↗

„Při vstupu do politiky je jádro problémů k řešení často stejné a první krok je zjistit, že na to nejste sami. Všude se potýkáte se silnou protistranou, která, obrazně řečeno, chce postavit betonové monstrum a vykácet les. Prodat historickou památku a postavit nějakou šílenost.“ Archív DR

Paní místopředsedkyně, na internetu jsem se dočetl, že své první politické zkušenosti jste načerpala v Újezdě nad Lesy. Kde to je?

Tuto otázku dostávám často, hlavně od Pražanů. Odpovídám, že jsem z Prahy 21, Újezda nad Lesy. Je to opravdu Praha, na východě, za Černým mostem. Újezd je krásná, malá čtvrť, máme zhruba deset tisíc obyvatel. Blízko roste Klánovický les, jedno z nejhezčích míst v Praze.

Na mapě je tedy Václavák, Újezd nad Lesy a následuje Kolín?

Kolín následuje za dlouho, kousek za námi najdete třeba Úvaly. A další hezká místa, než dojedete do Kolína.

Můžete popsat události v Újezdě nad lesy, které vás katapultovaly do politiky?

Byla to občanská iniciativa, která proběhla v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené. Sousedka mi před prodejnou potravin mezi řečí sdělila, že se bude rušit zdravotnické středisko. Jediné zařízení tohoto druhu na celé Praze 21. Probíhalo to podivně, pokoutně, potichu. Nikdo nic nevěděl. Facebooky tehdy ještě nebyly dost rozšířené.

Radnice ke své komunikaci používala jen Újezdský zpravodaj. Zprávy byly jednostranné a kusé. Začala jsem se do toho trochu opírat. Založila jsem facebookovou skupinu, přidávali se další sousedé.

Ukázalo se, že svou roli v záměru hrála směna pozemku, dotace z magistrátu a rekonstrukce budovy, která se na to vůbec nehodila. Poliklinika měla být přesunuta na úplně nevhodné místo. Na Rohožníku, což je sídliště na okraji Újezda nad Lesy, kde byla klinika do té doby, by pak už nebylo nic. Zbyly by tam byty, vybavenost by byla na nule.

Na sídlišti, které je jinak velmi krásné. Malé sídliště, které má rodinný charakter. Započítejme, že když zmizí občanská vybavenost, jde dolů i cena bytů. Proces zrušení zdravotního střediska se nakonec podařilo celý zastavit.

Tak jsme se dali dohromady. Napsaly jsme s jednou kamarádkou, kterou jsem právě při tomto sporu poznala, výzvu aktivním sousedům. Nešlo už jen o středisko. V Újezdě nad Lesy se ve vedení radnice pohyboval Jan Slezák. Byl to politik za ČSSD, před revolucí velitel pohotovostního pluku.

Léta byl silným jménem v pražské ČSSD. Dalo by říci, že Újezd úplně zabetonoval. Za třicet let se v Újezdě nic nezměnilo. Když se podíváte třeba na fotografii křižovatky, je vlastně pořád úplně stejná.

Také to mohl zabetonovat tak, že křižovatka mohla být úplně zbytečně třípatrová. I tak se u nás betonuje…

Ano, jsou místa, kde vznikly šílené developerské projekty. V tomto ohledu je Újezd unikátní. My ale chceme v Újezdě žít, ne přenocovat v místě, odkud ráno všichni odjedou do Prahy a vrátí se večer. Myslím si, že jsme se nyní trochu posunuli, od našeho veřejného vystoupení v letech 2017-2018. Zajímavé bylo, že se k nám přidávali lidé, kteří řešili například školu. Jakmile o sobě dáte vědět, stáváte se veřejnou institucí.

Na začátku je dopis, kde vyzvete své přátele, aby se přidali a dopis poslali svým přátelům. Sejdete se, diskutujete, co je možné dělat. Sepsali jsme svou vizi Újezda v roce 2025. Pokračováním je vstup do politiky.

Nerozumím. Proč tak najednou?

Je to jednoduché. Máte v ruce vizi, která vám připadá skvělá. Můžete ji vzít a odnést stávajícím politikům. Nebo s tím uděláme něco sami. Rozhodli jsme se jít do politiky. Byla jsem na druhém místě kandidátky a přidala se k Pirátům.

Chtěla jsem se propojit s reálnou politikou, když už jsem se rozhodla, že do politiky půjdu. Piráti mi byli svou otevřeností a volností nejbližší. Jiní šli ke Starostům a nezávislým. Stala jsem se členkou Pirátů a zastupitelkou. Ocitla jsem se v rychlíku.

Přechod z občanské iniciativy do politiky mě zajímá. Máme deset tisíc obyvatel. Napsali jste dopis. Kolik lidí se ozvalo, kolik lidí přišlo na setkání, kdo byl ochoten něco dělat?

Vycházeli jsme z čísla asi pětatřiceti lidí, kteří se aktivně ozvali na naše řetězové elektronické výzvy a dopisy. Na kandidátku jsme museli postavit sedmnáct lidí, což se nám podařilo a asi s deseti dalšími se dalo počítat jako s oporou.

Zjistila jsem, že rozhodnutí jít na kandidátku je náročné. Už něčemu dáváte svoje jméno. Může se vám zdát, že oproti deseti tisícům obyvatel je sedmnáct lidí na kandidátce málo. Podle mé zkušenosti to ale je hodně, protože je potřeba udělat politický krok.

Politické strany v menších obcích přemlouvají příbuzné nebo lidi v hospodě, aby se nechali napsat na kandidátku. My jsme dali dohromady lidí, kteří opravdu měli zájem o změnu. Všichni chtěli do zastupitelstva, všichni věděli, čemu se chtějí věnovat. To beru jako úspěch.

Stala jste se tedy zastupitelkou, bez zájmů pomoci něčí firmě nebo postavit něco, na čem jste se s někým domluvila. Matěj Stropnický kdysi říkal, že do zastupitelstev chodí lidé stavět. Co jste chtěla postavit?

Nešla jsem do politiky stavět z betonu, šla jsem rozvíjet život. V Újezdě je například jedna velká škola, kde je přes tisíc žáků. Dnes je tam skvělé křídlo školy Montessori. Neříkám, že je to moje zásluha, říkám to jako příklad rozvíjení života.

Kombinuje se u nás státní škola a alternativa, a funguje to výborně. Stavíme lepší zázemí své obce. Chceme zřídit náměstí jako místo pro setkávání. Újezd se skládá z domů podél silnice. Náměstí chybí.

Potenciál zajímavých lidí, kteří si navzájem mají co říct, tu existuje. Když se nemáte kde setkat, obec se neposouvá. V hospodě se setkávají lidé bez rodin. Vy ale potřebujete přirozené místo setkávání všech.

Je hodně míst u nás, kde vznikla krásná náměstí, schválně bez laviček, aby si tam lidé neotevřeli láhev nebo přímo s rasistickým poukazem, že na lavičkách by seděli Romové, byť se toto neřekne veřejně. Je pro vás člověk bez domova strašák, jako pro většinu naší společnosti? Neobsadí vám náměstí živlové? Nejste naivní?

To je otázka, se kterou jsem se často setkávala. V Újezdě nemáme lavičky vůbec nikde. Lidé se bojí, že by se k nim stahovala mládež nebo lidé bez domova. Myslím si, že riziko existuje, ale že se s lidmi musí pracovat.

Máme nízkoprahové služby, máme hřiště, kde jsou děcka venku. Když se lidem věnujete a dáte jim prostor, můžete mít venku lavičky. Když se na všechno budeme dívat jen negativně, skončíme zavření na zahradách svých domů. Za vysokými ploty.

Právě jste popsala, co se reálně děje. V Čechách i na Moravě je ohromná koncentrace zahradních bazénů. Bazén a lahváč, to je ideál. Sdílí někdo váš optimismus? A jak se vám s ním povedlo dostat se do vedení vládní strany?

Lidé mají optimismus rádi. Jako optimistka přitom pojmenovávám věci reálně. Vidím problémy a hledám, jak by věci mohly jít, ne proč nejdou. To je životní postoj, který se hodí i do vedení vládní strany. Ve vedení Pirátů máme rozdělené role. Od vládní a evropské politiky, až po komunální. Moje role se týká komunální politiky. Piráty charakterizuje různorodost. Myslíme na všechna patra politiky.

Máte nějakou pracovní skupinu na komunální politiku? Vedete takovou skupinu? Připadá mi, že být z Újezda nad Lesy je pohodlnější, než být z Orlové nebo ze Sokolova, abychom si vybrali dvě pohraniční místa pojmenovaná po dravých ptácích.

Věnujeme se konkrétním problémům a řešením. Je jedno, jestli z Orlové nebo ze Sokolova. Piráti jsou stranou lidí, kteří něco dělají. Řeknete, co řešíte, propojíte se na internetu. Zjistíte, že si s někým povídáte, a se svými zkušenostmi se přidávají další.

Jádro problémů k řešení je často stejné a první krok je zjistit, že na to nejste sami. Všude se potýkáte se silnou protistranou, která, obrazně řečeno, chce postavit betonové monstrum a vykácet les. Prodat historickou památku a postavit nějakou šílenost.

Přijdete z práce, pohladíte děti, sednete k počítači a jste místopředsedkyní vládní strany. Jak si organizujete čas a agendy? Umíte delegovat věci? To se v českých zemích lidem moc nedaří.

Děti nestačí pohladit, mám dvě dcery ve věku šest a sedm let. Dělit čas mezi rodinu, práci a stranu je samozřejmě náročné, ale zvládám to. Ve straně mám na starosti personální záležitosti, věnuji se seniorům a Mladému pirátstvu. Rozdělili jsme si gesce, toto jsou ty moje.

Vedoucí personálního odboru řeší například výplaty našim zaměstnancům, já řeším koncepce a problémy. Moje role je manažerská. Delegovat umím, vím, kdo se na co hodí, mám kolem sebe schopné lidi.

Chci splatit dluh seniorům, kteří se k nám před volbami připojili. Kampaň byla zběsilá, „Senioři na palubě“ nám hodně pomohli, je teď čas je pořádně začlenit. Nesmíme se uzavřít ve své věkové bublině.

Jeden z mých cílů je věkově různorodá strana. Už nejsme stranou mladých, většině je nám mezi třiceti a čtyřiceti. Máme děti. Jsme strana rodičů s dětmi. Musíme se rozkročit na obě strany. K mladým a seniorům.

Chci dát seniorům najevo, že chceme lepší svět i pro ně, že nejsme nějací nesrozumitelní ajťáci. Chci, abychom byli stabilní stranou, aby se lidé uvnitř cítili dobře.

Takže jste něco mezi psycholožkou, animátorkou, koučkou? Jaké to má ještě profesionální označení?

Řekla bych, že prostě vedeme stranu. Složenou z hodně různých lidí, kteří si váží toho, když se mezi sebou v diskusi dokážou dohodnout. Pracuji na generálním ředitelství železnic, na personálním odboru. Mám k hledání shody mezi lidmi i profesionálně blízko. Momentálně připravujeme ideovou konferenci, abychom si uvnitř strany řekli, jací vlastně jsme, a stali se tak čitelnějšími pro veřejnost.

Také jsem založila fotbalové družstvo Pirátek. Hrajeme i proti mužům.

JAN ŠÍCHA