Byl 13. březen 2020 a před dveřmi centra denních aktivit Domu u Libuše se hromadili lidé, které jsme už dovnitř nemohli pouštět. Rozdávali jsme jim roušky, ptali se, zda něco nepotřebují, uklidňovali, že je to všechno dočasné. Mezi nimi byl i klient, který v lehké mánii na otázku, jak to zvládá, odpovídal: „Ale jó, dobrý! Já si prostě říkám, že příští rok touhle dobou se tomu společně zasmějeme.“ No, nesmějeme se. I když je čemu.

O měsíc později se k nám připojil Ondra — jako mluvící hlava na on-line poradách, nasazený vetřelec v našem týmu, neználek, který prošel výběrovým řízením na pozici takřka animátorskou, zatímco my pod tíhou situace přešli do režimu krizového centra.

Jako by se nachytal na lákavou předvolební kampaň strany, která se ani nedostala do parlamentu. Měl učit jazyky, vést hudební kroužek, pořádat besedy, výlety a samozřejmě i vypomáhat s byrokracií života… Nebo zkrátka „jenom být“ s lidmi, kteří sem docházeli někdy i desítky let jako do svého oblíbeného zázemí. Bylo to poslední místo široko daleko v okolí pražské náplavky, kde jste nepotkali hipstera.

A najednou měl být klub dlouhé týdny zavřený, jsa vyhodnocen vládnoucí garniturou — v době otevřených supermarketů a továren — jako „zbytná volnočasová aktivita“.

Zastavit pandemii nestačí

Ze zmatků a absurdních situací plynoucích z vládních nařízení nebyl moudrý nikdo. Rameny krčila i jindy prorocká kněžna Libuše, patronka našeho klubu. Sociální služby — ať už zaměřené na lidi bez domova, seniory, nebo na duševní zdraví — zavíraly a otevíraly spíš podle toho, jak odbojově se cítily. Proto se nám mezi dveřmi začaly objevovat vitální babičky s prosíkem, ať je k nám pustíme na internet, že si klidně nějakou duševní nemoc vymyslí, ale že jim zavřely knihovny. Naše prádelna se plnila vytříděným oblečením kolegů a lidé bez domova, co přišli o významnou část svých služeb, ji zase rychle vyprazdňovali. Pro potravinovou pomoc si začali chodit nejen lidé trpící nedostatkem, ale i ti, co se ze strachu — z nemoci, ale i z nejasnosti aktuálních pravidel nakupování — neodvážili do obchodu. Stala se z nás All-you-can-eat služba, jen tu naši původní náplň práce jsme odsunuli na vedlejší kolej.

Vládní úkol zněl jasně: zastavit pandemii! Plošná opatření však často, a někdy i s tragickými důsledky, ignorovala konkrétní osudy. Nejprůkazněji se to ukázalo na imperativu „zůstaňte doma“. Kam asi zalezou všichni ti lidé bez domova, když nesmějí v noci vycházet? Nebo najednou není problém pro ně najít přístřeší, jakmile jsou vnímáni jako potenciální zdroj nákazy, a nikoliv jen jako lidé v nouzi? Mimochodem ty roušky, které jsme rozdávali klientům, šila částečně naše ředitelka Magdalena Opletalová během on-line porad a část nám vozili z iniciativy Místní místním, kde je šili právě lidé bez domova. Stát nám ochranné prostředky dodal až mnohem později, téměř v době prvního rozvolňování.

Jiný příklad: s ohledem na nemožnost osobního kontaktu se konečně začala posouvat digitalizace státní správy, sdružovali se psychoterapeuti nabízející on-line pomoc a i my jsme v září v očekávání druhé vlny absolvovali rychlokurz telefonické krizové intervence. Srdce by plesala. Jenže mít mobil nebo počítač s internetem není zdaleka samozřejmost. Ať už z důvodu chudoby, nebo technické negramotnosti, vzhledem ke stáří či nemoci. A když nemáte ani blízkou osobu, která by vám pomohla, a najednou má být zavřen klub, který vám tuto službu poskytoval, sociální nůžky se ještě více rozevírají. Ti, kteří se ve virtuální realitě už orientovali, se teď utvrzují v tom, že prakticky všechno lze vyřešit po internetu. A ti, co do toho síťového světa nikdy nepatřili, jen s hrůzou sledují, jak se jim před ním — a tím i před zbytkem populace — definitivně zavírají dveře.

Prohlubovaná osamělost

„Já neumřu na covid, ale na osamělost!“ napsala nám jedna klientka, když jsme jí nemohli nabídnout naše obvyklé aktivity. Léčebny, sanatoria, domovy důchodců nebo denní stacionáře — ty všechny přišly o podstatnou část služeb, jejichž prostřednictvím nabízely klientům smysluplné trávení času. My tomu v zápisech odborně říkáme „zprostředkování kontaktu se společenským prostředím“.

Na volnočasových kroužcích, arteterapiích nebo vycházkách často spolupracují externisté. Ať už dobrovolníci předčítající dědečkům a babičkám v domovech důchodců, nebo vyškolení arte/ergo/muzikoterapeuti, všichni museli své služby přerušit ve jménu ochrany zdraví. Nezlehčujeme hrozbu nákazy, jen si v kontextu své sociální služby všímáme, že zdraví je komplexnější jev než pohyby kapének. A tak jako se hojně diskutuje o ekonomických újmách způsobených protipandemickými opatřeními, bude souběžně nutné zvažovat i jejich dopady na duševní zdraví.

Jakou osamělostí trpí někteří lidé, je zarážející i bez ohledu na covid. Když jsme ve chvíli rozvolnění stačili uspořádat besedu na téma navazování vztahů, překvapilo nás, kolik účastníků nemělo v životě žádný hlubší vztah, ba představa takových vztahů je tím spíše traumatizovala (asi jako když padne slovo „rodina“ před někým, kdo právě přišel o své rodiče).

Smutné bylo to pozorovat také během Vánoc, kdy nebylo možné se zúčastnit různých charitních večeří, koncertů a podobně. Mnohdy nezbývalo než zůstat v lepším případě sám a s televizí, v horším na ubytovně, kde se vám záhadně ztrácejí věci. Nevíš o tom něco, Ježíšku?

Jako ten gif s Johnem Travoltou

V případě psychického onemocnění je člověk buď zcela zneschopněn a závislý na sociální pomoci, nebo se nějak protlouká prekérními pracemi a bydlením. V ideálním případě má slušné zázemí, které ho podrží, například je-li synem premiéra. Do tohoto stavu se však nikdo nedostal vlastní vinou, vždy jsou ve hře jisté genetické či sociální předpoklady. Pandemická situace se stala dalším významným spouštěčem psychických problémů, které politici přehlížejí, místo aby je citlivě předjímali.

Představte si, že už tak stojíte na okraji společnosti, nemůžete chodit do práce, cítíte finanční nejistotu, k tomu se přidá úzkost z nákazy — a nemáte se na koho obrátit. Duševní nemoc eskaluje, z logiky systému a nedostatku jiných možností jste hospitalizováni a... několik dní drženi v karanténě na samotce. To vám tu osamělost vyžene z hlavy, holomci.

Mezi psychiatrickými pacienty existuje takové pořekadlo: Vězení je za trest a houkárna není za odměnu. Přitom kdyby se nekladlo takové břemeno na zdravotnictví, naše služby by mu uměly formou preventivní psychosociální podpory ulehčit práci. A pro pacienty, kteří se vůbec pacienty nemuseli stát, by to celé jistě mělo důstojnější podobu.

Reforma péče o duševní zdraví, která právě k decentralizaci a polidštění systému měla vést, kvůli epidemiologickým opatřením prakticky zamrzla. Stěny psychiatrických komplexů se pod zaklínadlem karantény znovu neprodyšně uzavřely. Máte v areálu syna, manžela, přítelkyni? Smůla. K hospitalizovaným se dostanete jen s průkazkou sociálního pracovníka, a to ještě na omezený čas náhodně určovaný sestřičkami, které mají ze všech obden se měnících zákazů samy hlavu v pejru.

Některé pobytové služby se ale uzavřely i nám. Zatímco tamní personál už naočkován dávno byl, čímž si nejspíš ministerstvo odškrtlo kolonku „sociální pracovníci v přímé péči“, ambulantní služby se nadále bezradně rozhlížely jako John Travolta na gifu z Pulp Fiction.

A my coby centrum denních aktivit jako bychom vlastně sociální službou ani nikdy pořádně nebyli. Když všem sociálním pracovníkům poslalo MPSV mimořádné odměny, nám je musel vyplácet zaměstnavatel ze svého, protože jako volnočasové centrum máme přeci správně mít zavřeno. Nejdřív jsme se spravedlivě vztekali, že náš přechod do krizového režimu nikdo neocenil, ale s odstupem času vnímáme čím dál tím víc jinou křivdu. Tunelové vidění při řešení pandemické otázky amputovalo ze sociálních služeb zábavu.

Potřeba umění uprostřed katastrofy

Snad je to i tím, že se věnujeme ve svých druhých životech umělecké tvorbě, dokonce i náš šéf miluje současnou poezii, aniž ji sám píše. V každém případě si o to víc uvědomujeme význam onoho francouzského „savoir vivre“ čili umění žít. Umění totiž není pouze artiklem profesionálních institucí, není to pouze náplň výtvarky, hudebky a literatury, jak jsme se s ní všichni míjeli či vzácně potkávali ve školních lavicích. A v kontextu sociální práce se neomezuje čistě na různé podoby tzv. arteterapie, která už v kořeni slova spojuje umění s léčbou.

Pandemie nás naučila, že nelze vkládat všechny naděje do zdravotnictví a do našich politických představitelů, ale že jsme smrtelní, křehcí a zranitelní a že si ve chvíli katastrofy musíme pomoct sami, zezdola. A právě tehdy je umění potřeba ze všeho nejvíc — ve smyslu citlivých strategií, improvizace, naslouchání, humoru či prosté vzájemnosti bez produktivity. A co se může zdát z pohledu epidemiologie tím nejzbytečnějším, představuje nakonec to základní, co nám sice možná nezachrání život, zato ale nám umožní stárnout s radostí.