„Návrh zákona nijak nevybočuje z dosavadního zákonného rámce, ale naopak svou logikou navazuje na již přijatou legislativu a polistopadový vývoj,“ napsal v deníku Právo minulý pátek Petr Tluchoř. Reagoval tak na rozhodnutí Senátu stáhnout z projednávání v Poslanecké sněmovně návrh zákona o třetím odboji.

Teze předsedy poslaneckého klubu ODS je přesná. Zbývá jen doplnit, že sociálnědemokratická většina v Senátu návrh ze Sněmovny stáhla právě proto, že se nijak nevymykal polistopadové praxi. Patřil do řady počínající lustračními zákony a zákonem o protiprávnosti komunistického režimu a končící prozatím zákonem o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Vyznačoval se obdobnou antikomunistickou dikcí. Byl prosazován bez shody mezi hlavními ideovými proudy české politiky, přestože polistopadový implicitní politický konsensus o „protiprávnosti komunistického režimu“ již zjevně neplatí a že ostrý střet na obdobné téma jsme zažili v roce 2007 při schvalování zákona o ÚSTR.

Tzv. „zákony o paměti“, jak se jim dnes říká, nějakým způsobem naznačují či nařizují, jak má být určitá událost vykládána. Ve Francii tak např. před čtyřmi lety Národní shromáždění schválilo zákon zakazující popírání arménské genocidy, rok a půl před tím velkou debatu vyvolal zákon, ve kterém se výslovně psalo o pozitivním přínosu kolonizace pro francouzská zámořská území.

Francouzská i česká debata ale ukazují, že pokud mají podobné zákony existovat, měly by být přijímány zcela výjimečně a na základě celospolečenského konsensu. Přitom nejspíše platí, že by se neměly týkat sporů druhých zemí.

Jména Jaroslava Šabaty, Jana Kavana nebo Miroslava Prokeše mezi signatáři Stanoviska historiků podle mě záměru iniciativy spíše uškodila. Umožňují totiž celý spor politizovat a argumentaci pětačtyřiceti historiků a politologů, kteří byli pod dokumentem podepsáni na počátku, odbývat poukazem na jejich nevyslovené politické cíle.

Právě tato jména a třeba vystoupení Petra Pitharta na plénu Senátu by ale měla senátorům Přemyslu Sobotkovi, Tomáši Grulichovi nebo Jaromíru Štětinovi ukázat, že konsensus nutný k přijetí takového zákona v České republice není. A nakonec i to, že postrádáme struktury, ve kterých by takový konsensus bylo možné formulovat. Což je ovšem téma politické, a ne historické.

Stanovisko historiků k zákonu o třetím odboji je výrazem debaty uvnitř historické obce. Historici se v ní nestaví proti jednomu konkrétnímu zákonu, ale proti snaze státu předepisovat výklad dějin jako celku. Troufl bych si tvrdit, že by dnes stejným způsobem vystoupili i proti deklaratornímu zákonu o dějinné úloze vozové hradby v evropském válečnictví anebo obligátnímu „Ten a ten se zasloužil o stát“. Konkrétní formulace jejich stanoviska se ale pravděpodobně dočkáme až na ostravském sjezdu českých historiků v září příštího roku.