Mýtus (či přímo kult) mládí je průvodním jevem moderní doby, která jakoby zrychluje životní tempo a je zaměřena na výkon. V tradiční společnosti bývali staří lidé oceňováni pro své životní zkušenosti, které mohli mladým předat. Počet starých osob byl dřív relativně nízký, protože se poměrně málo lidí dožilo vyššího věku.

V naší dnešní společnosti je tomu obráceně. Rodí se málo dětí a lidé se dožívají vysokého věku. Staří už nejsou vzácní. Je jich mnoho a jejich zkušenosti už se necení. Doba se mění takovým tempem, že jakékoliv životní zkušenosti rychle ztrácejí význam.

Mýtus mládí se v západní civilizaci objevoval zejména v souvislosti s hnutími, která usilovala o radikální změnu společnosti. Velmi se pak rozšířil v šedesátých letech dvacátého století. Až do té doby se teenageři snažili oblékat jako dospělí. Poté se dospělí začali oblékat jako teenageři. Ale nejde jen o touhu působit mladším dojmem. Mýtus mládí je spojen s mýtem autentičnosti.

Ujímá se myšlenka (i když ne zcela nová), že děti a mladí lidé musí být samosebou lepší (upřímnější, autentičtější) než staří, neboť jsou ještě nezkažení světem a životem. Ještě se nenaučili nosit před světem masku a jsou tedy přirození a nevinní. Ruku v ruce s tím přichází zpochybnění dosavadního chápání moderní (západní) civilizace jakožto vyššího či pokrokovějšího stupně společnosti, než jsou tradiční mimoevropské kultury.

↗

V době kulturní revoluce v Číně Rudé gardy složené z mladých lidí účtovaly nejen s politickými špičkami, ale s autoritami všeho druhu. Repro DR

Stopy tohoto přístupu bychom našli už u J. J. Rousseaua, předindustriálního kritika západní civilizace. Rousseau preferoval volnou výchovu v souladu s přírodou, čili s přirozeností, pochopitelně pokládanou za zdravou (protože původní). Rousseau pokládal nejenom děti, ale i příslušníky přírodních národů za autentické, nezkažené světem civilizace. Romantický mýtus „ušlechtilého divocha“, který jsme kdysi nadšeně prožívali třeba v příběhu o Vinnetouovi, pochází možná od Rousseaua.

Ačkoliv úplná novinka to nebyla ani tenkrát. Už v sedmnáctém století se pokoušeli jezuitští misionáři v Latinské Americe o vytvoření nové (dokonalejší) společnosti složené z domorodých obyvatel. I oni vycházeli z myšlenky, že je to civilizace, která lidi kazí. Proto vkládali velké naděje do přírodních národů.

Prý se jim celkem dařilo vést indiány, kteří předtím neznali zemědělství, k obdělávání půdy, k přátelské spolupráci a pospolitému životu podle jezuitských představ. Jezuitský stát v Paraguayi byl však brzy vyvrácen. Jednak kvůli mocenským zájmům a snad i z něčí touhy po domnělém zlatě. https://legacy.blisty.cz/art/34126.html

Šedesátá léta

Šedesátá léta přinesla západnímu světu sexuální revoluci, průlom v oblékání a v životním stylu vůbec. Mnoho lidí si od toho slibovalo, že dojde k odstranění útisku, nesvobody, a tedy společenského zla vůbec. Že se postupně utvoří nerepresivní společnost, v níž už nikdo nebude nikomu nic vnucovat nebo zakazovat, a nikdo tedy nebude mít důvod být na lidi zlý. Jak by řekl apoštol Pavel: „Vždyť hřích bych nepoznal, kdyby nebylo zákona“. Jenže jim v tom, bohužel, chybělo něco, co Pavel pokládal za důležité.

V polovině 60. let přichází Bob Dylan s písní The Times They Are a-Changin, v českém prostředí též známé pod názvem Časy se mění. Volně přeloženo se v ní zpívá: „Matky a otcové, je čas odejít. A nekritizujte, co nedokážete pochopit. Vaši synové a dcery už se dostali z vaší moci. Jděte z cesty, když nemůžete pomoci.“ Realita světa je nazírána jako generační problém.

Změny se však neděly jenom na západě. V roce 1966, po nezdařeném čínském Velkém skoku, který přinesl zemi hladomor, patrně potřeboval Mao Ce-tung ukázat na nějaké viníky, a tak podnítil mládež k tzv. kulturní revoluci, v níž Rudé gardy složené ze sotva odrostlých mladých lidí účtovaly nejen s politickými špičkami, ale s autoritami všeho druhu — s domnělými „nepřáteli lidu“.

Mao zdá se také vsadil na generační problém. Sám o sobě tvrdil, že prvním kapitalistou, s nímž v mládí bojoval, byl jeho otec. Maovým záměrem bylo vymýtit v Číně tradičního konfuciánského ducha, kterého prý nenáviděl. Mladí revolucionáři pálili knihy, ničili kulturní památky a historické budovy a lynčovali podezřelé funkcionáře. Země se ocitla v chaosu. Jak hluboce to asi muselo otřást Čínou, která kdysi tolik uctívala stáří, a dokonce prý věřila pověsti o tom, že mudrc Lao-c´ se narodil už s šedivými vlasy?

Sovětští i naši komunisté, převážně mnohem konzervativnějšího ražení, než byli ti západní i než byl Mao, čínské experimenty včetně řádění Rudých gard odsoudili, ale zároveň si neradi přiznávali nedávný kult osobnosti J. V. Stalina a rozsáhlé zneužití moci i tragédie, k nimž docházelo v době jeho působení. To všechno zůstalo i nadále „kostlivcem ve skříni“, o němž se nemluvilo. Už dávno se u nás nezpívalo, že „mladý je každý komunista“.

Mýtus pokračuje

Všeobecně rozšířený mýtus mládí nicméně stál i v pozadí sametové revoluce, kterou (jak jinak?) zahájila mládež, respektive studenti. Sám Václav Havel prý vkládal velké naděje do mladých lidí; do toho, že staří postupně vymřou a zůstanou jen ti mladí, dosud nezkažení totalitou. Nyní, po třiceti letech od sametové revoluce můžeme posoudit, nakolik se jeho očekávání nového, lepšího světa naplnilo.

Boj proti domnělému „patriarchátu“ pokračuje i dnes, přestože autorita a moc vůbec nemusí být totožné. Stejně tak se ve světě udržuje mýtus mládí, které změní svět k lepšímu — například v mediální prezentaci boje šestnáctileté Grety za klimatickou spravedlnost. Až dosud se sice většina mladých hrdinů na stará kolena nějak přizpůsobila dosavadnímu světu, nicméně pořád se věří, že se to jednou těm nezkaženým mladým lidem konečně podaří.