Soria Moria

Patrik Eichler

Už koncem března se bude muset ČSSD rozhodnout, co začne dělat, aby i po příštích vyhraných volbách nezůstala v opozici. Vedoucím stranickým pracovníkům na všech úrovních může jako nápověda posloužit pohádkové zaklínadlo z jednoho ledového království: Soria Moria!

Vedoucí představitelé ČSSD trpí slabou politickou představivostí. Příznačně to minulý týden ukázal poslanec a stínový ministr životního prostředí za tuto stranu Václav Zemek. Spolupráce mezi stranami je podle něj možná vždy až po volbách (pokud jsou dané strany zastoupeny v Poslanecké sněmovně). Takto to minulé úterý během debaty Masarykovy demokratické akademie o ekologických programech českých stran řekl zástupci zelených Ondřeji Mirovskému.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Se zástupci Strany zelených prý Zemek hovoří stejně jako se zástupci ODS nebo TOP 09. A když prý hovořili o možnosti spolupráce s předsedou SZ Ondřejem Liškou a členem jejího předsednictva Matějem Stropnickým, shodli se, že spolupráce mezi nimi dnes není na pořadu dne. Tato shoda ovšem Zemkovi ani Mirovskému nebránila, aby se shodli přinejmenším ještě na dvou jiných věcech — že ekologické programy SZ a ČSSD se v rovině praktických opatření více méně překrývají a že jejich strany jsou na evropské úrovni přirozenými partery.

Závěr debaty tedy zněl — programově se shodneme, v Evropě jsme si partnery a spolupracovat spolu budeme možná, až jednou oba budeme ve Sněmovně a budeme chtít sestavit společnou vládu. Jako by si ani neuměli představit, že by spolu mohli intenzivně spolupracovat už nyní. A že by z toho mohly obě dvě strany těžit — zelení vlastním zviditelněním, socialisté i zelení tím, že by se stali koaličními partnery ve chvíli, kdy by se již několik let poznávali a byli na sebe zvyklí.

Nejobecnější shoda mezi zelenými a sociálními demokraty přitom již dávno panuje — podle jedněch není příroda komodita a nelze s ní obchodovat, podle druhých není komoditou člověk. Není nic snazšího, než aby se členové a příznivci těchto stran a kolem nich strukturovaných hnutí již dnes spojili proti stávající vládě a za reformu společensko-ekonomického zřízení v naznačeném duchu.

Troufám si tvrdit, že nejen pro signatáře Deseti otázek pro kandidáty na předsedu sociální demokracie by tato odpověď byla přijatelnější než ta Zemkova. Pátá z otázek, které vůči sociální demokracii zformulovali, zní: „Vedle sociální demokracie existuje v české společnosti segment levicových liberálů, jsou zde také směry křesťansko-sociální a zelené. Chce sociální demokracie oslovit tyto občany, a pokud ano, jak?“ V Zemkův prospěch alespoň trochu hovoří, že otázky byly publikovány ve stejné době, kdy se účastnil výše zmíněné debaty.

Zemek s Mirovským by ale čtrnáct osobností veřejného života, které se pod „Deset otázek…“ podepsaly, potěšili alespoň zjevným povědomím o tom, že na evropské úrovni jsou si jejich strany přirozenými partnery. Třetí jejich otázka zní: „Jste pro ‚internacionalizaci‘ sociální demokracie na evropské úrovni a hledání odpovědí na nápor globálního kapitalismu společně s ostatními levicovými stranami v Evropě?“ Otázka, jakými praktickými kroky by tohoto cíle mohli společně dosahovat, by oba řečníky zřejmě přivedla do rozpaků. Ani to by ale nebylo málo.

Evropská levice si dnes je vědoma své současné slabosti a snaží se pojmenovávat jak její příčiny, tak možné cesty k nápravě. Jedním z krůčků je i číslo 4/2010 časopisu Internationale Politik und Gesellschaft s podtitulem Budoucnost sociální demokracie. Číslo, které vyšlo v němčině i angličtině, obsahuje několik úvodních textů a pak řadu případových studií o sociálně-demokratických politikách v různých zemích, mj. v Polsku, Kanadě, Francii, Španělsku anebo Norsku. Právě z té poslední pak pochází ono kouzelné zaklínadlo z nadpisu tohoto sloupku — Soria Moria!

Nápověda je jednoduchá: Norská sociální demokracie utrpěla v roce 2001 největší porážku za sedmasedmdesát let. Získala „jen“ 24,4 % hlasů, volilo ji 56 % z těch voličů, kteří jí dali hlas v předchozích volbách, přičemž 13 % tehdejších voličů zůstalo doma, oslovila jen 11 % z těch voličů do 29 let, kteří v roce 2001 hlasovali. Její hledání cesty z krize skončilo v září 2005 ziskem 32,7 % hlasů, volebním vítězstvím a sestavením vlády se socialisty a zelenými. Tedy vlády, na jejímž ustavení předseda norských sociálních demokratů Jens Stoltenberg pracoval nejméně od března 2004 do července 2005, kdy tyto tři strany představily „155 bodů, ve kterých se shodujeme“. Stejná koalice vznikla i po volbách o čtyři roky později.

Popsat obsah programu ze Soria Moria — tedy z hotelu na okraji Osla, kde byla koalice domluvena — mohou v Deníku Referendum popsat kvalifikovanější autoři. Autoři Internationale Politik und Gesellschaft píší o návratu od třetí cesty zpět k tradičním sociálně-demokratickým hodnotám a konsensu o potřebě vysokých daní.

V České republice by mělo zejména zaznít, že norská sociální demokracie rezignovala na představu, že ještě někdy získá více než 50 % poslaneckých křesel a že pracovat s koaličními partnery dlouho před volbami a ne jenom krátce po nich, je metoda, která se na severu osvědčila.

    Diskuse