Zhruba rok a půl trval boj za zachování stromořadí mladých jírovců před sídlištní základní školou v jednom severočeském okresním městě. Alej spolu s upraveným živým plotem z keřů chrání zdraví dětí a zaměstnanců školy před důsledky frekventovaného automobilového provozu. Oficiální měření stavu ovzduší totiž nedaleko odtud zjistilo nadlimitní koncentrace rakovinotvorných polyaromatických uhlovodíků.

Dvakrát místní odbor životního prostředí kácení povolil, dvakrát krajský úřad povolení zrušil. Až potřetí se místní úředníci odhodlali vzepřít vlivné vodárenské firmě, která žádala o vykácení stromů kvůli rekonstrukci vodovodního řadu. Krajský úřad poukázal na alternativní možnosti rekonstrukce, která by umožnila zachování stromů, vodaři je jako možnost připustili, nicméně odmítli využít. Kromě jiného kvůli zvýšení ceny prací. Přitom na svých oficiálních webových stránkách zdůvodňují zdražení vodného a stočného nutností zaplatit právě rekonstrukci vodovodů. Zákazníci si náklady na rekonstrukce zaplatili dopředu.

Potřetí se tedy odvolali vodaři (naštěstí neúspěšně) a argumentovali i vodárenským zákonem, příslušný paragraf si ovšem vyložili po svém. Zákon existenci zeleně v ochranném pásmu vodovodu nezakazuje, ale váže na souhlas majitele či správce vodovodu. A ten souhlas zase souvisí s něčím, co se u nás ujímá jen velmi pomalu, totiž se společenskou odpovědností firem.

Vodaři „přehlédli“ i to, že zákon nemůže působit retroaktivně. Zatímco výsadba stromů byla součástí projektu školy, dostavěné v roce 1991, nový vodárenský zákon platí až od roku 2002. A předchozí právní úprava, platná v onom roce 1991, vztah zeleně a vodovodní sítě neřešila vůbec. Požadovala pouze zajištění možnosti přístupu k vodovodnímu řadu při opravách a rekonstrukci, ponechávala větší prostor rozumné dohodě.

Jestli nyní projde novela Zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, kterou letos iniciovalo samo Ministerstvo životního prostředí (!), už si káceči nebudou muset činit nejmenší násilí, půjde-li o stromy například právě kolem těch vodovodů. Budou-li majiteli či správci vodovodu stromy vadit, místo žádosti o povolení kácet prostě jen to kácení oznámí a rovnou nastartuje pily. A může se to klidně týkat i výše zmíněného stromořadí, na jehož obtížné záchraně se podílely stovky zdejších, kteří podepsali petici proti kácení, kteří ji organizovali, kteří se po celou tu dobu na sociálních sítích zajímali, jak probíhá správní řízení a kteří se radovali nejen ze záchrany stromů ale i z toho, že k tomu vítězství mohli trochu přispět.

Jaké asi budou jejich pocity, jestli s takovým úsilím zachráněné stromy padnou v důsledku novely zákona? Co to asi udělá s jejich už tak nepříliš velkou důvěrou v úřady, stát, spravedlnost?

↗

Projde-li novela zákona o ochraně přírody a krajin, káceči místo žádosti o povolení kácet prostě jen to kácení oznámí a rovnou nastartují pily. Archiv redakce

On totiž ten výše vyprávěný příběh je jen jedním z mnoha, jaké se v této zemi odehrávají dnes a denně. A netýká se to pouze vodařů, ale třeba i silničářů nebo správců plynovodů či elektrorozvodných sítí. Je například podávána řada žádostí o kácení v ochranném pásmu místní sítě elektrického vedení. Jde velmi často o závěsný izolovaný kabel kolem komunikací, kde bývá logicky vysázena i zeleň. Ochranné pásmo kabelu je pouhý jeden metr, takže většinou stačí okleštění pár větví a požadavku energetického zákona je vyhověno. Kdo se ale na to bude ohlížet, když bude přijata novela zákona 114/1992 Sb.?

A nejen o to jde. Spousta lidí chápe význam zeleně pro přežití v období rychle postupujících klimatických změn — její zvýšená ochrana byla označena za jeden z pilířů státního programu adaptace na klimatické změny! — a jsou ochotni za ni bojovat. Je však i nemálo těch, kterým zeleň vyloženě vadí, kteří by se jí nejraději zbavili. Někdy i z tak malicherných důvodů jako je padání listí na podzim. Těm bude chystaná novela vodou na mlýn. A jistěže káceči nebudou (většinou) tak hloupí, aby oznamovali kácení kvůli listí.

Oblíbené záminky ke kácení jsou třeba právě střety s nějakou sítí, s kanalizací, přičemž jsme se v praxi nejednou setkali s tím, že příslušný správní orgán rozhodl na základě pouhého konstatování střetu, bez ověření, ač dle správního řádu je žadatel (nově možná již jen oznamovatel) povinen své tvrzení řádně doložit, například odborným posudkem.

Před nedávnem si veřejně postěžoval starosta jednoho městečka opět v severních Čechách, co zažil, když podle schváleného projektu došlo na místním sídlišti k výsadbě zeleně, která nahrazuje tu vykácenou. Na obecním pozemku! Mimo jiné musel čelit verbální agresivitě a nadávkám nejhrubšího zrna, kýblům špíny a vulgárností:

„Mně i místostarostovi klidně nadávat můžete, od toho jsme přece tady, ale sprostě urážet pracovníky firmy, která sází stromy a po deseti minutách na ně zavolat cizineckou, to už je trošku za hranou“, reagoval znechucený starosta. Co by se stalo, kdyby se starostovi nechtělo do střetu s voliči, na jejichž hlasech bude třeba závislý v příštích volbách? Navíc v malých obcích starostové povolují i to kácení.

Uvědomuje si pan ministr veškeré důsledky novely, kterou chystá? Včetně těch nezamýšlených? Uvědomuje si, že mohou napáchat na zdraví lidí i na zdraví společenském škody stejně nebezpečné, jaké ve zdravotnictví už napáchala černá kampaň proti očkování dětí? Uvědomuje si, jak to všechno může ještě dále přiživit už tak dost povážlivě se šířící společenský neklid?