Španělský Nejvyšší soud vynesl vysoké tresty vězení pro katalánské politiky za organizaci referenda o nezávislosti Katalánska v roce 2017. Španělsko tak výrazně narušilo pravidlo, že v demokratických státech by mezi politikou a trestním právem měla být neprostupná zeď.

Ke třinácti letům odnětí svobody byl odsouzen bývalý vicepremiér regionální vlády Oriol Junqueras. Další exministři katalánské vlády dostali tresty vězení v trvání od 10 do 12 let.

Nabízí se otázka, zda byli politici potrestání po právu, či byli potrestání za své legální politické postoje, což by značilo závažný demokratický deficit španělského státu. Zdálo by se, že je zásadní, zda mají Katalánci právo na odtržení od Španělska v případě, že by takové odtržení vyjadřovalo vůli většiny obyvatel.

Katalánsko není Kosovo

Podle mezinárodního práva takové právo neexistuje a odtržení je podle mezinárodního práva možné pouze v případě, že k tomu dá státní suverén souhlas. Španělská ústava z roku 1978 deklaruje, že je založena na nerozlučné jednotě španělského národa, společné a nerozdělitelné vlasti všech Španělů. Tato formulace není v rozporu s právem národů na sebeurčení, protože právo na sebeurčení není to samé, jako právo na odtržení.

Stát, který zastupuje všechny své občany na svém území, na základě rovnosti a nediskriminace, respektu k právu na sebeurčení požívá mezinárodně právní ochrany své teritoriální integrity.

Jakkoli ani odtržení Kosova od Srbska není možné považovat za souladné s mezinárodním právem, na rozdíl od Miloševičova režimu španělský stát zaručuje Kataláncům zacházení na základě rovnosti a nediskriminace. Z hlediska práva bylo tedy referendum o nezávislosti Katalánska protiústavní, nelegální a nelegitimní.

Co je to vzpoura?

Zároveň ale platí, že ve státě, který je založen na vládě práva, musí zůstat trestní justice prosta všech politických vlivů a nátlaků. Nikdy nemůže být použita jako politický nástroj, tak, aby nahradila nebo doplnila demokratické politické nástroje.

Katalánští politici byli odsouzení za několik trestných činů, a to zejména za vzpouru a pobuřování. Podle španělského trestního práva však naplnění skutkové podstaty vzpoury vyžaduje násilné a veřejné povstání. Při událostech v roce 2017 ale k žádnému násilí nedošlo s výjimkou konfrontací na velmi nízké úrovni, které se vyskytují při všech sociálních protestech.

Pokud něco charakterizuje katalánské secesionistické hnutí a jeho vůdce, s výjimkou jejich neodpovědného přístupu k otázce státní suverenity Španělska, je to ideologie pacifismu a odmítání násilí, a to dokonce i při masivních sociálních projevech.

Ohledně trestného činu pobuřování španělský trestní zákoník zase vyžaduje veřejné povstání směřující k tomu, aby bylo silou nebo nelegálními prostředky zabráněno vymáhání španělského práva nebo běžnému výkonu veřejné moci.

Zeď, která nesmí padnout

Je sice pravdou, že demonstranti bránili policejním prohlídkám katalánského Ministerstva hospodářství a jednou i vstupu poslanců do katalánského parlamentu, ale jednotliví demonstranti, kteří byli potrestáni trestem odnětí svobody až v délce tří let, nebyli nikdy obvinění z pobuřování, ale pouze z banálního trestného činu ovlivňování výkonu úřední moci.

Rozsudky nad katalánskými politiky tak nejsou jen v rozporu s naším vnímáním spravedlnosti, ale i v rozporu se španělským právem. Španělsko se nachází uprostřed obrovského politického konfliktu. Tento konflikt je řešitelný pouze demokratickými politickými prostředky. Žádný trestní soud tento konflikt neodstraní.

Kriminalizace sociálních protestů a omezování občanských a zejména politických práv situaci ještě zhorší. Stejně tak způsobí zhoršení situace policejní brutalita, která měla zabránit Kataláncům v účasti na referendu, protože byla disproporční, a tudíž protiprávní.

V demokratických státech platí, že mezi politikou a trestním právem by měla být neprostupná zeď. Španělsko rozsudky nad katalánskými politiky tuto zeď minimálně výrazně narušilo.