Určitě se vám někdy přihodilo, že jste tak nějak „uvízli“ v diskusním vláknu pod nějakým postem. Strávili jste v něm s určitými přestávkami podstatnou část pracovní doby — a ani v těch přestávkách jste vlastně nepracovali, ale spíš jste koukali do prázdna, hyperventilovali a nechali se užírat zabedněností vašich oponentů, podlostí cizích trollů a tou strašnou nespravedlností, že vaše poctivé a propracované komentáře prohrávají na lajky s demagogickými útoky od vašich soupeřů. Komu to jen říct, bože? Kdo zjedná nápravu?

Po nějakém čase jsem si všimnul, že se mi to v určitých obměnách nestává „někdy“, ale v podstatě úplně vždycky. A dospěl k závěru, že za to nemůžu ani já, ani moji oponenti, ale Facebook.

Plíživá cholerizace společnosti

Na úvod je třeba říct, že označení „sociální“ je v případě Facebooku stejně zavádějící, jako je slovo „platforma“ v případě Airbnb nebo Uberu. Facebook je sociální v tom smyslu, že se na něm vyskytují lidé. Ale ti se vyskytují i v e-shopu Alzy. Možná že Facebook je vlastně taky takový e-shop, akorát fáze „nákupu zboží“ se nachází o pár kroků dál a již mimo danou platformu — čili podléháme dojmu, že tu nejde jen o naše peníze. Jde.

Jeden sdílený jazyk na Facebooku neexistuje — algoritmy jich definují miliony pro stále specifičtější skupiny a skupinky lidí podle jejich preferencí. Hledat k sobě cestu je skvělá věc, ale nejsem si jistý, že se to může podařit zrovna na Facebooku, který je modelovaný tak, aby společnost naopak přehledně roztřídil pro potřeby inzerentů.