Vyhozen dveřmi, vrací se oknem
Lukáš JelínekZákon o třetím odboji je opět oživen. Koaliční poslanci jej předložili ve stejném znění, tentokrát ve Sněmovně, a ve středu získali dobrozdání Nečasovy vlády. Zákon dozná možná drobných změn, ale argument, že interpretovat minulost pomocí legislativy je vadné, zůstává oslyšen.
„Zákon nabízí účastníkům odboje postavení válečného veterána a účastníkům odporu morální satisfakci. Potvrdí jim to i nějaký diplom a odznak. Potíž je v tom, že žádný zákon nemůže pevně určit, co je odboj, co je odpor a co je důsledek pronásledování nevinných lidí.“ Tyto věty pronesl Jiří Dienstbier koncem loňského září na půdě Senátu.
Tehdy ještě byl oslyšen a horní komora navrženou normu uzákoňující tzv. třetí odboj schválila. O necelý čtvrtrok později Senát v novém složení, s převahou levice, návrh zákona z legislativního procesu stáhl. Reagoval tak na věcné argumenty početné skupiny historiků i na názor mnoha disidentů (nejen bývalých komunistů). Ještě předtím voliči vyřadili ze senátních lavic předkladatele a nejhorlivější zastánce zákona Jiřího Lišku, Tomáše Julínka a Jiřího Šnebergera (všichni ODS).
Nyní koaliční poslanci návrh pokropili živou vodou, předložili jej ve stejném znění tentokrát ve Sněmovně a ve středu získali dobrozdání Nečasovy vlády. Stalo se tak přesto, že zejména poslanci Věcí veřejných, včetně šéfky sněmovního klubu Karolíny Peake, měli dříve k zákonu výhrady, poněvadž by na hrdiny povýšil i kontroverzní členy ozbrojené skupiny bratří Mašínů. Vše je zapomenuto? Nebylo by to nic nového.
Jisté vysvětlení nabídl v České televizi předseda poslanců TOP 09 Petr Gazdík. Prý se předkladatelé nebrání zapracování rozumných připomínek. Divná logika. Místo toho, aby se nejprve poradili s experty a pamětníky, koaliční poslanci cosi hodí na stůl a pak možná milostivě uznají některé argumenty? Neexistuje snad nezodpovědnější přístup k formování legislativy.
Jeden z klíčových problémů zákona, vzhlížejícího s bezmezným obdivem k těm, jejichž cílem bylo „odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak vážně poškodit komunistickou totalitní moc“, dvojnásob pak k aktérům s kvérem v ruce, lakonicky vystihl další z někdejších disidentů Petr Uhl: „Násilí se stalo mírou hodnot! Myšlenka je to nemravná.“
Kromě toho jsou zákony interpretující minulost z principu špatné. Ať už se týkají třetího odboje, nebo zásluh bývalých prezidentů. Ledaže by se jejich autoři vzhlédli v orwellovských zásadách „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“ a „Kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost“.
Nadto mám dojem, že víc než o odvážné ženy a muže doby minulé jde koaličním politikům o nafukování vlastního ega, pýchu a patnáctiminutovku pomíjivé slávy. Nestačili být stateční dříve, tak se nyní aspoň trochu přihřejí na pomyslném slunci druhých. Samozřejmě jde též o ideologii — o obhajobu ozbrojeného boje (klidně i teroru), primitivního antikomunismu, o popření konceptu lidských práv v jejich plné šíři… Větší bere, silnější vyhrává, moralizující slaboši jsou na indexu.
Tato motivace je tak mocná, že je náhle zapomínáno i na tradiční odsuzování všudypřítomného státu a obtížné byrokracie. Naopak. Úřady, konkrétně ten údajně studující totalitní režimy, budou na koni: získají pravomoc zvažovat, posuzovat, kastovat. „Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady. Jsem přesvědčen, že ani dnes lidé, kteří většinu svého života věnovali boji za překonání totality a za svobodu, se nebudou ponižovat žádostmi, aby je ocenili nějací státní úředníci hrabající se v papírech Státní bezpečnosti,“ pronesl Jiří Dienstbier.
Kdyby pravicovým zákonodárcům skutečně záleželo na veteránech, postarali by se především o jejich odpovídající hmotné zabezpečení. Takto laděnou předlohu druhdy neúspěšně prosazovali sociální demokraté. Sociální aspekty ale v době škrtů přitažlivé nejsou. Koaliční ideologové místo toho chtějí slyšet za málo peněz hodně muziky, zejména pak oslavné ódy na svoji uvědomělost.
Jiří Dienstbier se proti podobným nevkusnostem bohužel již víckrát neozve. A děsí mne představa, že jednoho dne vymřou nejen všichni kdysi stateční, ale i další pamětníci, a chladnokrevní ideologové budou na jejich hrobech tančit své nechutné okázalé tance.
Základním problémem zákona je, že ustanovuje něco, co nebylo, tedy 3. odboj. Byla tu řada lidí, skupin, členů politických stran, jako např. sociální demokracie, kteří komunistický režim nepodporovali a byli jím pronásledováni, ale nebyl tu žádný organizovaný odboj či odpor a vytvářet to zákonem je směšné. Soustavnou politickou kritiku komunistického režimu představovala až Charta 77, která usilovala o prosazení a respektování lidských práv, ale Charta nebyla až na smutné výjimky antikomunistická, naopak výraznou roli v ní hráli reformní komunisté, kteří byli otevření k dialogu a byli demokraticky orientovaní, jako J.Dienstbier či J.Šabata. Tento duch Charty se po revoluci ztratil, po roce 1992 převládl Klausův neoliberalismus kombinovaný s primitivním antikomunismem, doplněný o antiintelektualismus a antiekologismus.
Zákon by měl být obecně platnou společenskou normou a to tento zákon jistě nesplňuje.
Lidé, kteří byli za komunistického režimu pronásledováni, vězněni či jinak diskriminováni, by měli být odškodněni, částečně se to stalo, to, co ne, by mělo být napraveno, to by se ale mělo dít slušnou formou.
Zdá se, že hlavním smyslem zákona je z ÚSTRu udělat státní instituci, která bude mít moc rozhodovat, kdo proti komunistickému režimu bojoval a kdo ne.
Vládě zřejmě dochází invence a tak se chytá toho nejubožejšího ideologického stébla a tím je antikomunismus
Ve městě jsem obdivně v knihkupectví koukal na knížku o komunistickém odboji v Norsku proti nacismu, která právě vyšla. Otevřu zprávy z ČR a vidím, že komunismus (který nebyl, v Československu byl nelevicový, nesvobodný, totalitní režim, silně asociální) je největším zlem na světě a tvrdí nám to předlistopadový lídr svazáků v Praze Mejstřík a bolševický cestovatel za sovětské peníze po Sibiři Štětina.
Vyvarovat se takových zjednodušujících charakteristik, jako „v Československu byl nelevicový, nesvobodný, totalitní režim, silně asociální“ (při vší úctě k LK)
Komunisté socialismus v praxi do značné míry zdegenerovali a zkompromitovali. Ale bez jeho polistopadové naprosté (antikomunistické) negace by asi (?) stávající způsob kapitalismu u nás možný nebyl
V TV prý běží Nemocnice na kraji města. Co to asi udělá s diváky, kteří si socialismus nepamatují? Kdyby to byla o mezilidských vztazích, o péči o pacienty, o celkové atmosféře ve společnosti jen ze čtvrtiny pravda, byla to společnost „silně asociální“? Charakterizoval takto tehdejší společnost některý z dokumentů Charty 77?
A byl-li to tenkrát režim silně asociální, pak jakým režimem jsme ho nahradili?
A asi to byl režim převážně spíše autokratický než totalitní …
A o té svobodě – jaké, které, čí ?