Rozhovor s Rihanou Ghavipandžeh: Ženy často nesmějí mluvit, ač mají dost co říct

Fatima Rahimi

S výtvarnicí íránského původu, která koncem týdne zahájí svou pražskou výstavu, jsme hovořili o smyslu zobrazování žen, svobodě rozhodovat o vlastním životě a o vztahu umění a politiky.

„Svými obrazy nepromlouvám pouze o íránských ženách. Mám na mysli všechny ženy, které nežijí v rovných podmínkách. V takových situacích pak často nemají svůj hlas. Mluví a rozhodují za ně muži.“ Foto Fatima Rahimi, DR

Rihana Ghavipandžeh je postmoderní malířka a grafická designérka původem z Íránu. Rodnou zemi opustila před dvaceti lety, dlouho žila a studovala v Malajsii a dnes ji můžete potkat v Praze, kde působí mimo jiné jako učitelka umění a módní návrhářka. „Narodila jsem se v době, kdy v Íránu probíhala Islámská revoluce, která v mnoha ohledech změnila společnost, a to především životy žen,“ říká umělkyně, pro jejíž obrazy jsou typické barvy a figury žen.

Své dětství v rozhovoru popsala takto: „Jako malá holka jsem nemohla nic. Všechno pro nás bylo tabu. Jak říká slavný íránský zpěvák Ghanbarí, zakázána byla i modrá barva moře. Nemohla jsem s tátou a s bratrem například veřejně jezdit na kole. Proč? Protože jsem byla dívka. Smát se a tančit jsem mohla jen v soukromí. Stejně jako spoustu jiných věcí, které chlapci a muži směli.“

V sobotu máte v Praze vernisáž. Jak dlouho jste obrazy, které jsou součástí výstavy, malovala?

Jde o výsledek mé tříleté práce. Technika, kterou používám, je velmi specifická. Musím vždycky dokončit část práce a počítat s tím, že se k ní už nebudu moci vrátit a něco změnit. Někdy je to otázka sekundy. Nápady získávám ze světa kolem sebe, chodím mezi lidi, mluvím s nimi, čtu knihy a noviny, dívám se na televizi. Když mě něco napadne, musím to hned dát na papír, i kdyby to bylo v noci. Někdy tvořím půl roku v kuse, potom dva měsíce nejsem schopná pracovat. Malování obrazů je pro mě velmi emotivní.

Mluvíte s lidmi, kteří chodí na vaše výstavy a dívají se na vaše obrazy? Co na nich vidí?

To je jedna z věcí, které mě na mé práci nejvíc těší. Vzpomínám si na rozhovor s jednou starší paní na Slovensku, kde jsem měla výstavu. Asi dvě hodiny chodila s hůlkou v ruce a pozorovala obrazy. Řekla mi větu, kterou chce slyšet každý umělec, že moje obrazy jí daly jiný pohled na ženy z Blízkého východu. Měla prý pocit, jako by se dívala na film.

Anebo když jsem před několika lety měla výstavu v Praze. Jeden starší muž mi tehdy řekl, že nemám přestat malovat. Že teď chápe, že není rozdíl mezi mnou a jeho dcerou. Že naše přání a touhy mohou být stejné. Jeho slova mě potěšila. Nikdo nemá možnost rozhodovat, kde se narodí. Někdo se narodí v České republice, jiný zase v Afghánistánu, Íránu či v Americe. Není to naše volba, ale všichni zasloužíme důstojný život.

Mě na vašich obrazech zaujalo, jak dlouhé krky mají ženské postavy. V některých případech tak dlouhé, že by se mohly lámat. Má to nějaký význam?

Ještě, než to vysvětlím, je třeba říct, že svými obrazy nepromlouvám pouze o íránských ženách. Mám na mysli všechny ženy, které nežijí v rovných podmínkách. V takových situacích pak často nemají svůj hlas. Mluví a rozhodují za ně muži.

Dlouhé krky jsou symbolem bolesti a všeho, co ženy uvnitř prožívají. V perštině se pro to používá obtížně přeložitelný výraz „boghze galu“. Označuje stav, kdy má člověk úzkostní pocit, jako by se mu všechny emoce nahromadily v hrdle a nemohly ven. Stejně tak já, když je mi smutno nebo cítím nespravedlnost, všechen smutek a negativní energie se mi shromažďuje v krku. Jsem zticha, jen přemýšlím. Čím delší krky, tím větší bolest, nářek a množství nevyslovených slov. Moje ženské postavy mají dlouhé krky, protože mají co říct, ale často nemají právo mluvit.

Použité barvy pak odkazují k síle ženských příběhů. Ženské postavy jsou v obrazech situovány ve středu, je z nich cítit síla. Mohou to být příběhy žen, které se nebojí a bojují za svá práva. Ženy, které v Íránu bojují proti povinnému hidžábu. Já s hidžábem, se zahalováním nemám problém. Respektuji názor žen, které si to zvolí. Pouze si myslím, že by si to žena měla zvolit sama. Kdyby i tady někdo zákonem určoval, co mám nosit, protestovala bych. Vyprávím příběhy žen, které chtějí mít právo rozhodovat o sobě, být svéprávné.

Malba Rihana Ghavipandžeh

Kromě barevnosti a ženských postav s dlouhými krky vaše obrazy spojuje specifická symbolika. Často na nich vidíme ryby, granátová jablka, zrcadla. Ty jsou součástí perské tradice, oslavy perského Nového roku. Je to ten důvod, proč jste se rozhodla právě pro ně?

Pocházím z Íránu, ze země, kde je historie všudypřítomná. Součástí starých íránských domů byla často zrcadlová místnost. Dodávalo to domu světlo a zároveň pocit klidu. Tento symbol jsem si z historie vypůjčila a dodala mu protiklad. Zrcadlo je rozbité, střepy poukazují na neklid. Zároveň má ale zrcadlo jednu kouzelnou vlastnost, může spojovat, ukazovat empatii. Když se člověk zadívá do zrcadla na mých obrazech, může na chvíli pocítit to, co ta žena, může se zaujmout její místo. Chci tím říct: nesuď člověka podle vzhledu, nevíš, co se za jeho příběhem skrývá.

Zlatá ryba je v perské tradici symbolem čistoty. Malé rybky, které nechybějí na novoročních stolech, žijí pouze v čisté vodě. Ryby jsou pro mě ženy a čistá voda společnost. Společnost může žít a prosperovat pouze pokud i ženy mají stejná práva a mohou růst a žít. Stejně tak ženy nemohou růst bez zdravé společnosti.

Často také pracuji s křídly. Pták je pro mě symbolem svobody. Té svobody, jež dává ženám možnost oblékat se podle vlastní volby, dává jim svobodu myslet svým způsobem a promluvit. Měla jsem to štěstí, že jsem se narodila v dobře situované a otevřené rodině. Můj otec mi nikdy neříkal, jak se mám oblékat, že nesmím mluvit s muži, neomezoval mě. Všechny ženy však tyto možnosti nemají. V Íránu by mnou někteří opovrhovali, protože se například neoblékám podle jejich představ, nejsem správná žena. Přestože mohu být ušlechtilým člověkem, soudí mě podle vzhledu. Svými obrazy ilustruji svůj vnitřní svět, vyprávím jimi příběhy žen.

Důležité je neztrácet naději. Granátové jablko bývá vnímáno jako symbol ráje, pro mě je symbolem naděje.

„Dlouhé krky jsou symbolem bolesti a všeho, co ženy uvnitř prožívají.“ Foto Fatima Rahimi, DR

Zásadním tématem je pro vás tedy rovnoprávnost žen a mužů. Mají ve vašich obrazech místo i muži?

V patriarchální společnosti mají muži větší hodnotu než ženy. Po rozvodu musejí ženy bojovat, aby dostaly děti do péče, neboť dle práva děti patří muži. Sám přístup k rozvodu je nerovný, k dědictví nemají ženy rovný přístup. Pro muže je život v takových podmínkách jednodušší, proto dávám ve svých obrazech prostor ženám. Tím však neříkám, že jsou muži horší než ženy. Na mnoha místech světa stojí bok po boku a bojují za rovná práva.

Platí to i o Íráncích. Určitě není pravda, že všichni Íránští muži jsou proti rovnoprávnosti žen. Naopak, mnoho z nich podporuje ženy v jejich aktivitách. Hlavním problémem jsou zákony, které nadvládu mužů zaručují a ženám berou jejich důstojnost. Představte si, že žijete v zemi, kde na to, abyste jako žena mohla odcestovat ze země na týden, musíte mít souhlas otce či manžela. V čem jsou oni lepší než já? Proč mají mít právo rozhodovat o mně?

Ani v dnešním Íránu nelze mluvit o rovnoprávnosti. Řada věcí se díky nasazení mých vrstevníků sice změnila, ženy mohou být aktivnější, toleruje se to. Ale zákony trvají. Ani v dnešní době se nemohou ženy a muži dívat společně na fotbal, nemohou si spolu zaplavat v moři. Abych mohla jít k moři, musela bych opustit svého manžela, syna, otce, bratra a jít do malého prostoru, který je vyhrazený ženám. Moře patří mužům, kdežto ženy mají jen nárok na kousek pobřeží.

Vernisáž výstavy proběhne 12. února v Praze. Foto Rihana Ghavipandžeh

Jak byste popsala svůj odchod z Íránu? Bylo za tím něco konkrétního?

K opuštění Íránu jsem byla donucena. Neuměla jsem se smířit s tím, že bych měla být méně než muž, a neuměla jsem být zticha. Jako grafička a malířka jsem byla nepohodlná. Nemohla jsem své obrazy svobodně veřejně vystavovat. Nutili mě k autocenzuře.

Pamatuji si na svůj první obraz, který jsem namalovala na univerzitě: Ženská postava, černé dlouhé vlasy, které vlály ve větru. Profesor mi řekl, že musím domalovat hidžáb. Jinak obraz nebude vystaven. Když jsem protestovala, bylo mi řečeno, že jsem politická. Každá kritika nebo krok stranou byl hned považován za politický akt, za podporu nepřátel Íránu. Tehdy jsem si definitivně uvědomila, že ve své zemi nemám skoro žádná práva.

Já respektuji všechna náboženství. Sama ale nejsem nábožensky založený člověk a nikdy jsem nebyla. To je věc, která se v tehdejším Íránu velmi řešila. Nechodila jsem na modlitby do mešity, neoblíkala se podle jejich představ. Výsledkem toho bylo to, že jsem třeba nedostávala pracovní nabídky. Nejsnáze se tehdy dalo dostat právě do Malajsie, nepotřebovala jsem vízum.

Řekla byste, že dnes jsou vaše obrazy politické?

Nevím, zda se dá říct, jestli je umělec politický či nepolitický. Představte si situaci tady v České republice. Kdybych jako umělkyně ztvárnila debatu o zdražování potravin, mohlo by to být považováno za politické. Nicméně jde o něco jiného, než o to, co se děje v Íránu. Tam je nesouhlas žen vždy brán za politický krok vůči režimu. Když budu například protestovat proti tomu, že se musím zahalovat, přestože ženu i muže bůh stvořil nahé, budu vnímána jako někdo, kdo chce všechno zničit.

advertisment