To, čemu se u nás říká Sametová revoluce nebo Plyšák, označují u našich východoněmeckých sousedů jako revoluci pokojnou. Ustálené vyprávění o východoněmecké revoluci praví, že kořeny měla v pondělních modlitbách za mír. V Lipsku v Nikolaikirche se konaly už od roku 1982.

Evangelická církev sehrála v přípravě a počátku východoněmecké revoluce klíčovou roli. Měla větší svobodu než církve u nás, církevní prostor mnozí odvážní pastoři dávali k dispozici živým iniciativám.

V květnu 1989 se aktivistkám a aktivistům ve východním Německu podařilo dokázat, že komunisté falšují už tak až do trapnosti zmanipulované volby. Vlastní revoluce začala v Lipsku 9. října 1989.

Lidé se svíčkami vyšli z kostela, další se přidali. Bylo jich sedmdesát tisíc. A policie je nezmasakrovala. Připraven byl pohotovostní oddíl, i nemocnice měly pohotovost, v záloze čekaly krevní konzervy pro raněné.

Zeď lidé otevřeli 9. listopadu zásluhou přeřeknutí komunistického politika. Na tiskové konferenci povídal, že se k lepšímu změní podmínky cestování. Když se ho zeptali kdy, hrabal v papírech, nenašel, v nastalém zmatku řekl, že hned. Lidé pak šli houfně ke zdi a vojáci s celníky je nezmasakrovali. Berlínská zeď, která měla oficiální označení „antifašistický ochranný val“, se postupem času ukázala jako vhodná pro symboly a velmi fotogenická.

Ve vyprávění o roce 1989 nejdříve poměrně spravedlivě měla klíčovou roli polská Solidarita. Vydržela dlouho, přežila výjimečný stav a zatýkání, opozici zformovala tak, že Poláci měli na jaře roku 1989 první napůl svobodné volby provázené kulatými stoly.