A co když si tam teď nahoře mne Václav Havel ruce? Ve veřejné sféře se objevil člověk, který by mu nejspíš konvenoval a který může být nadějí do budoucna. Pro Prahu, ale také pro celou republiku. Proč?

Tenhle člověk, Jan Čižinský, vnesl do veřejného života nového ducha, který tu léta nebyl, novou dynamiku. Vrátil do politiky obyčejného člověka. Jako by chtěl navrátit moc bezmocným. Obrací se k občanovi, přímo bez prostředníků stranických sekretariátů a píárových agentur. Občanovi dal možnost uvěřit a prakticky si vyzkoušet, že když se angažuje, může věci měnit. Díky tomu všemu dnes v Praze nanovo zamíchal karty politiky.

Z jeho dosavadní práce a z veřejných projevů je patrné, že svoje angažmá vnímá jako službu veřejnosti a voličům. Nikoli miliardářům, developerům či lobbistům. Praha je jeho vášní.

Mluví jasně a srozumitelně, naslouchá lidem, věcně jim odpovídá. Lidé ho vnímají tak, že dělá, co říká, a říká, co dělá. Bez toho ptydepe, jak Havel říkal vyprázdněnému žargonu profesionálů politiky. Říkal, že nepůjde do koalice s ODS, a to samé říká po volbách.

Překvapení na mnoha stranách? Vrátil do politiky věcnost a slušnost. Jeho rozhodnutí a argumenty jsou veřejně přístupné. Problémy řeší, bez průtahů a vytáček.

Lidé, kteří s ním měli zkušenost, říkají, že je pracovitý pragmatik, praktický člověk, se zájmem o druhého, hlavně o slabšího. Snadno si prý získá autoritu.

S Havlem ho může na dálku pojit i taktní přímočarost, nevulgární tvrdohlavost. Apel na občana, na slušnost, na veřejný zájem. Jediným viditelným rozdílem je jeho katolictví, které by měl umět udržet v soukromé rovině.

Vrátil teď na úrovni města do politiky nadšení a pocit, že změna k lepšímu je možná. Kdy jsme to v Praze naposledy zažili? A proč by se tahle nákaza nemohla za pár let rozlít po celé zemi?

Kampaň bez billboardů, živí lidé k živým lidem

Tohle všechno lidé zaznamenali, nejsou hloupí ani hluší, a dali teď Čižinskému ve volbách velkou podporu. Kandidoval do pražského magistrátu poprvé a hned dostal stejně mandátů, jako tři další už zaběhnutí hráči.

Přičemž jako jediný nekandidoval s žádnou stranou za zády, neměl za sebou sekretariáty, partajní místní organizace ani stranické peníze. Jen sdružení lidí, notabene samých nestraníků.

Stovky nadšenců, kteří ve svém volném čase, zdarma, agitovali v ulicích, vysvětlovali, že Prahu je možné změnit a že to můžou dokázat občané. Kampaň mu vedli živí lidé v ulicích, přesvědčení o správnosti své kauzy. Nebetyčný rozdíl oproti placeným rozdavačům letáků jiných stran, kteří často pořádně nevěděli, kdo si je najal.

I samotná kampaň jeho sdružení „Praha sobě“ se lišila od ostatních: žádný humbuk, žádné velké peníze, žádné slibování miliard. A také žádné strašení neexistující anarchií či smyšleným nebezpečím, žádné podprahové populistické útoky, jaké ukázalo několik zavedených stran. Sdružení nemělo snad jediný billboard, kampaň založili na věcnosti, na důvěře v rozum voliče a jeho schopnost přemýšlet. Stála je prý v celé Praze jen sedm milionů.

Čižinský měl dvojí argumentaci: jasně formulované návrhy, jak Prahu probudit z dosavadní letargie, jak vyjít vstříc sociálním potřebám střední třídy, co v Praze udělat a změnit. A zkušenost s vedením městské části Praha 7, kde si už jako v laboratoři ozkoušel mnoho z toho, co potom nabídl Praze.

Za ty čtyři roky dal dohromady tým profesionálů. Tuhle zkušenost a kompetenci starosty žádný jiný kandidát na primátora nenabízí.

Masová podpora u obyvatel Prahy 7

Za minulé čtyři roky se mu bez velké pozornosti médií podařila na Praze 7, kde starostoval, malá revoluce. Dokázal vracet důvěru lidí ve veřejné záležitosti, nastavit radnici tak, aby naslouchala občanovi a vycházela mu vstříc. Mnoho věcí vrátil se svým týmem tam, kde to považujeme za normální a kde měly vždycky být, ale přičiněním předchozích sil nebyly. Odbourali různé lobbisty a nejasné penězovody.

Po letech zajistili místo ve školkách všem dětem obvodu, opravili stovku nevyužitých obecních bytů, zachránili krachující polikliniku a přestěhovali ji do zrekonstruované budovy. Nechali opravit památku Letenská vodárenská věž, která pak dostala od architektů titul stavba roku a slouží dětem a mládeži. Znovuotevřeli pobočku Městské knihovny.

A hlavně: po čtvrt století vyřešili problém neexistující radnice Prahy 7, u které celý příběh sdružení „Praha 7 sobě“ začal. Pořídili ji o půl miliardy levněji, než jak to kdysi vymyslela ODS.

Obyvatelé jeho čtvrti to zjevně vnímali, protože po čtyřech letech v čele radnice ho teď znovu ve volbách potvrdili. Jeho místní uskupení „Praha 7 sobě“ tam obdrželo hodně přes polovinu mandátů (62 %).

Nevím, kdo ještě ve větším městě České republiky či čtvrti kromě Víta Rakušana zaznamenal tak přesvědčivé vítězství. Znamená velkou politickou legitimitu a šanci vést změny na sedmičce dál.

Politickou legitimitu obdržel, zase hlavně díky působení v čele Prahy 7, i v nedávných parlamentních volbách. K překvapení všech ho voliči vykroužkovali na první místo a přeskočil tak klasického matadora politiky Daniela Hermana.

Malé referendum v ulicích: sto tisíc podpisů

Po prvním mandátu v čele Prahy 7 podle vlastních slov viděl, že spoustu věcí nemůže ve své čtvrti jako starosta městské části ovlivnit, že ty leží v kompetenci magistrátu: většina péče o pořádek a vzhled ulic, chodníky, výsadba stromů. Že magistrát má pod palcem i velké části jeho čtvrti: Stromovku, letenské sady, Výstaviště, holešovickou tržnici.

Do boje o magistrát se pustil prostřednictvím sítě stovek entuziastů, stejných jako on. Trochu krkolomně se vyvázal z postavení člena politické strany, u níž si kdysi naivně přestavoval, že by mohla Prahu změnit a která tu nikdy nic nezměnila.

↗

Do boje o magistrát se pustil prostřednictvím sítě stovek entuziastů, stejných jako on. Repro DR

A pustil se do riskantního podniku, jaký dosud nikdo ve velké politice nezkusil. Dal dohromady sdružení občanů, nikoli novou stranu, a obrátil se bezprostředně na obyvatele, zda by o něj stáli.

Téměř sto tisíc Pražanů mu podepsalo, že ano. Takové malé referendum, přímá demokracie v rámci města. Trochu ideál starého Řecka, Athén.

Z jeho mandátu poslance si protivníci udělali klacek. Pokud bude na magistrátu, poslancování se musí jistě vzdát. Používat ho ale dnes proti němu je nefér: starostka Prahy 2 byla a zase je zároveň poslankyní za ODS, Jaroslav Kubera je osmnáct let primátorem a  zároveň senátorem (rovněž za ODS) atd. atd.

Jde teď o hodně

V Praze teď jde o hodně, navíc to může být do budoucna precedentem i pro zbytek státu. Volby tu vynesly tři síly, jež by městu mohly dohromady přinést očistu. Aritmeticky mají velmi vzácně všechny tři stejnou váhu třinácti mandátů a dohromady tvoří na radnici pohodlnou většinu.

Nejsou, přinejmenším dvě z nich, spojeny s žádnými kartami, jaké si politicko-lobbistické sítě rozdaly v minulosti, jejich lidé neseděli ve správních radách městských společností, jež bývají skrytou formou městské korupce. Jiří Pospíšil (TOP 09) býval ovšem ministrem a místopředsedou ODS, než ji opustil.

Co mají udělat je prosté: vzít na vědomí, že volební výsledek jim dal po letech jedinečnou šanci změnit pražské klima, vrátit město občanům, dokázat, že v Praze mohou bydlet lidé s průměrným platem.

A že síla a úspěch každé z nich je výlučně v kombinaci s ostatními dvěma, ve společném trojúhelníku, v ochotě ke kompromisu. Všechny tři mají stejnou váhu a musí táhnout za jeden provaz, jakékoli úkroky vůči nějaké další straně by znamenaly hrát trojského koně a zradu na voličích. Musí mluvit jasnou řečí, chovat se transparentně, nehrát hry na protahovanou, nenapínat nervy ostatních dvou.

Každá může do toho trojúhelníku vnést něco specifického: Čižinského uskupení profesionální zkušenost lidí, kterým se dařilo čtyři roky vést úspěšně radnici a očistit ji od nánosu minulosti, a prověřené odborníky na několik oblastí městského života. A Čižinského jako úspěšného starostu, kterého jeho čtvrť znovu potvrdila.

Piráti jako síla, která na magistrátu čtyři roky rozkrývala korupci a prosazovala otevřenost radnice a viděla už, jak magistrát funguje. Spojené síly pro Prahu zázemí lidí z klasických stran (TOP 09, STAN a KDU-ČSL), které jsou zároveň přítomny ve vysoké politice, což je výhodou i nevýhodou zároveň, a deklarovanou chuť skončit se starými pořádky v Praze.

Dohromady mohou dostat velkou podporu Pražanů, musí ale jasně říci, že otevírají novou éru bez ODS a ANO, z nichž zvlášť ta první se léta podepisovala na pražské letargii a stála u nejrůznějších skandálů. TOP 09 snad rozumí, že ji pravicový volič volí proto, že má nechuť k ODS. Dohodnout se s touhle eurofobní stranou by znamenalo zradu na voličích.

ANO a ODS nenechají na nové trojkoalici příští čtyři roky pravděpodobně nit suchou. Trojkoalice bude narážet na nejrůznější nánosy z minulosti, na různé zvláštní smlouvy, na kvantum pozemků, které už nepatří magistrátu, ale byly prodány, na tlaky developerů, kteří budou chtít stavět v samém centru města do stále větších výšek, na ruské peníze.

Tyto tlaky nebude vůbec snadné ustát. Padne na ně také rozhodování co s tak zvaným metropolitním plánem, pro budoucnost Prahy tragickým, co s mosty, které zjevně léta nikdo nekontroloval a najednou jsou všechny na spadnutí.

Trojice dostala karty, jaké dostala, při tom našem nešťastném poměrném volebním systému to nemohlo dopadnout líp. V něm nikdy není jediného vítěze, je jich vždy několik a jen relativních, ti se vždy musí umět dohodnout.

Trojice se bude moci opřít o občany a o skutečnost, že podobného úspěchu letos dosáhly jí podobné síly i v několika dalších částech Prahy, i v některých dalších městech. Ponese ohromnou zodpovědnost, je tu velká šance, nesmí ji promarnit.

Nejsou to žádní naivní aktivisté, budou muset jít do ostrého střetu. Na úrovni Prahy bude asi daleko tvrdší, než to bylo v rámci městské čtvrti. Tady už jde o miliardy.