikovaným zaměstnancům v soukromém sektoru pak musí sociální demokracie nabídnout důslednou právní ochranu podmínek jejich práce,“ vyjmenovává úkoly sociálních demokratů Sobotka.

Zájem středních vrstev je tak podle Sobotky především v tom, aby byl odmítnut pouhý reziduální model sociálního státu, kdy přístup k sociální ochraně mají jenom ti nejchudší, ve prospěch modelu více univerzálního. Sobotka si je také vědom toho, že ČSSD musí změnit formy oslovování voličů především ve vztahu právě ke středním vrstvám.

„Jazyk, kterým sociální demokracie doposud komunikovala svoje programové představy, byl příliš orientován na sociálně nižší vrstvy, přičemž používaný typ argumentace i výrazové prostředky (teatrální politický marketing, „cirkus“) poněkud podceňoval inteligenci i kulturní úroveň voličů,“ uvádí sebekriticky Sobotka.

Sobotka v této souvislosti odmítl snahu pravicových subjektů rozdělovat společnost na úspěšné a neúspěšné, která podle něho vychází především z ideologie sobeckého individualismu, jež je základním motivem neoliberalismu. Sobotka naopak vyjmenovává pestrou paletu konkrétních kroků boje proti sociálnímu vylučování, k němuž vede politika neoliberalismu.

„Prvním předpokladem boje za udržení sociální soudržnosti společnosti je udržení současné úrovně sociálního zabezpečení a jeho obrana proti krokům neoliberální Nečasovy a Kalouskovy vlády,“ uvádí Sobotka, podle kterého ČSSD nesmí ani v nejmenším nadbíhat sociálnímu populismu a xenofobii.

Účinný boj proti sociální nerovnosti a nespravedlnosti nesmí být podle Sobotky paralyzován vybíjením sociálního hněvu proti tzv. „nepřizpůsobivým“ menšinám či proti sociálně handicapovaným nebo „neproduktivním“ důchodcům. V této souvislosti cituje Václava Bělohradského: „Je nutno se učit hněvat na systém, ne na jeho oběti.“

Ani v jedné straně současné koalice nevidím ideového spojence

Sobotka si uvědomuje, že svůj program sociální demokraté neprosadí bez strategických partnerů, avšak současně nevidí ani v jedné politické straně současné vládní koalice možného ideového programového spojence.

„Budeme-li se prezentovat jako radikální alternativa vůči neoliberální politice, se kterou vyjadřuje nespokojenost stále více občanů, můžeme výrazně zvýšit svůj volební potenciál až k hranici 40 %. Tedy ve významném posílení naší voličské podpory vidím první předpoklad zvýšení našeho koaličního potenciálu. Jen z pozice silné sociální demokracie budeme moci zajistit, abychom v případných koalicích byli silným partnerem, a nikoli oportunním přívěškem,“ myslí si Sobotka.

Sociální demokraté k prosazení takto ambiciózní a dominantní pozice v rámci české politiky podle Sobotky potřebují posílit kontakty s ohnisky anti-neoliberálního odporu v občanské společnosti v podobě nejrůznějších nevládních hnutí a think-tanků jako je ProAlt, Fórum 50 % či Hnutí DUHA. „Osobně jsem přesvědčen, že každý příští program ČSSD by měl být vytvářen v živém otevřeném dialogu s těmito subjekty a již dnes jsme tuto cestu nastoupili,“ připomíná Sobotka.

„Ačkoli bychom neměli být rádi, že nám na politické scéně vznikají další političtí konkurenti, přesto bychom přivítali, kdyby se KDU-ČSL a Strana zelených dostaly opět do Poslanecké sněmovny jako naši případní koaliční spojenci. Každopádně jsem připraven odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám vzájemným navázáním užších kontaktů a těsnější spolupráce,“ píše Sobotka o případných koaličních spojencích jeho strany.

Pokud jde o vztah sociálních demokratů k nalevo od nich situovaným komunistům, Sobotka je přesvědčen, že pokud bude ČSSD skutečnou alternativou vůči současné vládě a dlouhodobě důslednou levicovou stranou, komunisté v jejich současné podobě odejdou během dvou až tří volebních období z celostátní politické scény.

„Pokud by se změnili, a tím nemyslím jen změnu názvu, ale pokud by přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí, mohli by se stát po reformách koaličním partnerem. Komunisté jsou demokraticky volenou součástí naší současné politické scény a není možné to ignorovat,“ uvádí kandidát na předsedu ČSSD.