Oranžový Senát prý smetl pokus o vyrovnání s minulostí. To je lež. Senát pouze stáhl z projednávání zákon o třetím odboji, který byl připraven nekvalitně a je mimořádně sporný. Argumenty zazněly jasně, například nemožnost spravedlivě rozlišit mezi diskutabilními kategoriemi odporu a odboje (rozhodovat by o tom měli úředníci) nebo riziko úplného vyřazení některých kategorií osob, které byly také v období komunismu postiženy, protože kritéria posuzování jsou dílem velmi vágní, dílem uměle vykonstruovaná. Zákon vytvářel prostor pro libovůli posuzovatelů, a tudíž i pro zneužívání. Kritizován byl i poměrně imaginární charakter ocenění, jehož by se mělo vybraným odbojářům dostat.

O argumenty ale v této debatě zřejmě tak moc nejde. Ti, kdo v Senátu tento zákon připravovali, činili tak v minulém období, kdy měla v Senátu jasnou převahu pravice, a ta využila příležitosti vykládat minulost a zacházet s ní po svém. Stejně jako pravicový Senát zvolil jednobarevné složení Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, stejně tak se rozhodl, že o hrdinech a zásluhách se bude rozhodovat podle předem dané ideologické optiky — opozici a jinak smýšlející k téhle práci netřeba.

Teď jde o to, jak budeme pokračovat dál. Jednou možností je, že pravicová vláda předloží znovu původní koncept Sněmovně, využije své jasné většiny a nakonec převálcuje i Senát. Takto se vláda zřejmě chystá postupovat i v celé řadě dalších zákonů, které se týkají penzí, zdravotnictví, daní apod. Bude ale velmi nešťastné, pokud se hledisko „máme většinu, uděláme si, co chceme“, prosadí ve zkoumání a hodnocení minulosti. Kultura a historie by měly zůstat nezávislé na politickém zápasu.

Zákon o třetím odboji je návratem k třídnímu boji a třídnímu hledisku. Kdo se jednou znečistil s komunistickou stranou, nemůže být hrdinou. Stejně jako komunisté ve své teorii třídního boje dokázali obhájit i násilí, tak i současná pravice nyní prosazuje zákon, který ze všeho nejvíc vyzvedává násilnou podobu odboje. Skutečný násilný odpor byl ale v naší zemi po únoru 48 výjimečný. Kromě kontroverzního případu Mašínů je obecněji známá například skupina Černý lev 777, jejíž představitelé byli popraveni, a která si určitě zaslouží respekt.

Postavit ale násilí jako kritérium hrdinství mi připadá urážlivé vůči všem vězňům svědomí. Celá humanistická tradice, česká i evropská, hovoří proti tendenci snižovat význam těch, kteří se postavili komunismu nenásilnou formou. Není přece tajemstvím, že zákon o třetím odboji, tak jak byl dosud formulován, snižoval význam signatářů Charty 77 a činy dlouhé řady z nich, kteří si odseděli léta ve vězení. Jak to řekl mnohokrát bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka: Někteří si myslí, že odpor proti komunismu začal až v roce 1968. Takový zákon pak není vyrovnáváním s minulostí, ale spíš vyřizováním účtů za únor 48. A řada pozdějších disidentů pak na žádná ocenění a uznání nedosáhne, protože nesplní kritéria.

Výsledkem je, že máme politické vězně i vězně svědomí, kteří s touto podobou zákona nesouhlasí, že máme historiky, kteří s ní rovněž nesouhlasí, a takové uvažování pak dělí i veřejnost.

Je správné přijímat zákony, které se týkají minulosti a které společnost rozdělují? Má být rolí politiků, aby vykládali dějiny a třídili hrdiny?

Přál bych si, aby se v České republice stalo to, co v sousedním Německu, kde si při vytváření Gauckova ústavu sedli společně sociální i křesťanští demokraté a rozhodli se, že vůči minulosti budou postupovat společně. Sociální demokracie je pro zřízení fondů, které by rozšířily počet grantů historikům, kteří se věnují období totality. Stejně tak budeme podporovat zřízení sociálních fondů, které by odškodnily ty skupiny, které ještě dosavadním způsobem odškodněny nebyly.