Národní rozpočtová rada je nezávislý orgán, jehož hlavním úkolem je vyhodnocovat, zda stát a jeho instituce dodržují zákon o rozpočtové odpovědnosti. Se svou nedávnou Zprávou o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí sice Rada k úkolu přistoupila odpovědně, nicméně se pouze zařadila do zástupu vyvolávačů strachu z řad politiků, ekonomů a komentátorů.

Očekávání expertů, že by mohla doplnit či rozšířit pravidelné analytické dokumenty o státních financích, mezi které lze zařadit třeba Konvergenční program či Makroekonomickou predikci, se však nenaplnila. Pouze jim dala apokalyptický ráz.

Zpráva o myšlenkovém experimentu

Zpráva je problematická hned na několika frontách. Uvádí nejpravděpodobnější scénáře vývoje veřejných financí do roku 2068, a to při splnění spousty nesplnitelných předpokladů. Tím nejchatrnějším z nich je, že v příštích pěti dekádách se vůbec nic nestane. Nepřijde žádná ekonomická krize, žádná měnová reforma ani žádná zásadní ekonomická transformace. Prostě nic.

Podobné myšlenkové experimenty pozbývají smysl jednoduše proto, že fungují na příliš podobném principu jako ekonomie: vystavíme si virtuální svět, ve kterém zkoumáme, jak moc neudržitelná je skutečnost. Takový přístup totiž může snadno označit státní dluh za hlavní problém naší smutné existence, ke kterému je potřeba stavět se racionálně — jako k početní úloze.

Matematická cvičení trénují lidský mozek, ale když jde o reálné hospodářství, nemělo by se zapomínat například na očekávané dopady digitalizace, eskalaci mezinárodních ekonomických konfliktů, proměny vlivu politiky na ekonomiku a naopak. Prostě všechno to, co neodmyslitelně patří k diskusi o budoucnosti české ekonomiky 21. století v kontextu té světové.

↗

Apokalyptické obrazy jsou v módě. Tak proč je nepoužít i ve scénáři vývoje veřejných financí? Repro BBC

Čeká nás řecká tragédie?

Závěry zprávy, které proletěly českými médii za doprovodu šokujících titulků, lze shrnout do sdělení, že se státní dluh může „vymknout kontrole“, že bychom se mohli vydat řeckou cestou (a skončit ještě hůř) a že nám hrozí „dluhová past“.

K vyvolání umělé paniky z veřejného zadlužení stačí exponovat tři klíčová slova dluh, past a Řecko, hrozící krizi podbarvit nějakým děsivým číslem (třeba dluhem ve výši 230 procent HDP) a katastrofa je na světě.

Výhled přitom vůbec nemusí být tak černý. Co se týká veřejného dluhu, řadíme se s 34,7 procenta v poměru k HDP mezi nejúžasnější země v Evropě (společně s Bulharskem, Estonskem a Lucemburskem). Tuto skutečnost reflektují i ratingové agentury a řadí naši státní kasu k těm spolehlivým.

Trestuhodným argumentačním faulem v kontextu debaty o veřejných financích je odvolávání se na Řecko, jež se nepoužívá z analytických ani z odborných důvodů, ale spíše proto, že jde o slovo spojené s emocemi. Každý si vzpomene na nekonečné obviňování Řeků z nezodpovědnosti, balancování na hraně státního bankrotu nebo spekulace o vystupování z eurozóny.

Dodnes není jasné, jestli řecký stát trpěl (či stále trpí) vinou vysokého zadlužení před krizí, kvůli dopadům světové krize, vlivem sanací bank, kvůli nedostatečnému dobudování eurozóny nebo zda za všechno mohli jižanští důchodci. „Řecká cesta“ státního zadlužení není odborný termín a jako takový do odborné a nezávislé zprávy nepatří.

Zrušme důchody

Zpráva se nicméně primárně věnuje výdajům na penze. Uvádí, že do roku 2059 narostou až na 12,9 procenta HDP. I zde je vyvolávána zbytečná panika.

Česká republika vydává na penze 7,4 procenta HDP, zatímco průměr v EU přesahuje 10 procent. Celkem pět členských zemí EU překonalo pekelnou hodnotu 12,9 už dnes. Přesto například ve Skandinávii nevládne anarchie a lidé nepobíhají zmateně po ulicích a nevolají po rozpočtové odpovědnosti.

Podle propočtů národních rozpočtových radních může navíc státní dluh v roce 2068 (za výše uvedených předpokladů) dosáhnout 230 procent HDP. Odhad výše dluhu k HDP za padesát let a odvozování závěrů z takového čísla je prostě pitomost. Argumentů proti takovému strašení je nekonečné množství.

Pokud Rada straší Řeckem, lze kontrovat Japonskem, jehož dluh je asi 250 procent HDP a nezdá se, že by šlo o zemi zápasící s refinancováním svých závazků. Potenciální vznik dluhové spirály v případě národního státu stojí i na jiných důvodech než jen na hloupém čísle. Třeba na diverzifikaci vlastnictví státního dluhu, na výši dluhu ostatních zemí nebo na důvěře „trhů“ (rozuměj burzovních makléřů).

Antiutopie ve službách politiky strachu

Veřejné osoby, které využívají strach jakožto politický nástroj, často staví argumentační oslí můstky. Veřejná debata snese všechno: odložíme-li dvouleté děti do školek, budou se zanedlouho odebírat rodičům hned po porodu; pokud proplácíme školní obědy, zaděláváme si na znovuzavedení cenzury a zákazu cestování. A že Ruská federace ovlivňuje demokratické volby v jiné zemi? Irelevantní, protože Američané jistě dělají i horší věci.

Jak pak vypadá podobný oslí můstek v podobě zprávy o šikmé ploše veřejných financí? Jestliže již dnes neminimalizujeme deficity rozpočtu, postupně přesáhnou bilion, pak tisíc bilionů a nakonec překročíme nekonečno a spadneme do černé díry.

Omezenost národně-rozpočtových prognóz financí v širších souvislostech odkrývá nepříjemnou charakteristiku české veřejné debaty. Bolestně nám chybí schopnost uvažovat o dlouhodobých trendech, o vizích směřování naší země, pracovat s dlouhodobou evropskou i globální perspektivou.

Úzkoprsé přemýšlení chybně přikládá důležitost všemožným apokalyptickým antiutopiím. Takový pohled do budoucna totiž zahrnuje pouze klamavý odraz současnosti. Antiutopie o dluhové pasti českých veřejných financí v roce 2068 nepracuje s úvahami o reálné podobě budoucnosti, je spíše ukázkou neschopnosti překonat naši vlastní kognitivní strnulost.

Příští zpráva Národní rozpočtové rady a každé jí podobné zamyšlení o budoucnosti potřebuje jeden skutečně důležitý prvek: představivost.