Podzim a začátek zimy s sebou pravidelně do veřejného prostoru přináší lidovou zábavu, které soukromě říkám trojboj beznaděje. Říjnové a listopadové pokusy oslavit státnost vyvolávají bědování nad nedostatečnou schopností reflektovat minulost a přinést vizi pro budoucnost. Na přelomu roku prezident republiky oznámí, že se máme vlastně dobře, čímž jen posílí dojem, že to tak docela není.

Tyto tři události vhodně zapadají do podzimních nálad plných chmur, mlhy a melancholie. Bohužel se v té části společnosti, která si dokázala uchovat vůli ke změně tyto nálady staly projevem společenského statusu. Být znechucen a zmožen nešťastným stavem veřejných věcí se stalo převládajícím mentálním nastavením (jak pěkně říkají v anglosaském světě mindsetem) lidí, od kterých by jinak bylo na místě očekávat, že budou hnací silou změny.

Osmadvacátý říjen pravidelně vede k debatě o tom, jak jsme nedokázali navázat na demokratickou a republikánskou tradici Masarykovy republiky, nikoliv ale k vážným úvahám o tom, na co přesně bychom měli navázat. Už vůbec se nemluví o tom, že jsme v mnohém na První republiku navázali — například neformální vedení státu prostřednictvím vlivových struktur navázaných na Hrad se nám zachovalo. Jen jaksi Miloš Zeman není Masaryk, šéf ČNB Rusnok není bankéř Preiss a nikdo z politiků není Antonín Švehla.

Sedmnáctý listopad zase přinese — to si troufám předpokládat, aniž bych byl prognostikem — množství úvah o tom, jak si společnost nechala ukrást demokracii. Současně si dovolím tvrdit, že debata o tom, jak si demokracii vzít zpátky bude v podzimním diskurzu zastoupena jen okrajově.

A právě v tomto bodu shledávám největší z mnoha problémů, které tato společnost má. Excelujeme v sebemrskačství. Říkáme, že jsme nedokázali navázat na to lepší z První republiky. Říkáme, že jsme promarnili šanci vybudovat po roce 1989 lepší společnost, než jakou máme.

Některé bystré hlavy dokáží tuto disciplínu překročit a snaží se při analýze minulých událostí zahledět hlouběji do podstaty věcí. Celá diskuze ale jenom málokdy nabízí metodu, jak tuto analýzu využít ke změně.

Jinak řečeno: Jsme schopni kritického pohledu na skutečnost, nedokážeme ale definovat, co nyní dělat, aby se skutečnost začala měnit. Vidíme, že se okolo nás děje něco neblahého, ale chybí silnější racionální odhodlání k praktickým krokům, které by tento vývoj dokázaly zvrátit. Občas se stane, že emocionalita převáží nad racionalitou, a obávám se, že přesně v tomto stádiu se aktivní část společnosti nachází.

Racionální pohled na naši současnost je přitom jednoznačný. Druhé funkční období prezidenta Miloše Zemana je pro celou jednu skupinu byznysu poslední příležitostí, jak si ukrojit kus z ekonomického koláče, který nestačili dojíst byznysmeni ze suity Václava Klause.

Pokud Zeman vyznamenává investičního žraloka (nebo spíš hyenu) Pavola Krúpu, legitimizuje ho pro jednání se zahraničními partnery se zájmy v eurounijní České republice. Samozřejmě mám na mysli partnery, kteří vyžadují oficiální posvěcení.

Metál od hlavy státu v čínsko—ruském vnímání platí víc než diplom z prestižní univerzity. Takhle jednoduché to je. Motivace celého jednoho segmentu politické scény je ryze ekonomická a k jako takové je k ní třeba přistupovat.

Vypadají na koni, ale stačí vlastně málo, aby se ukázalo, jak moc tahle kobyla kulhá. Komunální volby v Praze ukázaly, že když se povede z magistrátu vymést celou jednu politickou garnituru a nahradit ji lidmi, kteří „nemají zkušenosti s řízením města“, rozumějte nejsou usazení v pavučině zákulisních vztahů, kobyla klopýtne.

Třeba miliardářská skupina Penta už stačila u nového pražského primátora Zdeňka Hřiba tvrdě narazit. Hřib její emisary podle zákulisních informací odmítl přijmout. Pro Pentu a její developerské plány v hlavním městě to je kritická potíž.

Tím se vlastně dostáváme k tomu, že kromě bědování nad beznadějí české společnosti jde také něco dělat. Cesta ke změně vede zdola. Občanské kandidátky jsou často tím posledním, co stojí mezi byznysmeny a obecními majetky. A obecní majetky včetně infrastruktury či nemovitostí jsou přesně to, oč se začíná ve velkém hrát.

Kdo nevěří, nechť se podívá, jaké úsilí věnoval patrně nejbystřejší český miliardář Daniel Křetínský získání dominance v byznysu s pražským odpadem. Křetínský po lákavém soustu natáhl ruku první. Další následují. A tam, kde uspějí, logicky začnou ovlivňovat politiku. Jak mi vcelku nedávno řekl jeden z nich, „politika je pojištění investic.“

Právě tudy vede cesta ke změně. Obecní majetky jsou jedna z mála věcí, které lze ještě skoupit. Pokud se tomu do cesty postaví silné samosprávy, mechanismus se zasekne. Určitá část byznysu ztratí motivaci držet ve vysoké politice svoje proponenty.

Pak se otevře možnost dostat na jejich místo generaci politiků, kteří nevzešli ze stranických sekretariátů prolezlých někdejšími členy všech možných Socialistických svazů mládeže a dalších struktur, jež si minulý režim dost možná plánovitě pěstoval jako trojské koně do nových poměrů.

↗

Noví politici typu Víta Rakušana, Jana Farského nebo Jana Čižinského by měli dokázat svodům odolávat lépe než jejich předchůdci. Foto FB JČ

Noví politici typu Víta Rakušana, Jana Farského nebo Jana Čižinského by měli dokázat svodům odolávat lépe než ti, které už skoro třicet let pozorujeme a kteří až na výjimky nemají ani zájem zkusit jim odolat. Budou muset čelit jiným prostředkům tlaku, o tom není sporu. Ale už jen to, že se budou snažit je něčím, co by mohlo ukončit českou postkomunistickou kapitolu.

Václav Klaus říkával, že pokud chce člověk něco změnit, měl by vstoupit do politiky. V tom s ním souhlasím. Jen by se člověk neměl jít přihlásit do nejbližšího stranického sekretariátu, ale spojovat se v horizontální aktivní struktuře, která očividně dokáže změnit podobu vesnice či městské části, pak města, a jednou třeba i kraje a celého státu.

Až tam bude, měl by si pravidelně pročítat všechny analýzy toho, co všechno se nepovedlo — a vyvarovat se opakování už napáchaných chyb. Od toho se přece analýzy dělají. Každý, kdo se chce snažit o změnu, by si z nich měl vzít poučení, ne se jen předhánět v tom, kdo dokáže sepsat drtivější kritiku.