Stupňuje se mi zmatek v hlavě, když sleduji, jak komunisté, od kterých bych podle jejich zakladatelů čekal proletářský internacionalismus, při každé vhodné příležitosti hájí to, co se jim jeví jako národní zájmy. Mate mne, že podporují ruský autoritativní, imperiální a klerikální režim.

Evropský typ sociálního státu, založený na kompromisu liberálních a sociálních programových bodů, by pro komunisty mohl a měl být nedostatečně sociální. Jenže oni obdivují nejdrsnější asociální kapitalismus v Číně (asi proto, že ho nastolili jejich kolegové). Nerozumím Jiřímu Dolejšovi a už několikrát jsem v diskusi hájil socialistickou samosprávu pracovníků proti jeho pojetí, které mi připadá víceméně neoliberální.

Dlouhodobě v preferencích i různých volbách vítězí politické hnutí, jehož majitelem je miliardář. Vypadá to na to, že oligarchu dnes podporují nejvíce voliči sociálně slabí, starší, manuálně pracující, z menších sídel, z regionů odlehlých od center, tedy voliči přirozeně levicoví. Proč přestali být vzácným pokladem stran prý levicových?

Jednají voliči ANO sebezáhubně? Vládce mohutného ekonomického, politického a mediálního impéria nechává svou hlasovací mašinérií schvalovat opatření, která chudším vrstvám usnadňují život. Nic naplat, že to můžeme nazvat kupováním voličské přízně. Lidé už nemusí přecházet nemoci, studenti a s nimi my senioři jsme si vydechli v souvislosti s levnou dopravou a s růstem důchodů (které ovšem i tak zůstávají na hanebně nízké úrovni).

Je jistě dobré, když sociální demokracie ve vládě doporučuje a podporuje sociální opatření. Ale od strany názvem navazující na evropskou demokratickou levici bychom čekali, že ji na lokální úrovni nebudou ovládat všemožní šíbři a klientelistické sítě. A já bych od ní čekal to, co je typické pro evropské socialistické strany, tedy nejen sociální, ale i kulturní levicovost a šíření evropského rozhledu.

TOP 09 je strana, která svou konkrétní politikou, když byla součástí vládní moci, vyjadřovala zájmy stejně skupiny obyvatel jako ANO. Na chudých natolik uplatňovala úsporná opatření a bohatým natolik usnadňovala život, že ekonomickou krizi, která jinde pominula v roce 2010, u nás prodloužila do roku 2013. Byla by tedy přirozeným spojencem oligarchického bosse, snad jen s tím rozdílem, že Andrej Babiš dává víc najevo své pohrdání demokratickými procedurami, zatímco Kalouskova strana zejména v poslední době balí prosazované zájmy do tradiční evropské politické rétoriky. Kupodivu jsou však tato dvě uskupení snad nejvášnivějšími protivníky.

Jsem zmaten ze strany s katolickým členským zázemím, hlásící se názvem ke křesťanství a demokracii, když vidím, jak je jí lhostejná sociální nauka katolické církve. Ta totiž ve svých závazných dokumentech kritizuje bezbřehý kapitalismus, upozorňuje, že právo na vlastnictví není absolutní, že konflikt práce a kapitálu je nutno řešit s ohledem na skutečnost, že práce je zdrojem bohatství. Že je výrazem lidské důstojnosti a že člověk práce má mít v ekonomickém procesu vůči kapitálu odpovídající důstojné postavení.

Neumím si poradit s tím, když svobodu a přímou demokracii (tedy závazná referenda) prosazují Piráti jako strana liberální, proevropská, poněkud sociální a mírně ekologická, a vedle nich už jen strana, která má sice hodnoty svobody a přímé demokracie v názvu, ale je konzervativní, nacionalistická, protiunijní, asociální a lhostejná k ochraně životního prostředí.

Říkám si, nechci-li toho moc najednou. Nezapomínám, že politici jsou jen lidé a že nejsou povolání k založení ráje na zemi? Je mi jasné, že nemohu jako volič chtít stranu, která by se se mnou ve všem doslova shodovala. Ta by měla jednoho člena a jednoho voliče, a to bych byl já. Každá volba je vždy kompromisem a je hloupé se zlobit na zvolenou stranu, že neplní vše, co bych si přál.

Podle čeho se rozhodovat jako volič? Teď žádné brzké volby nehrozí. Takže, na základě čeho rozdělovat svou občanskou podporu? Podle názvů jako konzervativní, národní, liberální, demokratický, sociální, ba socialistický, to už dnes asi ne. Máme tu už delší dobu subjekty s novými programovými důrazy, které se do těchto přihrádek nevejdou, a přesto je celkem jasné, co prosazují (jako např. Zelení, přes jistou jejich středo-levou oscilaci).

Jsou tu relativně nové směry, které už na položky politického slabikáře rezignovaly. Dávají si názvy příležitostné, někdy provokativní, například Piráti u nás i v dalších spřízněných zemích. Odrazily se od některého z nových témat, která jsou pro tradiční programy vnější či okrajové, jako od vlivu informatiky v (post?)moderní společnosti.

Novým subjektům se vyčítá nečitelnost. Není jasné, co budou prosazovat v takových oblastech, se kterými jejich původní vize příliš nepočítá. Jak to u nich bude mít Unie, migrace, zahraniční a obranná orientace, veřejná péče o přírodu a o kulturu? Co lze od nich čekat ke školství a co ke zdravotnictví jako byznysu nebo jako k veřejné službě?

Zábavně pojmenované, ale politologický bezejmenné politické programy si vypůjčují prvky od jiných, které vyvolávají sympatie. Dlouhodobý celoevropský neúspěch Zelených (který se možná teď začíná měnit v nový zájem voličů) se vysvětloval tím, že různé strany od středu doleva i doprava vykradly (a ztlumily) jejich výchozí environmentalistické postoje.

Zbývá jen neochota nechat se vodit za nos a rezignace? Jenže ono platí, že stát a celý veřejný sektor budeme mít takový, jaký si ho uděláme. Parlament zatím neobsazují jedinci na základě rodové příslušnosti nebo výše kont. Jsou tam jen ti, které tam pošleme.

Zbývá tedy jen sledovat návrhy, nutit politiky, aby se, pokud možno, závazně vyslovili, co chtějí prosazovat. Musíme hlídat ty, kterým jsme už podíl na moci či službě veřejnosti dopřáli. Co skutečně podpořili, ať se jmenují jakkoli a ať se zaštiťují jakoukoli tradicí. Vždy nakonec půjde o kombinaci svobody a sociální spravedlnosti a o schopnost přežít s měnící se přírodou. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo podle těchto hledisek přispět k nadějnějším výhledům. Ale jist si tím tedy nejsem.