Odborníci z řady oborů, laureáti Nobelových cen a mezinárodní činitelé odpovědní za správu Doomsday Clock, tedy symbolických hodin odhadujících vzdálenost lidstva od totální zkázy, opět posunuli ručičkami. Zatímco vloni nás od pomyslné půlnoci dělily dvě minuty, letos jsme se dostali na sto vteřin. Podle vědeckého odhadu jsme tedy blíže zničení než kdykoli předtím.

Doomsday Clock z popudu Bulletinu amerických jaderných vědců tikají od roku 1947, kdy odstartovaly na 23 hodinách 53 minutách. Po výkyvech studené války se na začátku devadesátých let odchýlily do vůbec nejpříznivější polohy: na sedmnáct minut od půlnoci. Naděje vkládané do slibovaného oslabení jaderných arzenálů a konce soupeření NATO se sovětským blokem však nevydržely dlouho.

Návrat velmocenských sporů, obnova nukleárního zbrojení a od roku 2007 i nedostatečná reakce mezinárodního společenství na změny klimatu postupně okrajovala další a další minuty. V posledních letech si svůj čas ukousl i vzestup nacionalismu a rozšíření dezinformační propagandy. Zatímco vloni a předloni hodiny ještě odpovídaly poloze z roku 1953, kterou určila především tehdejší série testů vodíkových bomb, letos jakýkoli precedent postrádáme.

Deprese je nejhorší možné řešení

Apokalyptická nálada vládne všude a není dne, aby se neobjevil text uvozený mantrou „vědci varují“. Od stále chmurnějších výhledů na politické řešení klimatické krize a rapidního vymírání zásadních živočišných druhů přes řinčení zbraněmi na Středním východě až po přetrvávající nadvládu agresivních národovců a hochštaplerů nad světem: vše jako by odráželo heslo Extinction Rebellion „směřujeme k vyhynutí“.

Zatímco dříve se předpokládalo, že žijeme podle scénáře hollywoodského katastrofického filmu s nezadržitelně se blížícím víceméně šťastným koncem, stávající dramatický oblouk je poněkud jiný. Kultovní Armageddon s Brucem Willisem se postupně přerodil v předtuchu šedivého zmaru Potomků lidí.

Naši perspektivu ještě zhoršuje skutečnost, že jsme apokalyptickými vizemi dokonale zahlceni. To překvapivě nemusí vést k mobilizaci, ale mnohem spíše do „soutěsky děsu“, zděšené paralýzy či hluboké deprese. A deprese, jak známo, řešení naprosto jakéhokoli konkrétního problému značně ztěžuje až k nemožnosti.

V posledních letech se ukázalo, že kupříkladu vědomí klimatického rozvratu část lidí pohne k činu, současně ovšem vyvolá reakci v podobě popírání očividného, případně upadnutí do nihilistického „stejně s tím nemůžeme nic dělat“. Jediný způsob, jak se pohnout vpřed, očividně nespočívá v nekonečném opakování stále týchž varování. Je nutné nabídnout srozumitelnou alternativu ke zkáze. Potřebujeme konkrétní utopie stojící proti dystopii.

Vzpoura naděje proti zoufalství

Proti linii Potomků lidí — zobrazujících společnost a člověka ve stavu naprostého politického, zdravotního i morálního rozpadu — lze postavit poměrně nový literární žánr solarpunku. Ten reaguje na záplavu dystopických vizí o ekologickém kolapsu a nejrůznějších diktaturách tím, že načrtává možné budoucnosti založené na udržitelnosti, spolupráci a svobodě.

Jeho „revolta proti strukturálnímu pesimismu“ usiluje o vybudování myšlenkového pole, na kterém bude možné formulovat alternativy k realitě jaderných zbraní, fosilních paliv a korporátní svévole, kdy je — slovy Marka Fishera — „snazší si představit konec světa než konec kapitalismu“.

Tím, že solarpunk načrtává fantazijní ekoanarchistické světy budoucnosti, umožňuje překročit rámec uvažování nad možnou zkázou. Směřuje tak k ideji, že je nejen možné přežít klimatickou krizi a další nebezpečí, ale také dosáhnout lepšího světa namísto toho, abychom se donekonečna strachovali o své přežití v tom stávajícím.

Podobný způsob uvažování nám pomyslných sto vteřin před soudným dnem může mnohé přinést. Podaří-li se do debaty o hrozbách prosadit vizi možné radikální sociálně-ekologické transformace, o jaké před časem psal Josef Patočka, dostaneme tak při troše štěstí do rukou mnohem silnější nástroj k pozitivnímu ovlivnění budoucnosti, než jakým kdy mohou být technicistní argumenty o uhlíkové neutralitě.

Akcí proti beznaději

O něco podobného se ve Spojených státech amerických na konkrétní rovině pokouší Bernie Sanders a kartu sociálně citlivé ekologické budoucnosti zahráli i britští labouristé. Ke smůle celé Velké Británie ovšem při partii, kterou zřejmě od počátku rozhodovaly trumfy v podobě brexitu. Prosazení udržitelné budoucnosti nicméně není úkol jen pro politiky, ale především pro sociální a klimatická hnutí.

Zaměření se na představení alternativ ke zkáze samozřejmě neznamená, že bychom měli rezignovat na varování před stávajícími riziky a vysvětlování nebezpečnosti klimatické krize či jaderného zbrojení. Obě linie potřebují jít ruku v ruce.

Důležité je také chápat, že pozitivní vize budoucnosti — či, chcete-li, konkrétní utopie — neznamená sociální inženýrství a nikdy nemůže zodpovědět každou otázku či vyřešit jakýkoli problém. Jak píše současný anarchistický teorerik Peter Gelderloos: „Nepředvídatelné aspekty života nelze shrnout do nějakého plánu a ani bychom to neměli zkoušet“.

Klíčové není sestavit komplexní ideologii, ale vybojovat si na (oprávněném) kolektivním pesimismu prostor pro konstruktivní myšlení a alespoň trochu energické naděje. Bez té se ručičky na hodinách soudného dne nezastaví na stu vteřinách od půlnoci. Pouze my sami ustrneme v panice a neschopnosti jednat. To se nesmí stát.