Málokterý právně-společenský problém rozdmýchává tak bouřlivé debaty jako otázka vyvolaných potratů. A málokde jsou debaty vyhrocené do takové míry jako ve Spojených státech. Jak jsem se ostatně pokusila krátce shrnout po Trumpově inauguraci, Spojené státy mají na úrovni jednotlivých států velmi rozdílné zákony, a tak zatímco v některých státech je vyvolaný potrat de-facto zakázaný, jinde se může provádět dokonce i ve třetím trimestru (ač k tomu dochází velmi výjimečně).

Před dvěma lety se zdálo, že bude velmi obtížně zvrátit precedentní případ z roku 1973 Roe vs. Wade, tedy federální zákon, podle něhož jednotlivé státy nesmí zakázat provádění a podstupování vyvolaných potratů v prvním trimestru; v druhém trimestru mohou stanovit jistá omezující pravidla a ve třetím trimestru mohou vyvolané potraty zakázat, pokud nechají výjimku pro ohrožení života matky. Tento zákon je s drobnými modifikacemi platný dodnes, ale rok 2019 se nese zatím ve znamení stále smělejších útoků proti němu.

V tomto roce byl v pěti státech představen, odhlasován a během posledních tří měsíců podepsán guvernérem nebo guvernérkou takzvaný „fetal heartbeat bill“, tedy zákon zakazující interrupci ve chvíli, kdy je znatelný tlukot srdce plodu, chcete-li, dítěte. Ten je však často zaznamenatelný již v šestém týdnu těhotenství, kdy většina žen teprve s hrůzou nebo nadějí zjišťuje, že je v jiném stavu.

Žádný z těchto zákonů zatím nevešel v platnost, přestože se objevují varování, že již nyní může působit zmatek, pokud ženy pečlivě nesledují situaci a neví, že zákon zatím neplatí. Na úrovni Nejvyššího soudu byl zákon buď pozastaven, což se týká Kentucky, nebo zablokován v případě států, kde podobný zákon prošel v minulých letech (Iowa, Severní Dakota). Čtyři zbývající státy — Alabama, Georgia, Mississippi a Ohio — již napadnutí ze strany Nejvyššího soudu čelí nebo je nejspíše brzy čeká. Další státy jako Missouri nebo Tennessee jsou v různých fázích projednávání tohoto zákona.

Jednotlivé státy se ve svých formulacích zákona liší a některé prozrazují, že byly napsány s naprostou neznalostí prenatálního vývoje. Zákon státu Ohio zakazující zdravotní pojištění pokrývající interrupci například obsahuje větu, že pojištění se může vztahovat na proceduru, během níž se plod vyvíjející se mimo dělohu přesune do dělohy. To ovšem není možné: mimoděložní těhotenství je až na extrémní výjimky neslučitelné s životem plodu a zárodek rozhodně nelze nikam přesouvat.

Ohio také nedávno šokovala zpráva o znásilněné jedenáctileté dívce, která má být těhotná. Ji samu ještě zákon nepostihne, ale děti v podobné situaci v budoucnu by již mohl, protože zákon nedovoluje výjimku v případě znásilnění.

Útěchou není ani to, že zákon nenařizuje lékaři nebo lékařce provádět transvaginální ultrazvuk: vynechání tohoto vyšetření může sice slyšitelnost srdce o několik týdnů „oddálit“, ale zároveň znemožňuje včasné rozpoznání takových komplikací, jako je právě mimoděložní těhotenství.

V případě státu Georgia je formulace zákona natolik vágní, že by mohla výrazně zkomplikovat život i ženám, které prodělaly samovolný potrat, nebo jejich lékařům.

Nejlepší na konec: ve středu 15. května byl v Alabamě podepsán vůbec nejpřísnější zákon Spojených států amerických od roku 1973, takzvaný „Human Life Protection Act“, podle něhož žena nesmí podstoupit interrupci v žádné fázi těhotenství za žádných okolností, s výjimkou hrozby vážných zdravotních komplikací matky. Ženu by žádné trestní stíhání čekat nemělo, ale její lékař nebo lékařka by čelila až 99 rokům ve vězení.

Podle názorné statistiky The Washington Post je více než zřejmé, že ve všech státech, kde procházejí přísné proti-potratové zákony, je z drtivé většiny mají na svědomí muži-republikáni. Neměli bychom však zapomínat na guvernérku Alabamy Kay Iveyovou, dámu, která nejpřísnější zákon podepsala.

V tak vyhrocené chvíli je těžké zachovat klidnou hlavu. Padají nesmyslné a ukvapené výroky z obou stran: republikánský senátor Clyde Chambliss, jeden z hlavních tvůrců alabamského zákona, tvrdil, že sice medicíně příliš nerozumí, ale z toho, co slyšel, má žena šanci ukončit těhotenství předtím, než se o něm dozví. Zároveň nás uklidnil, že oplodněná vajíčka využívaná v reprodukčních klinikách „se nepočítají“, čímž dává tušit, že jde spíše o kontrolu než o ochranu vznikajícího života.

Advokát hnutí pro-life si představoval, že těhotenství je možné rozpoznat hned druhý den, a republikán z Missouri Barry Hovis mluvil o konsenzuálním znásilnění. Na druhou stranu zapálení obhájci pro-choice se někdy také „přeřeknou“, když podávají informace, které by indikovaly možnost vyvolaného potratu do posledních okamžiků před porodem. I ona anonymní těhotná jedenáctiletá dívenka z Ohia je momentálně hlavně politickým nástrojem, než že by tolika lidem ležel na srdci její osud.

Hlavním cílem konzervativních republikánů je zvrátit precedens Roe vs. Wade, což pravděpodobně platí i pro ty z nich, kterým se zdá alabamský zákon přece jen příliš přísný — absence výjimky by ho totiž mohla smést ze stolu. Mezitím se zvedá vlna odporu ze strany demokratů a demokratek, kteří se snaží Roe vs. Wade posílit. Jednou z nejurputnějších bojovnic je senátorka Elizabeth Warrenová, která by chtěla přístup k interrupci nejen zachovat, ale dokonce rozšířit.

Zakončím dnes podobným způsobem, jakým jsem uzavřela svůj článek před dvěma a půl lety: chybí mi hlas lidí, kteří by byli skutečně pro-life. Takovým hnutím by mohla být skupina s názvem New Wave Feminists. Jejich mluvčí se snaží být velmi opatrná — snaží se například najít v alabamském zákoně skulinku, která by vlastně neoficiálně povolila interrupci kdykoli (pokud se dva lékaři shodnou, že nastávající matka má sebevražedné tendence, mělo by být ukončení těhotenství povoleno), aby zákon v podstatě podpořila.

Myslím si, že její argumentace je manipulativní stejně jako argumentace většiny lidí, kteří se k problematice plamenně vyjadřují, a se zákazem interrupcí nesouhlasím. V jednom má ale myslím pravdu: pro stát je jednodušší podporovat tzv. „pro-choice“ variantu než se postarat o matky v nelehké situaci a děti, které by se narodily do ztíženějších podmínek.

Možná se debata celá vede trochu nešťastným způsobem: holandská filosofka a antropoložka Annemarie Mol se ve své knize The Logic of Care z roku 2008 vymezuje proti častému dilematu, zda má o těle pacienta rozhodovat lékař jakožto odborník, nebo spíše pacientka sama. Místo toho představuje „logiku péče“. Těhotná žena by v případě obtížného rozhodování měla získat především podporu, zejména pokud by si „to“ chtěla nechat, ale má pocit, že z nějakých důvodů nemůže.