Řešení segregace spoléhá na odhodlání jejích obětí. To nestačí

Jana Mikulčická

Sídliště Chanov, zeď v Matiční v Ústí nad Labem, čunkobyty ve Vsetíně a nyní Ostrava. Segregace Romů je nezákonná, a přesto nerušeně pokračuje. Břímě řešení totiž necháváme na bedrech obětí. Ty ale potřebují bydlet, ne vést soudní spory.

Zeď v ústecké Matiční ulici, která v roce 1999 jednačtyřicet dní oddělovala romskou komunitu od bílé majority, je snad nejkřiklavějším symbolem segregace. K tomu, abychom jí účinně bránili, máme i po více než dvaceti letech stále daleko. Foto Muzeum města Ústí nad Labem

Vznik romského sídliště Chanov v 70. letech, výstavba zdi v Matiční ulici oddělující dvě komunity obyvatel Ústí nad Labem v roce 1999, vystěhování Romů ze Vsetína do kontejnerového bydlení v roce 2006. A nyní Ostrava, kde podle zjištění Deníku Referendum největší poskytovatel nájemního bydlení určuje, ve kterých lokalitách mohou Romové získat byt a ve kterých už nikoliv.

Kulisy a nástroje se mění, podstata zůstává: opakovaně jsme svědky snah izolovat Romy do vybraných lokalit, v nichž panují horší podmínky. Někdy se místní představitelé snaží zdůvodnit takové kroky objektivními důvody, jako je třeba existence dluhů, jindy je patrné, že záleží hlavně na tom, jak moc romsky vaše příjmení zní.

Nejde přitom jen o kvalitu bydlení. Život ve vyloučené lokalitě se pojí s řadou dalších negativ: od nižších šancí na pracovní uplatnění, přes horší dostupnost veřejných služeb až po — což je možná z hlediska dopadů nejvážnější — segregované vzdělávání dětí. To přitom nejen snižuje šance na kvalitní vzdělání, ale především znesnadňuje dětem, aby se ze života v sociálním vyloučení vymanily.

Jednoduše řečeno, u segregovaného bydlení problém sociálního vyloučení do velké míry začíná i končí. O to je překvapivější, že jsme segregaci za desítky let nedokázali alespoň zmírnit, když už ne zcela vyřešit. Místo toho se dnes dočítáme, že segregačními praktikami se u nás po vzoru obcí nechávají „inspirovat“ i zahraniční korporátní pronajímatelé, jako se to údajně děje v Ostravě.

Selhávají-li institucionální řešení, která by mohla problém segregace do jisté míry řešit (kupříkladu stále chybějící zákon o sociálním bydlení), jaké možnosti obrany mají lidé samotní?

Je vůbec segregace v České republice nezákonná?

Segregací rozumíme dělení lidí podle etnického klíče. Od dob stavby zdi v Matiční či vystěhování vsetínských Romů do takzvaných čunkobytů přišel český právní řád s jednou zásadní novinkou — antidiskriminačním zákonem.

Přestože rozeznává různé formy diskriminace, segregaci jako její specifickou formu v něm nenajdeme. Přesto antidiskriminační zákon představuje hlavní nástroj právní obrany také v jejím případě. Výslovně totiž zakazuje znevýhodňování lidí na základě jejich etnicity.

Zakázanou diskriminaci zákon spatřuje v jednání, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě než s jinou ve srovnatelné situaci, a to právě na základě některého z důvodů, které zákon vymezuje, včetně etnicity. Nejčastěji se s diskriminací v oblasti bydlení setkáváme, když majitelé bytů či realitní kanceláře odmítají pronajmout Romům byt.

Asi nikdo nepochybuje, že vyloučení Romů z možnosti pronajmout si byt méně příznivým zacházením je. Pokud by někdo tápal, už i v našem právním prostoru existují soudní rozhodnutí, která takové případy za zakázanou diskriminaci pokládají. Podle Nejvyššího správního soudu je dokonce diskriminační již „pouhý“ dotaz realitního makléře na etnicitu zájemce o bydlení — etnický původ totiž se zprostředkováním nájmu nesouvisí a neexistuje tedy relevantní důvod, aby se na něj makléř dotazoval.

Případy segregace jsou ovšem složitější. Nemusí totiž docházet přímo k úplnému vyloučení z možnosti získat byt, ale spíše k tomu, že jako Rom byt sice získáte, ale pouze v určitých lokalitách.

Je takové „rozmisťování“ lidí na základě etnicity méně příznivým zacházením, a tedy diskriminační? Co když někdo namítne, že je bydlení všem poskytováno za stejných podmínek, ve stejně kvalitních bytech, s obdobnou dostupností služeb? Ba dokonce, že se tak děje pro dobro samých Romů, protože přece „mezi svými jim bude lépe“ — podobně, jako jsme se dočetli ve zde publikovaném článku popisujícím segregační postupy při pronájmu bytů v Ostravě?

Obdobnou diskusi ve Spojených státech ukončil Nejvyšší soud už před téměř sedmdesáti lety u případu řešícího přístup ke vzdělání, který dospěl k tomu, že segregované vzdělávání je samo o sobě nerovné. Argumentace soudu, že segregace žáků podle rasy vzbuzuje v afroamerických dětech pocit méněcennosti, který následně ovlivňuje jejich postavení ve společnosti, je aplikovatelná i na segregaci Romů u nás. A to nejen v oblasti vzdělávání.

Položme si otázku: jak se asi žije v zemi, která segregačními postupy, tu více tu méně zřetelně, dává najevo, že v ní sice můžete žít, ale jen v prostoru, který vám vymezí?

Segregaci samu o sobě bychom proto měli považovat za méně příznivé zacházení, i když české soudy k tomu zatím přistupují různě. Navíc s sebou ale skutečně nese i hmatatelně horší podmínky: byty v segregovaných lokalitách bývají v horším technickém stavu, hůře dostupné jsou i veřejné služby. K tomu všemu jsou segregovaným poskytovány často pouze krátkodobé nájemní smlouvy, které jim způsobují permanentní nejistotu. Nad romskými rodinami tak neustále visí hrozba vystěhování a přesunu na ubytovnu, neboť na nový byt jen stěží dosáhnou.

Diskriminace se může pronajímatel dopustit i jednáním, které je jinak s právem v souladu — což je případ právě třeba uzavírání krátkodobých nájemních smluv. Ty sice občanský zákoník nezakazuje, ale v případě, že s Romy pronajímatel uzavírá smlouvy jen na pár měsíců, zatímco s ostatními nájemci na delší dobu, Romy tím znevýhodňuje.

Pokud Vám kvůli Vaší etnicitě pronajímatel umožní na rozdíl od ostatních získat jen segregované bydlení se všemi jeho nevýhodami, jednoznačně se jedná o méně příznivé zacházení. Pro přímou diskriminaci na základě etnicity zákon přitom neuznává žádné ospravedlnitelné výjimky. Oběti diskriminace mají k dispozici právní nástroje, aby se bránily. Mohou se domáhat nejen ukončení diskriminačního jednání, ale i zadostiučinění, a to i v podobě finančního odškodnění.

Je-li tedy segregace diskriminací, a tudíž nezákonná, proč k ní nadále dochází?

Bydlet, ne vést soudní spory

První problém je, že proti diskriminaci se brání jen malá část jejích obětí. Podle výzkumu Kanceláře veřejného ochránce práv diskriminační jednání ohlašuje jen jedenáct procent obětí. Jedním z důvodů je strach z negativních důsledků. V oblasti bydlení se může oběť diskriminace obávat, že pokud se proti diskriminačnímu jednání vymezí, přijde i o současné, byť nevyhovující, bydlení. A že se obávají právem, dokazují konkrétní případy.

Dalším problémem je, že pouštět se do sporu o antidiskriminační žalobě je i po více než deseti letech účinnosti antidiskriminačního zákona stále dost riskantní krok. Oběť diskriminace zpravidla čeká náročné soudní řízení s nejistým výsledkem. Segregačních praktik se za poslední roky týkaly pouze dvě žaloby, ani jedna však nebyla úspěšná.

Značné je i riziko finančních nákladů, a to i v případě, že se podaří získat právní zastoupení zdarma. V případě prohry totiž hrozí povinnost hradit druhé straně náhradu nákladů řízení, jejíž průměrná výše je v diskriminačních sporech více než šedesát tisíc korun.

K tomu je třeba přidat, že oběť etnické segregace bude dost možná člověk žijící dlouhodobě v sociálním vyloučení, které s sebou nese chudobu, nižší vzdělání (a tedy i nižší povědomí o možnostech obrany), ale také omezený sociální kapitál (a tedy nižší šanci, že mu bude někdo v jeho okolí schopen pomoci, ať již s právními otázkami, nebo s hledáním nového bydlení, pokud o to současné přijde).

Sečteme-li všechny tyto překážky, nelze se divit, že se k aktivní obraně rozhodne jen malá část obětí. Lidé totiž potřebují bydlet, ne vést náročná soudní řízení s řadou rizik. Diskriminujícím subjektům pak ale nic moc nebrání v tom, aby v takovém jednání pokračovaly.

Ulehčit obětem by mohlo zavedení právního nástroje, který v našem právním řádu zatím chybí — žaloby ve veřejném zájmu v diskriminačních sporech. Šlo by ji využít právě v případech, kdy se diskriminační jednání dotýká většího počtu osob. Žalobu by podávaly neziskové organizace a samy oběti by tak nemusely nést břímě negativních důsledků sporu.

Skupina poslanců předložila už v březnu 2019 minulé poslanecké sněmovně návrh novely, která měla institut veřejné žaloby zavést. Návrh se ale nedostal ani do prvního čtení. Z původních předkladatelů je v nové sněmovně jen menšina. Uvidíme tedy, jestli se stejný či podobný návrh na jednání nové sněmovny vůbec dostane. Do té doby bude k řešení segregace stále zapotřebí odhodlání jejích obětí.

Autorčin komentář nevyjadřuje názor Kanceláře veřejného ochránce práv, kde pracuje.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

advertisment

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz