Vážení prezidenti, devíti států Amazonie a další světoví lídři zemí, které se podílejí na plundrování našeho pralesa, jmenuji se Nemonte Nenquimová. Jsem žena národa Waraoni, matka a náčelnice svého lidu. Mým domovem je Amazonský prales.

Tento dopis vám píšu proto, že tu bez ustání zuří požáry. Děje se to proto, že korporace vylévají do našich řek ropu, a proto, že těžaři tu kradou zlato (dělají to už půl tisíciletí) a zanechávají za sebou krátery plné jedů. Uchvatitelé přicházejí zabírat půdu, kácejí původní prales, aby se na ní mohl pást dobytek, zakládat plantáže a bílý muž mohl jíst.

Protože naši staří lidé umírají na koronavirus, zatímco vy si plánujete, jak znovu a znovu ukrojit z naší půdy, a povzbudit tak svou ekonomiku, ze které jsme my sami nikdy neměli nic. My, Původní obyvatelé Amazonie, bojujeme za to, co milujeme — náš způsob života, naše řeky, zvířata, naše lesy, život na Zemi. Měli byste nám konečně začít naslouchat.

V každém ze stovek našich jazyků, kterými v Amazonii hovoříme, máme pro vás jméno: cizinec, ten, který sem nepatří. V mém jazyce WaoTededo se to řekne „cowori“. To slovo není primárně negativní. Ale vy jste mu takový význam dali. Pro nás slovo cowori dne znamená: „bílý muž, který nemá ponětí o energii, kterou ovládá, a o škodách, které způsobuje“. Vaše společnost se stala hrůznou metaforou tohoto významu.

Asi se vám často nestává, že by vás domorodá žena nazývala hlupákem, a tím méně touto formou. Ale pro nás, původní národy, je to zjevné: čím méně toho o něčem víte, tím menší hodnotu to pro vás má a tím je to pro vás snadnější zničit. Slovem „snadnější“ myslím bez skrupulí, bez lítosti, bezmyšlenkovitě, dokonce snad s pocitem správného konání. A přesně tak se chováte k nám, původním obyvatelům, našim pralesním územím, k planetě a jejímu klimatu.

Amazonský prales jsme se učili poznávat tisíce let. Učili jsme se rozumět jeho zákonitostem, jeho tajemstvím, způsobům, jak v něm přežít a rozvíjet se. Vás zná můj lid Waorani jen sedmdesát let — byli jsme „kontaktování“ v 50. letech americkými evangelickými misionáři. Ale umíme se zorientovat rychle: vy rozhodně nejste tak sofistikovaní jako prales.

Říkáte, že vaše těžařské společnosti mají úžasné nové technologie, které dokážou odsávat ropu z útrob naší země, tak jako kolibřík saje nektar z květiny. My ale víme, že lžete, protože žijeme po proudu řeky, která k nám přináší unikající znečištění.

Říkáte, že Amazonie nehoří. My ale nepotřebujeme satelitní snímky, abychom dokázali, že to není pravda: dusíme se kouřem z ovocných sadů, které založili naši předkové před staletími.

Říkáte, že je vaší prioritou najít řešení klimatické krize, ale přitom dál budujete světovou ekonomiku založenou na těžbě a znečišťování. Víme, že lžete, protože žijeme v těsném sepětí se zemí a jsme první, kdo slyší její pláč.

Nikdy jsem neměla možnost studovat na univerzitě, stát se doktorkou, právničkou, političkou nebo vědkyní. Mými učiteli byli starší lidé, mým učitelem byl prales. Naučila jsem se toho dost na to (a mluvím tímto za všechny domorodé bratry a sestry celého světa), abych poznala, že jste sešli z cesty a jste ve velkém průšvihu — i když to zatím nedokážete úplně rozpoznat. A váš průšvih znamená hrozbu pro všechny formy života na Zemi.

Vnutili jste nám svoji civilizaci a podívejte se, kam nás to dovedlo: máme tu globální pandemii, klimatickou krizi, vymírání druhů, a v pozadí toho všeobecnou duchovní chudobu. Za všechny ty roky, kdy jste jenom brali, brali, brali z naší země, jste neměli ani trochu odvahy, zvídavosti nebo respektu, které by vám umožnily nás poznat. Pochopit, jak vidíme, chápeme a cítíme fungování života na Zemi.

Tímto dopisem vás to ale nemůžu naučit. Můžu vám jen říct, že je to spojeno s tisíciletími lásky k pralesu, k tomuto místu. Lásky v tom nejhlubším slova smyslu, úcty. Prales nás naučil našlapovat opatrně, a protože jsme mu naslouchali a ochraňovali jej, dával nám všechno: vodu, čistý vzduch, obživu, úkryt, léky, štěstí, smysl života.

Vy nám toto vše berete. A nejen nám, ale celé planetě a budoucím generacím.

Zde v Amazonii je teď ráno těsně před úsvitem: čas, který je pro nás zasvěcen sdílení snů a důležitých myšlenek. A proto vám teď říkám: Země nepotřebuje, abyste ji zachraňovali. Potřebuje, abyste ji respektovali. A my, původní obyvatelé, od vás očekáváme totéž.

Otevřený dopis vyšel původně v deníku The Guardian. Pro DR jej přeložila MÍLA PALÁNOVÁ.