Vyhozen dveřmi, vrací se oknem
Lukáš JelínekZákon o třetím odboji je opět oživen. Koaliční poslanci jej předložili ve stejném znění, tentokrát ve Sněmovně, a ve středu získali dobrozdání Nečasovy vlády. Zákon dozná možná drobných změn, ale argument, že interpretovat minulost pomocí legislativy je vadné, zůstává oslyšen.
„Zákon nabízí účastníkům odboje postavení válečného veterána a účastníkům odporu morální satisfakci. Potvrdí jim to i nějaký diplom a odznak. Potíž je v tom, že žádný zákon nemůže pevně určit, co je odboj, co je odpor a co je důsledek pronásledování nevinných lidí.“ Tyto věty pronesl Jiří Dienstbier koncem loňského září na půdě Senátu.
Tehdy ještě byl oslyšen a horní komora navrženou normu uzákoňující tzv. třetí odboj schválila. O necelý čtvrtrok později Senát v novém složení, s převahou levice, návrh zákona z legislativního procesu stáhl. Reagoval tak na věcné argumenty početné skupiny historiků i na názor mnoha disidentů (nejen bývalých komunistů). Ještě předtím voliči vyřadili ze senátních lavic předkladatele a nejhorlivější zastánce zákona Jiřího Lišku, Tomáše Julínka a Jiřího Šnebergera (všichni ODS).
Základním problémem zákona je, že ustanovuje něco, co nebylo, tedy 3. odboj. Byla tu řada lidí, skupin, členů politických stran, jako např. sociální demokracie, kteří komunistický režim nepodporovali a byli jím pronásledováni, ale nebyl tu žádný organizovaný odboj či odpor a vytvářet to zákonem je směšné. Soustavnou politickou kritiku komunistického režimu představovala až Charta 77, která usilovala o prosazení a respektování lidských práv, ale Charta nebyla až na smutné výjimky antikomunistická, naopak výraznou roli v ní hráli reformní komunisté, kteří byli otevření k dialogu a byli demokraticky orientovaní, jako J.Dienstbier či J.Šabata. Tento duch Charty se po revoluci ztratil, po roce 1992 převládl Klausův neoliberalismus kombinovaný s primitivním antikomunismem, doplněný o antiintelektualismus a antiekologismus.
Zákon by měl být obecně platnou společenskou normou a to tento zákon jistě nesplňuje.
Lidé, kteří byli za komunistického režimu pronásledováni, vězněni či jinak diskriminováni, by měli být odškodněni, částečně se to stalo, to, co ne, by mělo být napraveno, to by se ale mělo dít slušnou formou.
Zdá se, že hlavním smyslem zákona je z ÚSTRu udělat státní instituci, která bude mít moc rozhodovat, kdo proti komunistickému režimu bojoval a kdo ne.
Vládě zřejmě dochází invence a tak se chytá toho nejubožejšího ideologického stébla a tím je antikomunismus
Ve městě jsem obdivně v knihkupectví koukal na knížku o komunistickém odboji v Norsku proti nacismu, která právě vyšla. Otevřu zprávy z ČR a vidím, že komunismus (který nebyl, v Československu byl nelevicový, nesvobodný, totalitní režim, silně asociální) je největším zlem na světě a tvrdí nám to předlistopadový lídr svazáků v Praze Mejstřík a bolševický cestovatel za sovětské peníze po Sibiři Štětina.
Vyvarovat se takových zjednodušujících charakteristik, jako „v Československu byl nelevicový, nesvobodný, totalitní režim, silně asociální“ (při vší úctě k LK)
Komunisté socialismus v praxi do značné míry zdegenerovali a zkompromitovali. Ale bez jeho polistopadové naprosté (antikomunistické) negace by asi (?) stávající způsob kapitalismu u nás možný nebyl
V TV prý běží Nemocnice na kraji města. Co to asi udělá s diváky, kteří si socialismus nepamatují? Kdyby to byla o mezilidských vztazích, o péči o pacienty, o celkové atmosféře ve společnosti jen ze čtvrtiny pravda, byla to společnost „silně asociální“? Charakterizoval takto tehdejší společnost některý z dokumentů Charty 77?
A byl-li to tenkrát režim silně asociální, pak jakým režimem jsme ho nahradili?
A asi to byl režim převážně spíše autokratický než totalitní …
A o té svobodě – jaké, které, čí ?