Je nutno se učit hněvat na systém, ne na jeho oběti, píše Sobotka

Vratislav Dostál

Sobotka si dal na své odpovědi čtrnácti osobnostem důkladně záležet. Jeho obsáhlý text programově staví ČSSD na levici do ostré opozice proti vládě: Blairova třetí cesta či Schröderův nový střed se podle něj neosvědčily.

Deník Referendum zveřejňuje odpověď jednoho z kandidátů na předsedu sociální demokracie Bohuslava Sobotky na otevřený dopis, který minulý týden napsalo čtrnáct osobností veřejného života s ambicí vstoupit do debaty o tom, kdo by měl vést Českou stranu sociálně demokratickou po nadcházejícím sjezdu.

Když chcete pochopit, co se děje v domácí politice, stačí číst Deník Referendum. Podpořte nás!
×

Sobotka ve svém rozsáhlém textu upozorňuje, že jeho odpovědi nejsou vyčerpávající. „Vyčerpávající odpovědi by vydaly na rozsáhlé studie. Přiznávám také, že na některé otázky jasnou odpověď dát ani neumím. A jak jsem schopen průběžně sledovat odbornou literaturu a veřejné debaty, myslím si, že na mnohé z těchto závažných otázek zatím ani uspokojivé odpovědi neexistují,“ myslí si Sobotka.

Příčinou naší defenzivy je dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů

Na otázku, proč se sociální demokraté ocitli v době ekonomické krize v defenzivě, Sobotka odpovídá, že tato skutečnost představuje paradox, který vyvolává potřebu hlubší analýzy. Základní příčinou tohoto stavu je podle Sobotky dlouhodobá nadvláda neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení.

„Krize, i když její průběh byl velmi závažný, otřásla dosavadní dominantní pozicí neoliberálního myšlení jen z části. Navíc krize, vyvolaná selháním (neexistencí) regulace finančního systému a enormním zadlužením soukromého, zejména bankovního sektoru, byla finálně řešena přenesením těchto dluhů na státy, což vedlo v řadě zemí k enormnímu nárůstu státního zadlužení,“ upozorňuje Sobotka.

Veřejnému prosazení neoliberálních politik podle Sobotky výrazně pomohla celosvětově produkovaná hysterie kolem možnosti státních bankrotů některých vyspělých zemí, která nakonec zcela spolehlivě odvedla pozornost od skutečných příčin globální finanční krize.

„Je třeba přistoupit k iniciativám vedoucím k důraznější regulaci finančního sektoru, k tlaku na větší odpovědnost ratingových agentur. Za úvahu stojí také posílení evropské integrace v oblasti řešení problémů zadlužených zemí, koordinace rozpočtové a daňové politiky, zavedení bankovní daně či společného boje proti daňovým rájům. Nepochybně máme jako sociální demokraté zájem na uchování společné evropské měny jako důležitého prvku pokračující integrace,“ píše Bohuslav Sobotka.

Konformismus vs. reformismus

Další otázka položená kandidátům na předsedu ČSSD vychází z teze, že sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Ptali se signatáři otevřeného dopisu.

Podle Sobotky je ale diagnóza chování sociálně demokratických stran v takto formulované otázce poněkud zjednodušená, a nelze s ní podle jeho názoru v úplnosti souhlasit.

„To, co nazýváte sociálně demokratickým reformismem, spočívalo na zásadě, že souhlasíme s tržní ekonomikou, ale jsme proti tržní společnosti, kde jsou veškeré společenské vztahy odvozeny od tržních mechanismů. Ve filosofickém a programatickém smyslu sociální demokraté tuto svoji „reformistickou“ zásadu nikdy neopustili,“ upozorňuje Sobotka a doplňuje, že neví, co přesně mají autoři deseti otázek na mysli pod pojmem „konformismus“.

„Možná míníte některé formy modernizace sociálně demokratického hnutí, které zaujaly vstřícnější postoj ke globalizaci a nadnárodnímu kapitálu (např. třetí cesta Tony Blaira, Nový střed v SPD). I když byli někteří politici „třetí cesty“ krátkodobě volebně velmi úspěšní, „třetí cesta“ podle mého názoru nepřinesla trvalé programové řešení,“ píše Sobotka.

Podle současného statutárního místopředsedy ČSSD byla totiž politika „třetí cesty“ redukována pouze na obecný politický posun do středu a vedla často k oslabení identity sociálně demokratických stran a posílení levicovějších stranických alternativ (SPD kontra Die Linke) či k odchodu tradičních sociálnědemokratických voličských skupin k pravicovým nacionalistům, kteří se podle Sobotky vůči negativním projevům globalizace vymezili radikálněji a konkrétněji než socialisté.

„Třetí cesta bohužel neměla konkrétní výsledky, pokud šlo o sporadické snahy lépe regulovat globalizovaný kapitalismus a ochránit evropský sociální model. I díky tomu proběhla poslední finanční krize tak, jak proběhla. Reformy sociálního státu v období „třetí cesty“ byly posléze většinou společnosti (i velkou částí sociálních demokratů samých) interpretovány jen jako jeho další redukce a oslabování,“ píše Sobotka.

Podle Sobotky je tak v současné době sociálně demokratické hnutí postaveno do nové situace, a to zejména díky globální ekonomické krizi. „Krize vyostřila konflikt mezi prací a kapitálem do intenzity, kterou již v Evropě mnozí považovali za záležitost minulosti. Krize radikalizovala tlak nadnárodního kapitálu na čistě neoliberální formy řešení dopadů krize. Právě tyto politiky však krizi vyvolaly. Ocitáme se tak v bludném kruhu, který může přetnout pouze sociálně demokratický koncept regulace globálního kapitálu a ochrany evropského sociálního modelu,“ nepochybuje Sobotka.

Sociální stát nevyžaduje zásadní hodnotovou revizi

Sobotka se nedomnívá, že model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi, avšak s výjimkou jeho žádoucí transformace na celoevropskou úroveň.

Podle Sobotky ostatně platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování a sociálních výdajů, tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti. „Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně,“ doplňuje statutární místopředseda opoziční ČSSD.

Demokracie podle Sobotky nemůže dlouhodobě a plnohodnotně fungovat ve společnosti, kde sociální rozdíly překračují trvale mez, jež je chápána jako snesitelná a morálně ospravedlnitelná.

Abychom z tohoto začarovaného kruhu zadlužování v naší sociálně demokratické politice vystoupili, musíme podle Sobotky provést několik základních kroků, mezi něž řadí přestat s politikou snižování daní, důsledný boj s korupcí, úsilí o transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva či politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu.

Další otázka pak směřovala k příspěvku sociálních demokratů na prosazení sociálnědemokratické agendy v rámci Evropské unie. Podle Sobotky ČSSD musí kombinovat národní a nadnárodní strategie.

Autor uvádí, že ČSSD musí pěstovat v rámci SI a PES intenzivnější kontakty mezi vedením jednotlivých stran, častěji si vyměňovat zkušenosti, vytvářet společné think-tanky, společné výzkumné projekty, usilovat o dosažení konsenzu ohledně nadnárodních a evropských standardů progresivní politiky.

„V EU a v EO však potřebujeme být jasně čitelní a ne nějakou podružnou složkou šedivého evropského mainstreamu, doma musíme zase jasně a otevřeně říkat: Chcete udržet svá občanská a sociální práva? Bez Evropy to nejde!,“ píše Sobotka.

ČSSD disponuje kvalitním programem pro střední vrstvy

Na otázku, jak chce ČSSD reagovat na úbytek dělnické třídy a vznik nových profesí a nových forem práce, které v současnosti vedou k nejistotě práce a potenciálně k trvalé vyšší míře nezaměstnanosti, Sobotka píše, že uvedené změny v sociální a profesní struktuře obyvatelstva vedou ke změně voličského chování populace, na což chce ČSSD reagovat tak, že bude hledat nové spojence mimo svůj tradiční elektorát manuálně pracujících voličů.

„Proměny forem práce v současné společnosti dostávají řadu i vysoce kvalifikovaných příslušníků středních tříd do pozice závislosti na momentální situaci na trhu práce. V důsledku globalizace tyto vrstvy ztrácejí své stabilní ekonomické ukotvení a dostávají se do závislosti na chování globálních ekonomických hráčů,“ uvádí Sobotka a dodává, že největší tíhu neoliberálních hospodářských politik nenesou ti nejchudší, nýbrž právě tyto střední vrstvy.

„Otázka střední třídy je pro nás, sociální demokraty, zásadní tím, že silná střední třída je pilířem demokracie, neboť posiluje společenskou soudržnost. Demokracie bez společenské soudržnosti není dlouhodobě udržitelná. Lidé nemají důvod být loajální k demokratickým institucím, když jim demokracie kromě základních politických práv není schopná zajistit slušnou životní úroveň a sociální jistoty,“ doplňuje Sobotka, podle kterého je úpadek středních vrstev zákonitým důsledkem neoliberální ekonomické globalizace a z ní plynoucích jevů, zejména tzv. flexibilizace pracovní síly.

Podle Sobotky je pak logickou formou obrany zájmů střední třídy především obrana sociálního státu, přičemž nejzákladnějším mechanismem obrany sociálního státu je podle něho obhajoba a důsledné trvání na sociálních a zaměstnaneckých právech. Sociální demokracie může podle Sobotky těmto vrstvám nabídnout především obhajobu „veřejného“ v nejširším slova smyslu.

„Sociální demokracie, jako strana práce, musí také sledovat hledisko humanizace a zajištění důstojných podmínek lidské práce. Sem patří důsledná obhajoba zákoníku práce, spolupráce s odbory, sladění práce s rodinným životem. Vysoce kvalifikovaným zaměstnancům v soukromém sektoru pak musí sociální demokracie nabídnout důslednou právní ochranu podmínek jejich práce,“ vyjmenovává úkoly sociálních demokratů Sobotka.

Zájem středních vrstev je tak podle Sobotky především v tom, aby byl odmítnut pouhý reziduální model sociálního státu, kdy přístup k sociální ochraně mají jenom ti nejchudší, ve prospěch modelu více univerzálního. Sobotka si je také vědom toho, že ČSSD musí změnit formy oslovování voličů především ve vztahu právě ke středním vrstvám.

„Jazyk, kterým sociální demokracie doposud komunikovala svoje programové představy, byl příliš orientován na sociálně nižší vrstvy, přičemž používaný typ argumentace i výrazové prostředky (teatrální politický marketing, „cirkus“) poněkud podceňoval inteligenci i kulturní úroveň voličů,“ uvádí sebekriticky Sobotka.

Sobotka v této souvislosti odmítl snahu pravicových subjektů rozdělovat společnost na úspěšné a neúspěšné, která podle něho vychází především z ideologie sobeckého individualismu, jež je základním motivem neoliberalismu. Sobotka naopak vyjmenovává pestrou paletu konkrétních kroků boje proti sociálnímu vylučování, k němuž vede politika neoliberalismu.

„Prvním předpokladem boje za udržení sociální soudržnosti společnosti je udržení současné úrovně sociálního zabezpečení a jeho obrana proti krokům neoliberální Nečasovy a Kalouskovy vlády,“ uvádí Sobotka, podle kterého ČSSD nesmí ani v nejmenším nadbíhat sociálnímu populismu a xenofobii.

Účinný boj proti sociální nerovnosti a nespravedlnosti nesmí být podle Sobotky paralyzován vybíjením sociálního hněvu proti tzv. „nepřizpůsobivým“ menšinám či proti sociálně handicapovaným nebo „neproduktivním“ důchodcům. V této souvislosti cituje Václava Bělohradského: „Je nutno se učit hněvat na systém, ne na jeho oběti.“

Ani v jedné straně současné koalice nevidím ideového spojence

Sobotka si uvědomuje, že svůj program sociální demokraté neprosadí bez strategických partnerů, avšak současně nevidí ani v jedné politické straně současné vládní koalice možného ideového programového spojence.

„Budeme-li se prezentovat jako radikální alternativa vůči neoliberální politice, se kterou vyjadřuje nespokojenost stále více občanů, můžeme výrazně zvýšit svůj volební potenciál až k hranici 40 %. Tedy ve významném posílení naší voličské podpory vidím první předpoklad zvýšení našeho koaličního potenciálu. Jen z pozice silné sociální demokracie budeme moci zajistit, abychom v případných koalicích byli silným partnerem, a nikoli oportunním přívěškem,“ myslí si Sobotka.

Sociální demokraté k prosazení takto ambiciózní a dominantní pozice v rámci české politiky podle Sobotky potřebují posílit kontakty s ohnisky anti-neoliberálního odporu v občanské společnosti v podobě nejrůznějších nevládních hnutí a think-tanků jako je ProAlt, Fórum 50 % či Hnutí DUHA. „Osobně jsem přesvědčen, že každý příští program ČSSD by měl být vytvářen v živém otevřeném dialogu s těmito subjekty a již dnes jsme tuto cestu nastoupili,“ připomíná Sobotka.

„Ačkoli bychom neměli být rádi, že nám na politické scéně vznikají další političtí konkurenti, přesto bychom přivítali, kdyby se KDU-ČSL a Strana zelených dostaly opět do Poslanecké sněmovny jako naši případní koaliční spojenci. Každopádně jsem připraven odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám vzájemným navázáním užších kontaktů a těsnější spolupráce,“ píše Sobotka o případných koaličních spojencích jeho strany.

Pokud jde o vztah sociálních demokratů k nalevo od nich situovaným komunistům, Sobotka je přesvědčen, že pokud bude ČSSD skutečnou alternativou vůči současné vládě a dlouhodobě důslednou levicovou stranou, komunisté v jejich současné podobě odejdou během dvou až tří volebních období z celostátní politické scény.

„Pokud by se změnili, a tím nemyslím jen změnu názvu, ale pokud by přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí, mohli by se stát po reformách koaličním partnerem. Komunisté jsou demokraticky volenou součástí naší současné politické scény a není možné to ignorovat,“ uvádí kandidát na předsedu ČSSD.

    Diskuse
    Myslím, že autorovi se podařilo jasně a přitom nezjednodušeně definovat svoji pozici oproti té, na které se dá předpokládat, že bude stát Hašek. Přesvědčivě se prezentuje jako ideově autentický sociální demokrat, znalý jak aktuálních problémů, tak jejich společenskovědní reflexe. Je vidět, že Sobotka pečlivě čte ty, kdo mu otázky položili :-) Ostatně, jsou ve skutečností spíš podporou právě jeho osoby, myslím, že se trochu počítá s tím, že Hašek nebude na tomto poli tak silný.

    Nejsilnější je pasáž o začarovaném kruhu zadlužování v důsledku snižování daní; to je třeba neustále opakovat a autor to shrnul velmi dobře. Problematická je myšlenka o masovém narůstání počtu straníků jako podmínce vnitřní demokratizace strany; není jasné, proč by to mělo tak těsně souviset.

    Největší problém je v tom koaličním potenciálu. Zelení se vrátí jen těžko, to spíš lidovci, ale jejich nově nabraný kurz vyvolává pochybnosti. A doufat, že komunisté přehodnotí svoji minulost, je asi marné - a mně navíc ta podmínka přijde zbytečná; je to do značné míry už jenom takový folklór.
    February 2, 2011 v 22.41
    Souhlasím s trefným komentářem Martina Škabrahy a sám to cítím stejně. Přiznám se, dlouho jsem nečetl takto kvalitní text od jakéhokoliv funkcionáře a souhlasím s tezí, že Bohuslav Sobotka čte a vnímá články zde zveřejňované. Ostatně to vím, jelikož je na facebooku mnohdy sdílí a komentuje.

    Jinak šanci na resuscitaci zelené politiky vidím a aktuálně si všímám, že členové, přátelé ve SZ tento text vnímají pozitivně, chtějí se postavit čelem ke spolupráci, jak tu nedávno velmi přesně rozebral Patrik Eichler a jak to bylo prezentováno i na nedávné panelové diskusi v MDA na toto téma. Ostatně tento skandinávský koncept otevřených předvolebních koalic nabízím také dlouho ke zvážení.
    February 3, 2011 v 3.10
    Je tu ještě někdo, kdo si myslí, že je to text Bohuslava Sobotky ?
    February 3, 2011 v 6.57
    pane Molnáre
    přesně tahle otázka se mi včera večer mihla hlavou.....
    To jako politik nemůže být inteligentní?
    February 3, 2011 v 10.33
    ad MŠ
    Asi jde o nedorozumění. Inteligencí Bohuslav Sobotka zjevně vynikal už v době svého ministrování. Otázka míří spíše k tomu, zda se od těch dob opravdu tak významně názorově posunul. Patří pořád k zastáncům kapitalismu s lidskou tváří.
    V textu spatřuji spíše kolektivní dílo "think-tanku CESTA". Na tom samozřejmě není nic samo o sobě závadného - vzhledem k bohulibému březnovému volebnímu cíli.
    February 3, 2011 v 10.41
    Pro pana Škabrahu
    To, že je příliv nových členů do pol. stran nezbytnou podmínkou demokratizace politického života popsal pan Sobotka velmi přesně. Nejde primárně o to kolik má politická strana členů ale o to jaký je podíl aktivních normálních lidí v nich. Pokud jsou strany ovládány "profesionály" a ti nejsou kontrolováni aktivním členy nemůžeme o demokratickém charakteru stran vůbec mluvit. Bohuslav Sobotka tady velmi přesně popsal velký problém. Pokud chceme vrátit strany pod kontrolu "obyčejných lidí" a zajistit tak , že nebudu sloužit zájmům profesionálů a korupci nestačí jen strany volit či nevolit. To je zoufale málo! Je třeba do nich vstupovat (každý podle svého politické orientace) a dění v nich ovlivňovat. Bez toho to opravdu nepůjde.
    February 3, 2011 v 11.49
    ad PŠ
    Máte pravdu, ale
    doba členských (natožpak masových) politických stran pominula. Dnes ŽÁDNÁ politická strana nechce přijímat větší počet členů, ale právě jen tolik a jen takové, kteří zabezpečí oligarchické fungování. O tom mohou mnozí aktivní - a tudíž nepohodlní - členové vyprávět.
    * Připomínám, že slavná analýza ("železného zákona") oligarchizace Roberto Michelse (česky "Strany a vůdcové") ze začátku minulého století vycházela právě z popisu - sociální demokracie!
    February 3, 2011 v 19.44
    Nu, kéž by takhle vypadaly texty vrcholných politiků, kéž by tohle byla standardní úroveň veřejné diskuse.

    K pochybnostem ohledně autorství - je jasné, že každý vrcholný politik má nějaký realizační tým a poradce (v tomto případě bych je ovšem nehledal v Cestě, to by bylo poněkud samožerné vzhledem k tomu, kdo otázky kladl) - to je přeci dobře. Politik obklopený intelektuály a odborníky, s nimiž vede diskusi, a jejichž diskurs jej spoluformuje, to mi připadne mnohem demokratičtější než očekávání „charismatického lídra“, bezkonkurenčního řečníka, špičkového filosofa... a podobné koncepty, v nichž zaujetí osobou politika přebíjí to, oč by v demokracii mělo jít na prvním místě. A kdo byl kupř. na semináři Cesty o sociálním státě, snad si mohl udělat obrázek o tom, že Sobotka je levicovým intelektuálům rovnocenným partnerem.

    Hlavním problémem české politiky zdá se mi být problém diskurzivní, hegemonie neoliberálního diskursu v ekonomických a neokonzervativního v zahraničněpolitických otázkách. Texty jako je tato Sobotkova odpověď myslím znamenají něco jako diskurzivní protiofenzívu, shromažďování opozičního diskurzivního potenciálu. A právě v Sobotkově schopnosti vtahovat do tohoto potenciálu množství podnětů od veřejných intelektuálů a občanské společnosti obecně spatřuji jeho největší přednost. Sociální demokracie ve své současné etapě potřebuje ze všeho nejvíce právě to. A snad i česká občanská společnost potřebuje nějakou takovou sociální demokracii.

    Zde ovšem vidím jistou nejasnost tohoto impozantního dokumentu – je vzhledem k orientaci otázek (jaká by soc-dem měla podle vás být? co by měla dělat?) natolik soustředěn na sociální demokracii a její politiku, že vytváří dojem, že právě sociální demokracie nás – pokud se naplní Sobotkova vize – vyvede z neoliberálního zajetí, ochrání sociální stát, otevře, ekologizuje a dekorumpuje českou politiku... To je ovšem jednostranný pohled: to všechno a ještě více dokáže jedině společnost jako celek nebo nějaká její významná a aktivní část; sociální demokracie v tom může být nejvýznamnějším stranicko-politickým hráčem, moderátorem některých procesů, nositelem zákonodárné iniciativy apod., jde ale o obrodu občanské společnosti jako takové – a to myslím není v textu dostatečně zdůrazněno, resp. samo zadání něco takového neumožnilo (což je jistý paradox, protože zadání právě z „občanské společnosti“ přišlo). Změna paradigmatu není jen záležitostí vládnutí, byť sebeosvícenějšího a sebeinformovanějšího, nýbrž věcí celkového společenského pohybu. Ovšem náznaky takového postoje lze v textu nalézt – zdůraznění kontaktů s občanskými aktivisty a nevládním sektorem, připomínkou emancipačních pohybů, voláním po navýšení počtu členstva ČSSD (právě pohyb ze společnosti směrem do sociální demokracie má oslabit moc krajských korupčních bratrstev, samozřejmě ve spolupráci s tlakem z centra strany – a zde opět je Sobotka nadějí na skutečný boj proti zatvrdlým korupčním vazbám).

    Jasnější navázání snahy zastavit neoliberální ofenzívu na celkový pohyb ve společnosti bude snad obsahem jiných Sobotkových textů a především pak jeho praktické politiky, resp. politiky (případně) jím vedené sociální demokracie.. K té praktické politice ještě jednu poznámku: Mezi mnoha levičáky se usídlilo jakési naučené pohrdání či nedůvěra k Sobotkovi a Špidlovi (popřípadě dalším) kvůli kompromisům, které dělali v době Špidlovy koaliční vlády. Tato zarytá nedůvěra ovšem většinou nebere v potaz situaci, v níž se tak dělo (koalice se středopravými subjekty, bezproblémový ekonomický růst) a především snad to, že každý se nějak vyvíjí. Ideologická a postupně i ekonomická a sociální vyostřenost naší současné situace vyostřuje mnohý pohled.. a pokud je mi známo, patřil Sobotka v dobách svých sociálně-demokratických počátků k radikálněji levicovému proudu uvnitř ČSSD.

    A na závěr otázka: Proč vlastně nediskutujeme přímo pod Sobotkovým textem? Je příliš dlouhý na to, aby jej někdo dočetl do konce? I to je možné.
    February 4, 2011 v 2.25
    Děkuji panu Kopeckému za reakci v 10:33:11

    Jde mi skutečně o ten názorový posun, který by musel B. Sobotka udělat, kdyby to byl jeho text a ne text týmu poradců, intelektuálů a odborníků, který ho obklopuje (jak výše naznačeno)

    Připouštím, že „každý se nějak vyvíjí. Ideologická a postupně i ekonomická a sociální vyostřenost naší současné situace vyostřuje mnohý pohled.. a pokud je mi známo, patřil Sobotka v dobách svých sociálně-demokratických počátků k radikálněji levicovému proudu uvnitř ČSSD.“ (Jan Černý)

    Jenže ono je to i tak, že se B. Sobotka (čistě pragmaticky) nemůže v souboji o post předsedy ČSSD posunout jinam než doleva. Vpravo již vládne kolega Hašek.

    Jistěže potřebujeme v Čechách levicovou politiku. Ale mohou jí dělat ti, kteří se tak dlouho pohybují (či pohybovali) v důležitých funkcích v parlamentu či dokonce na vládních postech? Není to tak, že již dávno nemohou nemít své loutkáře, kteří je více či méně pevně ovládají? Není i to součástí oné nynější „vyostřenosti“ (zprivatizované politiky)?

    Přeji ČSSD (i sobě) za předsedu spíše Sobotku než Haška, není-li jiného. Příliš velké naděje bych ale s takovou volbou nespojoval

    To spíše s někým z těch, kteří tu odpověď skutečně psali …
    + Další komentáře