Socialistická zemědělská politika v 50. letech minulého století provedla s krajinou salto, jehož následky bohužel neseme dodnes. Ztráta pestrosti krajiny, rozorání mezí, likvidace remízků, meliorace, vznik rozsáhlých hladkých ploch, preference nevhodných plodin atd. namíchaly společně s klimatickými změnami současnému člověku nebezpečný existenční koktejl.

O nutnosti revitalizace krajiny po pustošivých zásazích jednotných zemědělských družstev se mluví už od sametové revoluce. V posledních letech se ale na pocuchaném vzhledu krajiny podepisují také klimatické změny, jejichž tempo nabírá rychlost a my můžeme doslova v přímém přenosu sledovat, jak z krajiny bleskově mizí voda. Velmi rychle se střídají období intenzívního sucha s přívalovými srážkami, kdy sice zaprší hodně, ale narušenému vodnímu ekosystému se nedaří vodu zadržet — vyprahlá, chemikáliemi a socialistickým hospodařením poničená půda ji prostě nezvládá absorbovat.

Stát bez plánu prosazuje jen minimální jednotlivosti, které nepomáhají zkrotit dopady výše jmenovaných změn. Na krajinných úpravách se ze státních složek podílejí především ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství. Jejich působení při revitalizačním procesu nevykazuje nejen shodnou linii, ale často působí vyloženě kontraproduktivně.

Nedostatečnou činnost státu proto suplují spíše malé neziskovky přistupující k problému s nezbytnou vážností. Často se jedná o dobrovolnické aktivity. Ty ale nemohou nutné krajinné zásahy pokrýt samy.

V tomto textu nasvítíme krajinné zásahy Státního pozemkového úřadu (SPÚ) padajícího do kompetence ministerstva zemědělství. Ty totiž, dáme-li je do souvislosti právě se smysluplnou obnovou vodního koloběhu a zadržováním vody v krajině, vyvolávají řadu pochybností.

Recept na vyprahlou krajinu? Odvést vodu

Státní úředníci by měli být při zadržování vody jen intenzívními vykonavateli dobře připravené systémové změny — jenže koncept stejně jako adekvátně zapojení odborníci chybí. Podíváme-li se na konkrétní případ, na současnou krajinotvornou činnost SPÚ ve valašské vesničce Zašová, zjistíme, že chybí i ochota.

Úřad zde opravou polních cest prosazuje takové zásahy do krajinného rázu, které nejenže nemají s ochranou vodních zdrojů a udržením vody v krajině nic společného a situačně jim mělo být odzvoněno už před řadou let, ale dokonce svou praxí popírají samu existenci klimatických změn.

Co za tím stojí? Proč úřad, který se prezentuje jako výsostně proekologický, povoluje výstavbu účelových komunikací coby prvku protipovodňové a protierozní ochrany?

Malá Zašová s celorepublikovým problémem

V Zašové, třítisícové obci na spojnici mezi Valašským Meziříčím a Rožnovem pod Radhoštěm, se v kauze vykácení místní aleje za deklarovaným účelem budování protipovodňových zábran ukázala pustošivá činnost SPÚ v celé své nahotě.

Na samém okraji obce, v sousedství lesa, pole, aleje a pastviny, vyrostla ve svahu zástavba rodinných domků čelících v časech zvýšené frekvence přívalových dešťů následkům bleskových povodní. Nejhorší povodeň přišla v roce 2009. V reakci na to byla objednána stavba protipovodňových a protierozních opatření v trati Pohoř, jejíž realizace začala až vloni na podzim.

Projekt jako protipovodňové a protierozní opatření navrhl rekonstrukci stávající polní cesty lemované stromy, zašovské aleje, a vybudování cesty nové. Nad alejí se nachází pole ve vlastnictví obce, pod alejí rozsáhlá soukromá pastvina. Jediné narušení jinak uhlazeného povrchu tedy představuje právě alej, která zde působí především proti větrné erozi. SPÚ jako investor stavby v hodnotě přes 59 milionů připravuje cca tříkilometrovou cestu s asfaltovým povrchem, štěrkodrtí a všemi odvodňovacími prvky — melioracemi, drenážemi, drény, žlaby v betonovém loži atd.

Podle projektu cesta odvede dešťovou vodu z pole do Zašovského potoka, a ochrání tak rodinné domy v bezprostřední blízkosti aleje. Nikoli tedy už ty, které se budou potýkat s převodněním v dolní části Zašovského potoka nebo ještě níže, na což už v roce 2018 upozornily Lesy ČR a navrhly jako možné řešení např. zřízení retenční nádrže, která by odtok vody z přívalových srážek zpomalila.

Nad celospolečenskou přínosností stavby se proto vznáší několik otazníků. V případě Zašové se vůbec nepodařilo skloubit ochranu nemovitostí s efektivním vodním hospodářstvím, a můžeme tak hovořit nejen o ztrátách pro krajinu, ale i přímo pro člověka.

Proti čemu bojuje SPÚ? Sucho to nebude…

Na stránkách SPÚ proklamovaný boj se suchem se v případě zašovské aleje úplně míjí s konkrétními stavebními zásahy úřadu. Pokud je totiž rekonstrukce cesty prosazena jako způsob, jak odvést vodu z oblasti pryč, nemůže být o žádném boji se suchem řeč.

Účinná řešení jsou přitom dobře známá: je například možné změnit způsob orby, vybudovat krátké svaily, tůňky, osadit určitý prostor stromy nebo velký lán rozdělit na menší políčka. Projekt také lze doplnit suchým nebo polosuchým poldrem. Nic z toho ale schválený plán neobsahuje. Naopak. A SPÚ na svém odvodňovacím přístupu trvá natolik, že napadá rozhodnutí České inspekce životního prostředí, která kácení aleje v listopadu 2020 pozastavila právě proto, že projekt vykazuje chybovost a postrádá např. posouzení vlivu stavby na krajinný ráz a podstatnou porci aktualizace vzhledem ke klimatickým poměrům posledních let.

S vybudováním poldru ovšem pracuje obec. Suchý poldr se položkově vyskytuje v obecním plánování, v němž si Zašová za tím účelem vyčlenila půlmilionovou finanční částku z Programu rozvoje obce 2021—2025. Chce jej umístit nad rodinné domy. Je přitom záhadou, proč musí něco takového řešit obec samostatně, mimo stavbu SPÚ. A záhadou je také to, proč se podzimní stavba poldru přesunula z vytipovaného místa do jiné části obce?

Vzhledem k pozdnímu načasování výstavby působí poldr spíše jako zastírací manévr k uklidnění těch, kteří rekonstrukci cesty označili za destabilizační prvek v boji proti suchu. V předchozím Programu rozvoje obce pro léta 2017—2025 se totiž poldr vůbec nevyskytuje.

Samoty touží po spojení se světem?

Samotný projekt navíc rekonstrukci polní cesty zdůvodňuje zvýšením propustnosti krajiny a zpřístupněním pozemků a pozemkových tratí. Stavba je označena jako účelová komunikace, a nelze ji proto plně vnímat jen jako podanou ruku zemědělskému a lesnímu hospodaření. To ostatně připouštějí i obecní zastupitelé. V projektu se dále píše o základní dopravní obslužnosti jednotlivých samot — v tomto případě se jedná o dva domy necelý kilometr za alejí. Je investice do stavby cesty — se všemi jejími důsledky pro krajinu — skutečně veřejně prospěšná?

Můžeme spekulovat, zda by více smyslu cesta v provedení SPÚ nedávala třeba v případě, že by obec uvažovala o budoucí přípravě stavebních parcel na svém poli. Těmto úvahám totiž nahrává i fakt, že se obec se současným nájemcem dosud nedomluvila ani na základních protizáplavových opatřeních. A tak se v Zašové místo po vrstevnici dále oře z kopce dolů směrem k domům (zemědělská technika se nemusí tolikrát otáčet) a pole se osévá plodinou nepřátelsky nakloněnou zadržování vody (letos tu poroste řepka)…

Tím se dostáváme k tomu, že obec stavbu vehementně podporuje a je v naprostém souladu s postupem SPÚ. V tomto kontextu je navíc na pováženou i přímá rodinná vazba mezi ředitelkou vsetínské pobočky SPÚ pro Zlínský kraj Renatou Němejcovou a členem komise výstavby obce Zašová Rostislavem Němejcem. Nedochází zde ke střetu zájmů?

Vedení obce ve svých vypjatě emočních projevech působí poněkud rozeklaně: na jednu stranu se ohání ochranou rodinných domů (mezi jejichž majiteli se nachází několik lidí s vazbami na obecní úřad), na druhou stranu vystupuje jako ochránce přirozené biodiverzity a propagátor šetrných zemědělských postupů. Ve výsledku ale činnost obce nahrává výhradně ochraně (konkrétních) domů, za niž zaplatí životní prostředí. Ochrana krajiny je jen líbivou mediální prezentací.

Pomsta je pokrm, který si nejlépe uvaříme sami

Snad obavy z úplného zastavení stavby cesty se v polovině března projevily bezohledným a nevratným poškozením celé aleje. Zatím neznámí pachatelé do poloviny kmenů nařízli přesně ty stromy, které měly padnout kvůli stavbě. Dva se zřítily hned, dalších patnáct bylo pokáceno následující den z bezpečnostních důvodů, zbytek o pár dní později. Celkem osmadvacet stromů, které v žádném případě nepředstavovaly bezcenný nálet, jak se obec ke všemu snaží závažnost újmy zlehčovat.

Cesta k cestě je volná… může se stavět. Není už co zachraňovat, projekt bude uskutečněn ve své absurdní podobě. Symbolickým završením je to, že stavba nedodržuje ani to minimum, které projekt v oblasti ochrany životního prostředí obsahuje — místní musí po dělnících stavby likvidovat i nepořádek, třeba vylitý olej.

Vždyť se tady všichni máme rádi — lokální patriotismus v sentimentálním hávu

Na celé situaci je nebezpečné i to, že se vedení obce snaží významné narušení krajiny permanentně bagatelizovat a drnká přitom na citovou strunu: majetek občanů je nadřazený ztrátám v krajině („ochráníme váš majetek v hodnotě 55 milionů“), činnost ochránců krajiny je latentně kriminalizována a představována jako nezodpovědná („přesně tito lidé prý bránili pokácení lípy u autobusové zastávky, která se nakonec ukázala být dutou, a jen tak tak bylo zabráněno neštěstí, mohla spadnout na nějaké dítě!“).

Zašované, kteří nesouzní s postupem vedení obce, jsou dehonestováni v místním tisku jako ti, se kterými se „bohužel“ musí diskutovat a vůbec vedení obce neposlouchají a práci komplikují. To je totiž BOHUŽEL demokracie! Ta nepředpokládá jednotný názor u všech, ale právě diskusi, která by měla vést k nalezení přijatelného řešení. Je to komplikovanější cesta, ale je vedená úctou k člověku.

Výše nastíněné pochybnosti o smysluplnosti stavby však zcela překonává prosazení rekonstrukce polní cesty ve třetí etapě plánované výstavby. Cesta o délce cca 800 metrů vede do prudkého srázu až na hřeben a obloukem se vrací zpátky k Zašové, přičemž částečně rovnoběžně kopíruje níže položenou alej. Pro „zpřístupnění krajiny“ je nadbytečná, vzhledem k umístění zcela riziková. Proti jejímu budování se ohradila i sama projekční kancelář Agpol, neboť v tomto případě podle ní dochází „k výraznému překročení nejvyšších dovolených hodnot podélného sklonu. Investor (SPÚ, doplněno autorem) i budoucí vlastník díla i přes toto upozornění trvají na realizaci (…)“ — citováno z projektové dokumentace.

Další proč… argument o potřebě dostupnosti území zde působí spíše jako zástupný a postrádá logiku.

Vedení obce faustovského typu

Vedení obce nehraje s obyvateli otevřenou hru. Oporu pro ni čerpá mimo jiné i v postojích SPÚ, který by měl především hájit udržitelnost krajiny a její životaschopnost a nenechat se oplést sítí lokálních mikrozájmů.

Praktická činnost SPÚ je v oblasti rekultivace krajiny děsivě škodlivá a je slyšet málo hlasů, které by na to upozorňovaly. Kéž by některé z nich také jednou přišly shora — z ministerstva zemědělství. To se ale napřed musí vytvořit skutečný veřejný zájem. Třeba i na tom, aby krajinotvorná lobby převýšila lobby stavební a aby dílčí pohodlný životní styl nebyl nadřazen udržitelnosti životního prostoru. Abychom si životem nesli úctu k prostoru, který nás obklopuje, a naučili se vnímat nesamozřejmost toho, že zatím nějak funguje.