Už Platón ve svém díle "Politeia" vyjádřil hluboké pohrdání nad (liberalistickou) demokracií kromě jiného pro to, že v ní panoval kult mládí. Platón se posmíval dětinskosti dospělých mužů i starců, kteří se s vypětím všech sil snaží vypadat mladí, napodobují nedospělé mladíky v jejich oblékání, v jejich způsobu řeči, dokonce snad i ve způsobu chůze!

Přitom právě v antice platilo stáří obecně za znak - či snad dokonce přímo předpoklad - pravé životní moudrosti; a proto Platón tento kult mládí pěstovaný v demokraciích pokládal za jeden z nejviditelnějších symptomů její degenerace, její povrchnosti, jejího vzdálení se od všeho, co by mohlo - a mělo - mít pravý, rozumný, substanciální charakter.

"Nevěř nikomu nad třicet!" bylo heslo radikální protestující mládeže let šedesátých. Platón by oproti tomu daleko spíše řekl: "Nevěřte nikomu pod třicet; neboť mladý člověk před třicátým rokem svého věku ještě nikdy nemůže být natolik rozumný a zralý, aby dokázal opravdu odpovědně posoudit, co je pravé a pravdivé a co je pouze šalba a klam."

Zcela svérázně (a jaksi "počesku") tento spor generací svého času vyřešil Jan Werich, svým jadrným výrokem, že "no však on každej starej vůl byl jednou taky mladej - vůl!"

To znamená, podle Wericha je ten generační protiklad ve skutečnosti pouze fiktivní; ta pravá dělicí čára jde někde zcela jinudy, a kdo je tupohlavý omezenec ve své dospělosti, ten na tom asi nebyl o moc lépe ani v dobách svého mládí.

Na straně druhé je ovšem nutno uznat i to, že určité "tupohlavé" režimy či struktury jsou skutečně personálně úzce propojené s určitou generací, která jimi byla socializována, která v nich vyrostla, a která se v nich usadila na teplých a výnosných křeslech a pozicích. A překonání takovýchto poměrů pak skutečně musí obvykle jít ruku v ruce i s - alespoň určitou - generační obměnou.

Francouzští studenti - poté co v osmašedesátém neuspěli se svým pokusem o přímou, radikální přeměnu společenských a politických poměrů - vyhlásili heslo o "dlouhém pochodu institucemi". Tedy s tou představou, že když už se jim nepodařil přímý atak, pak se tedy musí státu a jeho institucí zmocnit "plíživou cestou", tím že postupem času - a přirozené generační obměny - oni sami obsadí státní instituce, a přemění je ve svém vlastním (revolučním) duchu.

Tak tedy: zdařil se jim jejich zájem? V době, kdy už oni sami dávno jsou "starou generací", a kdy už oni sami plně ovládají ty státní instituce - změnilo se něco zásadního na fungování státu? Na jeho odcizenosti od lidu a občana, proti které oni tehdy tak angažovaně bojovali?

Na straně jedné je možno asi nemalým právem říci, že se nezměnilo naprosto nic. Že ten pocit odcizenosti přetrvává stejně tak, jako byl předtím. (O čemž právě ve Francii může nad jiné viditelně svědčit nedávná revolta "Žlutých vest".)

Na straně druhé podle výsledků jedné ankety v Německu ohledně toho, jak (mladí) lidé vnímají činnost a charakter státních zástupců, se v tomto ohledu přece jenom něco značně zásadního změnilo: jestliže především mladá generace dříve státní zástupce pociťovala jako součást represivní moci státu, tak dnes jsou tito vnímáni spíše jako osobně angažovaní, ale konec konců bezmocní bojovníci proti molochu státní moci respektive korupci.

Takže je možno stejným právem říci, že se něco přece jenom změnilo, jako to, že se ve skutečnosti nezměnilo nic.

Snad by bylo možno nejspíše konstatovat: systém (odcizený) státní moci sám zůstal zachován; ale ve srovnání s autoritativním poválečným obdobím se přece jenom změnil charakter jeho fungování.

Každá nastupující generace je po vymření pamětníků odsouzena zopakovat si všechny hovadiny, kterých se dopustily generace minulé.

Ovšem ta Werichova představa, že člověk je pořád stejný, že se nemůže změnit, respektive že neexistuje nic jako zrání, to je zase jiný mýtus.

To Werichovo rčení má se zráním společné leda to, že zraje i blbost.

Jako každý bonmot, i ten Werichův časem při kolování mezi lidmi doznal různých parafrází. Jedna z nich docela posouvá smysl jeho (údajně) originálního znění.

"Však on každej starej vůl byl jednou taky mladej bejk!"

Ano, paní Hájková, jak už napsala paní Zemanová, ten smyslu toho Werichova výroku byl poněkud jiný. To docela určitě nebylo míněno tak že člověk by neměl žádnou schopnost vlastního osobního zrání či růstu.

Zcela zřejmě tím mířil na ten uměle vytvářený generační protiklad. Kdy staří (někteří) se vyvyšují nad mladé, s tím že ti ještě ničemu nerozumějí; zatímco mladí (někteří) se přezíravě dívají na ty starší s tím, že ti už prý patří jenom do starého železa.

A pak to celé rozťal Jan Werich s tím, že kdo - ať už z kteréhokoliv z obou táborů - vůbec může jenom uvažovat a argumentovat takhle hloupě, tak ten sám 1. buďto za svého mládí také nebyl nijak inteligentnější; anebo 2. ve svém stáří také nebude o nic lepší.

Zkrátka: otázka lidské hlouposti leží někde úplně jinde, než v rozdílu věku.