Sto chvilek pro utopii

Jan Kašpárek

Varování vědců, že konec dnešní civilizace je zase o něco pravděpodobnější, nemusí inspirovat jen k činu, ale i k apatii či depresi. Co dělat, abychom si pod tíhou nepříznivých faktů uchovali činorodost?

Odborníci z řady oborů, laureáti Nobelových cen a mezinárodní činitelé odpovědní za správu Doomsday Clock, tedy symbolických hodin odhadujících vzdálenost lidstva od totální zkázy, opět posunuli ručičkami. Zatímco vloni nás od pomyslné půlnoci dělily dvě minuty, letos jsme se dostali na sto vteřin. Podle vědeckého odhadu jsme tedy blíže zničení než kdykoli předtím.

Graf znázorňuje, jak se v čase vyvíjela podle vědců blízkost moderní civilizace k sebezničení. Graf Jan Kašpárek, DR

Doomsday Clock z popudu Bulletinu amerických jaderných vědců tikají od roku 1947, kdy odstartovaly na 23 hodinách 53 minutách. Po výkyvech studené války se na začátku devadesátých let odchýlily do vůbec nejpříznivější polohy: na sedmnáct minut od půlnoci. Naděje vkládané do slibovaného oslabení jaderných arzenálů a konce soupeření NATO se sovětským blokem však nevydržely dlouho.

Návrat velmocenských sporů, obnova nukleárního zbrojení a od roku 2007 i nedostatečná reakce mezinárodního společenství na změny klimatu postupně okrajovala další a další minuty. V posledních letech si svůj čas ukousl i vzestup nacionalismu a rozšíření dezinformační propagandy. Zatímco vloni a předloni hodiny ještě odpovídaly poloze z roku 1953, kterou určila především tehdejší série testů vodíkových bomb, letos jakýkoli precedent postrádáme.

Deprese je nejhorší možné řešení

×