V Argentině začíná velký obrat doprava a zároveň velký experiment

Petr Jedlička

Nový idol radikální pravice Javier Milei zahájil vládmutí devalvací měny a zrušením poloviny ministerstev. V argentinském kontextu dává požadavek zásadních změn smysl. Vše může ale skončit i diktaturou, nebo převratem.

Typická fazona Javiera Mileie vytvořená pro diváky jeho televizních výstupů svádí k napodobování. U pravicových radikálů všech barev má nový argentinský prezident takřka kultické postavení. Foto Juan Mabromata, AFP

Čtrnáct dní uplynulo od chvíle, kdy zde byl publikován profil nově zvoleného argentinského prezidenta Javiera Mileie, v současnosti zřejmě nejpravicovější hlavy státu na světě. Napsali jsme v něm, že bude zajímavé sledovat výsledky povolebních vyjednávání, protože Milei nemá oporu v Kongresu, a že k prosazení svých radikálních reforem potřebuje spojence, kteří však budou vyžadovat nějaké kompromisy.

Nyní jsou jednání u konce a Milei je od neděle plnoprávným prezidentem. Koalici si dohodl s tradiční pravicí a dal jí všemožné posty. Co do programu ovšem moc neustoupil: vlastně jen místo slíbeného zrušení deseti ministerstev zruší devět (zdravotnictví zůstane) a také centrální banka s národní měnou bude prozatím zachována — přechod na dolar má být pozvolnější.

Jisto je tedy už, že v Argentině začíná velký obrat doprava — s devalvací měny, privatizacemi, osekáváním sociálního státu, propuštěním třetiny státních zaměstnanců a otevíráním hranic těžařským i jiným korporacím. I sám Milei to potvrdil hned v inauguračním projevu:

„Jednoduše nejsou peníze (…) Je třeba zvrátit dekády dekadence (…) Úspory nemají alternativu a alternativu nemá ani šoková léčba (…) Víme, že krátkodobě se situace zhorší, ale že postupně přinesou naše snahy ovoce,“ řekl v neděli doslova.

Mluvit o velkém obratu je namístě i proto, že současný argentinský hospodářsko-správní model je založen na relativně silném státu, četných regulacích a subvencích. Byl zbudován kolem ideologie perónismu, což je zjednodušeně spojení pečující role státu s nacionalismem. Jeho součástí jsou i nejrůznější podpůrné programy.

Pro nemajetné je tak v zemi dotována například elektřina, voda, palivo či veřejná doprava. Subvence dostávaly také různé vývařovny a útulny.

Model dotací a podpor směřovaných do regionů, měst i různých podniků ovšem zároveň živil početnou klientelistickou síť, a především: v posledních dekádách nevedl ani k snižování chudoby, ani k prosperitě.

Jak připomíná Ben Blissett z kanálu TLDR, argentinská ekonomika měla dobré období naposledy v letech 2003 až 2007. Od té doby kolísá, a to spíše směrem dolů.

A jak propočetl Christopher Sabatini z Chatham House, skrze práci či nějakou formu podpory závisí na státu dnes osmdesát procent Argentinců; nejméně čtyřicet procent populace přitom zůstává v chudobě.

Tradiční pravice vládnoucí v éře prezidenta Macriho v letech 2015—2019 systém nezměnila, pouze zemi ještě více zadlužila u Mezinárodního měnového fondu. Následný návrat perónismu v souvislosti s vládou teď skončivšího prezidenta Fernándeze se překryl s covidovou epidemií a snahou se z recese proinvestovat. To vedlo k mimořádné, dnes až stočtyřicetiprocentní inflaci.

Veškeré zboží v posledních letech soustavně zdražovalo. Snahy o regulaci cen přitom posilovaly černý trh. Kdo mohl, měnil hned všechno na dolary, kterých však bylo možno legálně získat jen 200 měsíčně. Rozbujely se tudíž nejrůznější překupnické mafie a gangy. K vidění byly i případy rabování obchodů, čímž byla typická poslední argentinská velekrize v letech 1998—2002.

Právě v tomto kontextu byl zvolen za prezidenta Milei, radikál stojící mimo tradiční politické proudy. V neděli 10. prosince se uvedl oním slibovaným zrušením takřka poloviny ministerstev. V úterý 12. prosince ohlásil devalvaci pesa na přibližně poloviční hodnotu.

Obrat snad ve všem

Asi netřeba se obsáhle rozepisovat, o jak náročný obrat se jedná nejen ve státosprávě, ale i v hospodářství a v mocenské pyramidě. Mileiovy vyhlídky ostatně komentoval už i již zmiňovaný portrétní text. Nový prezident sám slibuje zvládnout problém obří inflace do dvou let, do patnácti let dohnat evropské země a do třiceti USA, bude-li jeho myšlenkám prý přáno. Nadto se zavázal „skončit s politickým kastovnictvím“, což je další velký problém.

Javier Milei totiž není — navzdory neukotvenosti v politických stranách — nějaký pouliční či podnikatelský bouřlivák. I když je stále připomínán jako rozhněvaný ekonom či „argentinský Trump“, jde o figuru, jež co do veřejné známosti vyrostla v mediálně-obchodním impériu magnáta Eduarda Eurnekiana, čtvrtého nejbohatšího člověka v zemi.

Právě miliardář Eurnekian udělal z Mileie televizní tvář a postaral se mu o vlastní pořad, v němž potom Milei nadával všem ostatním ekonomům. Milei jinak navštěvoval i všelijaké další talkshow, kde vykládal o svých šesti naklonovaných psech či oddanosti tantrickému sexu, zpíval v soutěžích a podobně, to vše ale spíše už v důsledku popularity získané u Eurnekiana.

Sáhne člověk s takovouto minulostí teď vskutku důsledně na byznys celé elitě, která v dosavadním systému zbohatla, nebo povznese svými reformami jen tu část, kterého ho léta platila?

Argentina je navíc federace a v každé z třiadvaceti provincií jsou jiní mocipáni; každá provincie má přitom i vlastní ústavu, kolem které se lokální mocní jistě semknou, pokud jim půjde o vliv a bohatství.

To, co dnes v Argentině začíná, tak není jen velký obrat, ale i experiment. Spoustu důležitých proměnných zde stále neznáme. Příkladně: u většiny elektorátu, která Mileie zvolila, je zřejmá připravenost na přechodné těžké období. „Je mi jasné, že pár let to bude špatné. Pak se to ale zvedne,“ říká typicky jeden z respondentů pro Deutsche Welle. Jak dlouho ale taková odhodlanost vydrží?

Anebo: mladý elektorát, jejž získal Milei sliby perspektivní budoucnostizdařilou tiktokovou kampaní, si možná ne úplně uvědomuje, že nový prezident není pravicovým radikálem jen v hospodářsko-správních, nýbrž i hodnotových otázkách. Vyznává — slovy politoložky Verónicy Gagové — reakční mutaci liberalismu: homosexualita jako čistě věc sexuálních praktik a osobní volby, právo na interrupci jako něco, co se dá ženám znovu upřít referendem a podobně.

Přežije nadšení ze započatého obratu i to, až Milei začne plnit hodnotovou část svého programu?

Mileie volili hodně mladí lidé, kteří nevidí v současném hospodářsko-správním modelu země budoucnost. Poslední kapkou se stala postcovidová, aktuálně až stočtyřicetiprocentní inflace. Foto Luis Robayo, AFP

Nejasné vyhlídky

Možná, že ani v Argentině nebude vše nakonec tak žhavé. Donald Trump v USA také svého času sliboval vystavění zdi na mexické hranici, za níž Mexiko samo zaplatí, nebo vydávat nová nařízení a předkládat nové zákony jen pokud se zruší vždy dvakrát tolik starých. Z jeho „obratu“ přitom zůstaly klasicky snížené daně a zvýšené dluhy, tarify na hliník při sporu s Čínou a debata o výši příspěvků do NATO — plus samozřejmě lhaní, toxický jazykchování po zpochybněných volbáchmilosti pro „bažinu“, kterou sliboval vysušit.

Jenomže Milei se zatím jako Trump příliš nejeví — pomineme-li tedy vnější znaky jako alfasamčí styl, demonstrační nekorektnost, teatrální šoumenství a sbírání hlasů nespokojených. Zatímco americký politik v roce 2016 nezacházel v hodnotové nabídce zdaleka tak doprava jako jeho soupeřové z primárek typu Bena Carsona či Teda Cruze a ekonomicky byl také blíže ke středu, Milei bere vše, zdá se, opravdu z gruntu a ideologicky: práva jsou podle něj ve skutečnosti privilegia, odpor proti zvolenému reformátorovi lze potlačovat represí a podobně.

Na Mileiovu inauguraci přijeli lídři krajně pravicových proudů z celého světa, včetně brazilského Bolsonara, chilského Kasta, španělského Abascala či maďarského Orbána. A spolu s nimi se dostavili i libertariáni, pro něž je už dnes živoucí legendou.

Jak vidno i z aktuálního nástupu někdejšího předsedy českých Svobodných do čela okamurovské kandidátky, ekonomická a hodnotová krajní pravice k sobě nemají vůbec daleko. V Argentině však volila většina Mileie jako radikální alternativu k dosavadnímu hospodářskému a správnímu modelu plus politickému establishmentu — ne kvůli hodnotovým otázkám.

Do jaké míry se tak dělo, je vidět hezky i na rozdílu mezi podporou Mileie osobně a jeho strany La Libertad Avanza v parlamentní části voleb. I toto může ještě vybouchnout a ukáže se, že podpora opatření, která nový prezident prosazuje, není zdaleka tak velká, jako byl jeho volební zisk.

V Latinské Americe je dnes mimochodem celkovým trendem tlačit radikálnější alternativu proti všem vládnoucím silám, a to v jakémkoliv zabarvení. Jediný stát, kde se v posledních letech neměnil establishment, je Paraguay. V ChileKolumbii se takto dostala k moci zase radikálnější levice.

Mileie tedy čeká nesmírně komplexní národohospodářský a státo-správní manévr a k tomu válka v kulturních otázkách, již v podstatě také slíbil, odpor silného odborového hnutí, včetně organizovaných nezaměstnaných (tzv. piqueteros), a zřejmě i boj s velkou částí lokálních a podnikatelských elit. Mandát má z přímých voleb, v Kongresu ale jen křehkou podporu.

V jeho okolí se přitom už hromadí lidé jako nový ministr hospodářství Luis Caputo — příslušník oné kasty, s níž se Milei zavázal zamést. A dále je zde problém s nostalgiky po pevné ruce diktatury, jež Argentině v minulosti vládla, které reprezentuje Mileiova viceprezidentka Victoria Villarruelová.

Připočtou-li se ještě například neznámé důsledky liberalizace farmacie či zbraňových zákonů, což Milei také slíbil, otázka záměrů Mileiovy sestry Kariny, která má na prezidenta zjevně zásadní vliv, dluh u Mezinárodního měnového fondu či všechny těžkosti kolem přechodu na americký dolar — země jím ztratí finanční suverenitu, přičemž musí nejprve změnit ústavu a nashromáždit rezervu alespoň čtyřicet miliard dolarů —, je zřejmé, že argentinský obrat může dopadnout v podstatě jakkoliv.

To, co dnes oslavují všechny odstíny radikální pravice světa jako reformní maják, může vyústit skutečně v nový hospodářský a státosprávní model. Stejně tak ale může vše skončit úplným rozvratem, krveprolitím, vnitropolitickou blokací, diktaturou, pouhou výměnou elity anebo klasicky trumpovsky — vskutku jen dílčí protržní reformou, avšak doprovázenou snížením tolerance pro pluralismus a vulgarizací veřejné debaty.

Milei sám slibuje výsledky do podzimu 2025. Ohledně základního směřování bychom však měli být moudřejší už před nadcházejícími letními prázdninami.