Maďarské pokušení a pyšný Senát

Lukáš Jelínek

Prezident ani premiér nemají rádi Senát. Není divu, je výrazně proevropský, akcentuje svobodu a Babišově vládě nic nedaruje. Aby si svoji pozici udrželi, senátoři však také musí myslet na to, jak navenek působí a jakou mají legitimitu.

Možná to ani senátoři nevědí, ale řežou si pod sebou větev. Ochotou zatraktivnit volební systém do horní parlamentní komory nepřekypují (nápad Jiřího Dienstbiera na obšlehnutí australského modelu nejspíš padne pod stůl), naopak mnozí tvrdí, že klidně stačí šestnáctiprocentní voličská účast, pokud přijdou informovaní voliči a vyberou „správně“.

Co ale ten zbytek? Máme se smířit s tím, že drtivá většina Čechů, Moravanů a Slezanů Senát ignoruje, pokládá jej za zbytečný, nebo dokonce fandí jeho zrušení?

Jistě, k tomu nedojde. A buďme rádi. Čím dál víc se ukazuje, že Senát, který je volen jinak a jindy než Sněmovna, potřebujeme. Navíc jakákoli změna Ústavy musí být schválena oběma komorami — a je nad slunce jasné, že by pro zánik Senátu nehlasovali ani reprezentanti ANO.

Andrej Babiš a Miloš Zeman se ale nevzdávají. Premiér se při zmínce o Senátu tváří kysele a navrhuje zavést jednokolový většinový systém, v němž vítěz bere vše, plus spojit volby sněmovní a senátní. Tato opatření by mu dávala šanci ovládnout v jeden den obě nohy, na nichž zdejší parlament stojí. Už vidím ten plošný marketingový nálet...

Čím dál víc se ukazuje, že Senát, který je volen jinak a jindy než Sněmovna, potřebujeme. Foto archiv DR

Prezident si bere rovnou krumpáč. Když se nepodaří Senát zrušit, nepohrdne jeho vyhladověním, například přes škrty ve státním rozpočtu. Hlava státu věrna své pověsti je s to obejít Ústavu ČR, ba spustit ústavní revoluci.

Kde se inspiruje, je nabíledni. Přetváření státu k obrazu svému jde náramně Jaroslavu Kaczynskému v Polsku a Viktoru Orbánovi v Maďarsku. V první zemi si došlápli na ústavní soud i média a neváhají ani vést občany k okázalému uctívání Kaczynského bratra (zesnulého prezidenta) a matky.

Ve druhé zemi to vedle sdělovacích prostředků schytala i opozice a občanská sdružení. Autoritář Orbán staví na podbízení se lidem a na rozdmýchávání nacionalistických vášní. Nikdo soudný se nemůže Evropskému parlamentu divit, že nedávno Maďarsku připomněl jeho závazky vyplývající z členství v Evropské unii. Být v exkluzivním klubu a zároveň pohrdat jeho hodnotami může leda cynický spekulant.

Přesto i řada českých politiků hlásících se k levici má tendenci držet nad maďarským a polským kabinetem ochrannou ruku. Zajímalo mě, jestli to Jaroslav Foldyna či Jan Keller konzultovali aspoň se svými sociálnědemokratickými partnery v Maďarsku a Polsku. Ti by je patrně nepochválili — užívají si s Orbánem a Kaczynským svoje. Stejně jako četní levicoví aktivisté, kteří se na ultrakonzervativních režimech dožadují svobody projevu a nezávislých institucí.

Prezident Zeman má maďarskou cestu za vzor. Rozhodl se za sebou pálit mosty a uzavřit svoje putování od liberála střihu FDP přes sociálního demokrata až v táboře krajní pravice. Vickrát už na Hrad zvolen být nemůže, tak se snaží v provokacích trumfnout svého předchůdce Klause.

Premiér Babiš je zdrženlivější. ANO má členy, funkcionáře i voliče z různého těsta, jsou mezi nimi i demokraté. Nadto si nechce nahněvat západní partnery a poškodit svůj byznys v EU. Jak to ale jen půjde, bude se snažit Zemanovi sekundovat. I kdyby svých cílů nedosáhli, podaří se jim aspoň prohloubit příkop v české společnosti a nahnat spoustu občanů pod svá křídla.

Senát v tom všem překáží. Akcentuje svobodu coby klíčovou hodnotu, je výrazně proevropský a Babišově vládě nic nedaruje. S tím ale souvisí omyl posílené středopravé většiny v něm. S Babišem a Zemanem nelze vést zákopovou válku. V ní nezvítězí nikdo.

Nutné je odhodit arogantní postoje, mluvit s lidmi a neuzavírat se před kompromisy. Když se například v České republice zlepší sociální poměry a kvalita života, ubyde těch, co bezhlavě skáčou na špek všemožným populistům a nacionalistům.

Už proto by měl Senát myslet na to, jak navenek působí a jakou má legitimitu. Copak se nebojí, že jednoho krásného dne může skončit jako generál bez vojska?

    Diskuse
    JP
    October 18, 2018 v 12.32
    Český senát má - co se zájmu voličů týče - ovšem tu zásadní nevýhodu, že je konstituován na tom samém principu jako Sněmovna: tedy na základě obecných voleb. Volič si tedy zákonitě řekne: když už jsem volil jednou do Sněmovny, co bych se namáhal znovu do Senátu, který má evidentně menší význam? Zatímco v USA nebo v Německu je druhá parlamentní komora určována na základě zemského zastoupení.

    Pokud by tedy český Senát měl získat na svébytnosti (a tím i na zájmu voličů), musel by pro své konstituování nalézt nějaký odlišný modus.

    Co takhle třeba zavést jako podmínku zvolení do Senátu, aby dotyčný kandidát vykazoval IQ minimálně 120? Pak by Senát mohl skutečně fungovat jako to, co by vlastně měl být: totiž jako jakási "rada moudrých", korigující s rozumným nadhledem leckdy příliš horkou jehlou ušitá a partajním zájmům poplatná rozhodnutí Poslanecké sněmovny.

    Ovšem, byl by tu jeden zcela zásadní pragmatický problém: právě lidé s inteligencí přes 120 by svůj mentální potenciál nikdy neutráceli tím, že by šli do politiky.

    Leda snad až v důchodu.
    DU
    October 18, 2018 v 23.46
    Pane Krupičko,
    Rosenhanův experiment nevypovídá o větším výskytu poruch osobnosti mezi psychiatry, ale o možnostech vlivu institucí a etablované psychiatrie na tvorbu psychiatrické diagnózy.

    Zatímco tématem určitého typu poruch osobnosti = psychopatů ve vedoucích funkcích korporací se výzkum zabývá, problém vyššího výskytu poruch osobnosti v oblasti psychiatrie nebo psychologie nebyl vůbec vysloven. Přitom tak mohli učinit třeba jiní představitelé vědy - třeba sociologové apod.
    JP
    October 19, 2018 v 10.43
    Pane Krupičko, to s těmi 120 body IQ byl z mé strany samozřejmě jenom určitý gag. Jako zaměření pozornosti na to, že Senát by 1. měl být konstituován podle jiných principů nežli Poslanecká sněmovna; a že 2. by vůbec nebylo marné vzpomenout si na to, že ten Senát by měl nějakým způsobem plnit funkci té "rady moudrých".

    Že by toho stavu nebylo možno dosáhnout jenom pouhým testem inteligence, je jasné,
    JP
    October 20, 2018 v 10.9
    Samozřejmě, pane Krupičko, daleko lepší by bylo zavést pravidlo, že do Senátu by bylo povoleno volit pouze a výhradně kandidáty slušné a s pevným charakterem; jenže pro měření těchto ryze mravních vlastností a hodnot nemáme - na rozdíl od toho IQ - k mání už vůbec žádná objektivní a nezpochybnitelná kritéria...
    DU
    October 20, 2018 v 10.12
    Panu Krupičkovi
    To, že často jednáme bez ohledu na své osobnostní založení a necháme se ovlivnit situací, prostředím určité instituce a hierarchií nad námi, prokázaly poněkud slavnější experimenty než ten Rosenhanův, tedy Milgramovy a Zimbardovy experimenty. Takže i tvorba diagnózy a léčebný postup není jen záležitostí případné osobnostní patologie diagnostikujícího.

    Vaše hypotéza o vyšším výskytu poruch osobnosti mezi psychiatry a psychology je originální. Já jsem toho dojmu za deset let praxe v psychiatrickém zařízení nenabyl, ale samozřejmě mohu být ovlivněn. Každopádně si nemyslím, že to, že se takovým problémem nikdo výzkumně nezabýval, svědčí pro potvrzení této hypotézy. Myslím, že třeba někteří akademičtí psychologové nebo sociologové by takový výzkum svým kolegům v klinické praxi rádi uštědřili. Ale berte to i s nadsázkou.

    Diagnostika poruch osobnosti je subjektivní zvláště u psychiatrů, my psychologové máme více možností, jak osobnost vyšetřit, vedle rozhovoru a pozorování jsou to třeba dotazníky, projektivní testy, objektivní testy osobnosti apod. Ty už mají nějaké požadavky na empirickou nebo statistickou podloženost.

    Je třeba si uvědomit, že v politice a korporacích jsou lidé s určitým typem poruchy osobnosti - stenické, narcistické nebo disociální typy. Hovoří se o tom, co tito lidé způsobují za problémy společnosti, ale domnívám se rovněž, že jsou určitým způsobem pro společnost i přínosem. Člověk s narcistickou poruchou osobnosti jde plně za svým, své seberealizaci věnuje maximum a nehledí na potřeby jiných. To se při rozvoji společnosti může i hodit, v něčem se posunuje v pokroku a vývoji rychleji kupředu než v případě, že by ji řídily osobnosti rozvážné a empatické.

    Pokud jde o vaši hypotézu, určitým způsobem je mi toto položení i sympatické, přiznám se. Ale nejprve bych se dotázal sám sebe, čím pro mě práce (diagnostika) psychologa nebo psychiatra může být ohrožující. Výzkumná hypotéza by měla také vyplývat z nějakého popsaného problému nebo již ověřované teorie. Ale každopádně Vám děkuji za zajímavý názor.
    October 20, 2018 v 17.35
    Senát se české ústavě opravdu povedl,
    a je spolu s Ústavním soudem zábranou proti maďarskému a polskému scénáři, proto by ho také autoritáři chtěli zrušit nebo vykastrovat.

    To že se volí vždy jen jedna třetina, v jiném termínu a většinovým systémem brání tomu, aby ho v jedněch volbách ovládla stejná síla jako Poslaneckou sněmovnu.

    Malá volební účast je způsobena tím, že málo lidí chápe jeho smysl. To má svou dobrou stránku, že do něj volí elita, ti kteří ten smysl chápou. Svým způsobem to funguje trochu jako ten návrh pan Poláčka aby podmínkou zvolení bylo vyšší IQ, volitelnost je sice omezena jen věkem, ale volit chodí jen ti politicky poučenější.

    Demokratickou legitimitu Śenátu to nezpochybňuje, stačí, že lidé volit můžou.
    October 20, 2018 v 18.5
    Jinak, politická moudrost se podle IQ nepozná, ale lidí s IQ nad 120 není zas tak málo, při standardní odchylce 15 je to skoro deset procent, jen o něco méně než těch, co chodí k senátním volbám.
    October 20, 2018 v 19.34
    Podle všeho tedy nízká účast volbám na legitimitě neubírá (stačí přece, že lidé mohou).
    Nebo tohle platí jen pro senát?
    DU
    October 20, 2018 v 20.12
    Na legitimitě Senátu neubírá, že k volbám do Senátu chodí méně lidí než k volbám do Sněmovny, obecních nebo krajských zastupitelstev a k volbám prezidenta.

    Na legitimitě všech ústavních institucí včetně Senátu ubírá fakt, že volební účast je všeobecně nižší než volební účast ve vyspělých demokratických státech.
    October 20, 2018 v 23.38
    Lukáš Jelínek neuvádí žádný důvod, proč volební systém měnit. Mluví o "zatraktivnění", ale proč by při změně volebního systému na poměrně těžko srozumitelný australský systém měla vzrůst volební účast, je ve hvězdách. Co kdyby volební účast naopak klesla? To by se to pak zase měnilo?

    Dvoukolový systém dává občanům srozumitelnou možnost jasně říci, koho v senátu nechtějí. Posledně nechtěli zástupce vládních stran a extremisty. Ti, co k volbám přišli, věděli, o co jde.
    IH
    October 20, 2018 v 23.42
    Bylo by samozřejmě lepší, kdyby byla volební účast obecně vyšší. Upřímně řečeno, někdy se spíš divím, že není (především u voleb do PS a prezidentských) ještě o dost nižší. Nevalný zájem veřejnosti o politiku spolu s chutí to demonstrovat by měl k poklesu zájmu o hlasování vést. Zatím však zřejmě převládá návyk jednou za čas k volbám dojít, a především přání hlasovat nepřímo proti stranám, které leží voličům "v žaludku".

    Volební účast do Senátu je mnohem nižší než do PS především proto, že ve volebních obvodech (okresech) je lidem většinou (skoro) lhostejné, kdo je bude v Senátu zastupovat. Většinu voličů nezajímá úroveň stranických špiček, nýbrž jen symbolická hodnota, již jednotlivým stranám přisuzují, a několik málo lídrů vůdcovského typu.

    Podstatně větší volební účast by mohla přispět stejně dobře k mírně lepším, jakož i k mírně horší výsledkům. Nejsnáze by se jí dosáhlo oceněním voličů nějakou finanční odměnou za to, že se k volbám dostavili.
    VP
    October 21, 2018 v 6.58
    Jednokolový systém by hlavně prospěl lidem ve volebních komisích, kteří tam musí tvrdnout další dva dny bez práce.
    JP
    October 21, 2018 v 10.48
    (Ne)účast ve volbách a legitimita voleb
    Ano, paní Hájková, je to skutečně velice zajímavý fenomén: máme zde vrcholnou ústavní instituci, která svou legitimitu může opírat pouze o deset procent voličských hlasů - a přesto tento fakt očividně prakticky nikoho neznepokojuje. A s Poslaneckou sněmovnou je ten stav jenom relativně lepší - volební účast sotva přesahuje dvě třetiny oprávněného voličstva.

    A přitom - pokud bychom za "legitimně zvolené" považovali opravdu jenom ty, kteří byli zvoleni svými voliči - museli z celkového počtu odevzdaných hlasů odpočítat všechny ty, které propadly. Tedy například ty, které byly pro podlehnuvšího kandidáta do Senátu; anebo ty které byly odevzdané stranám které nepřekročily pětiprocentní hranici.

    Anebo k dostatečné "legitimitě" postačuje opravdu jenom ta samotná m o ž n o s t chodit k volbám a odevzdávat (respektive neodevzdávat) tam svůj hlas?

    Než bychom se příliš rychle nechali uspokojit touto - dejme tomu sekundární - legitimitou, připomeňme si, na čem je založena veškerá definice a vlastní sebezdůvodnění parlamentární demokracie: totiž na tvrzení, že zde "vládne lid".

    Ono už je dost na tom, že tomuto lidu je vzápětí vláda věcí obecných vzata z rukou tím, že fakticky nevládne sám, ale jenom prostřednictvím velice úzké kasty politických profesionálů; to by se ještě dalo přijmout jako pragmatická nezbytnost.

    Ale reálný stav tohoto druhu demokracie je tento: oficiálně lid vládne, ale fakticky ne; a ani o to z velké části vůbec nemá zájem.

    Tady není možno vyhnout se otázce: co se to vlastně stalo s touto slavnou demokracií? Po které jsme tak horoucně toužili v časech politické nesvobody?

    Co se to stalo, že velká část národa se znovu a znovu zcela dobrovolně vzdává svého legitimního práva vládnout ve svém vlastním státě?

    A neusnadňujme si celou věc tou věčnou výmluvou na to, že když se voliči nedostaví k urnám, tak jsou si sami vinni tím, že se nemohou podílet na řízení státu.

    Oni kdyby měli pocit, že se o p r a v d u podílí na řízení svých vlastních záležitostí, tak by se dostavili docela jistě v mnohem vyšším počtu.

    Jenže přinejmenším velká část onoho "vládnoucího lidu" už prohlédla (či přinejmenším vnitřně, byť i jen mlhavě) tuší, že ve skutečnosti ve státě vládnou mechanismy, procesy a struktury moci, na které oni sami nemají žádný vliv. A že ať do té volební urny hodí cokoliv, tak tím (k dobrému) nezmění naprosto nic.

    Takže: v čem vlastně spočívá legitimita demokracie založená na vhazování nějakých lístků do volebních uren?
    October 21, 2018 v 11.3
    Zvlášť zábavný je návrh pana Horáka na finanční odměnu pro voliče za to, že se k volbám dostavili. Je to míněno vážně nebo z legrace?
    IH
    October 21, 2018 v 17.39
    Paní hájková,
    já finanční odměňování voličů nenavrhuji. Jen konstatuji, že by bylo asi nejúčinnější pobídkou k dostavení se do volební místnosti. Nenavrhuji je aspoň ze tří důvodů. Zaprvé nejsem kdovíjakým stoupencem co největší účasti na volbách, neboť do jisté míry, podobně jako u průzkumu politických preferencí, "nadpočetní" voliči spíše jen stvrdí prosazující se názor. Zadruhé si myslím (jak jsem uvedl a jak doložil pan Krupička), že větší účast může nakonec znamenat i problémovější výsledek volby. Zatřetí si samozřejmě uvědomuji, že odměna za účast na volbách by byla hodně kontroverzní. Podle mě je však taková možnost pořád lepší než povinnost volit. Měli bychom si také uvědomit, že spousta činů, včetně občanských, je podněcována nějakou formou odměny (nechci srovnávat, ale řekněme dárcovství krve). Prémií zajisté nemusí být vždy jen peníze. K čemu jsou různá vyznamenání?

    Volební účast volba nechci stavět zásadně nad nevolbu, ale přece jen nějakou nesamozřejmou hodnotu má. Je znamením, že volič chce aspoň minimálně participovat na správě veřejných záležitostí.
    October 21, 2018 v 20.3
    Kdysi se o volební právo bojovalo. To je paradox, že?
    IH
    October 21, 2018 v 22.7
    Ano, paní Hájková
    Bojovalo se za leccos, také za právo shromažďovací a spolčovací. Upřímně řečeno, proč by dnes měli lidé hlasovat pro strany, když nemají zájem v poměrně (ba ani nepoměrně) menším měřítku do nich vstupovat? Dříve bylo členství masovou záležitostí (aspoň v případě mužů) a nebylo to jen touhou po změně či schůzování, ale především po podpoře a zastání, kterého se straníkům v různých záležitostech mohlo dostat. V zásadě totéž platilo pro organizovanost v odborech a kdysi i v případě cechů a ...samozřejmě ... vlastně i církve (příp. církví). A kmene, poté dokonce i národa.

    Nyní zůstáváme sami jako ten pověstný kůl v plotě, zbývá ... zúžená a oslabená... rodina. Není až tak divu, že sociálně slabší mají slabost pro populisty, kteří se zdají nabízet aspoň něco ze ztracených jistot a zdají se být trnem v oku zastáncům individualismu. (Ten že skýtá rovnost šancí? Haha!)
    October 22, 2018 v 7.36
    Strana souvisí se slovem stranit (někomu). Čili zastávat zájmy určité skupiny obyvatelstva. Těžko bude nějaká strana zastávat zájmy úplně všech. To by nesměla být politika politikou. Jenže tady úplně schází chuť ty zájmové skupiny nějak pojmenovat (jen aby to proboha nebylo něco jako třídy!) a přemýšlet trochu o těch zájmech. A tak se to vždycky zahraje raději na tu slušnost: Chceme slušné politiky! Nebo - chceme politiku pro slušné lidi. Přičemž tu slušnost si každý představuje úplně jinak.
    Já myslím, že bychom měli nejprve začít domlouvat, co vlastně chceme. Kdyby se takové zájmové skupiny obyvatelstva utvořily, našly by se časem i politické osobnosti (podobně jako někteří křesťané mají své lidovce, kteří mají sice málo hlasů, ale pořád se drží).
    MP
    October 22, 2018 v 11.54
    Evě Hájkové -- boje o volební právo
    Však ono by se o volební právo bojovalo zase, kdyby bylo ohroženo.

    Potíž je jen v tom, že volič toto své právo uplatňuje jen tehdy, pokud má důvod volit. Pokud se druhé kolo voleb do Senátu změnilo de facto v plebiscit o tom, zda tam nepustit kandidáty ANO (NE ANu), SPD, ČSSD a KSČM, pak tato negativní a abstraktní motivace sotva mohla oslovit víc než devatenáct procent voličů.

    Pokud bychom chtěli dosáhnout větší volební účasti, pak to nepůjde ani zavedením volební povinností, ani vyplácením diet, ale mohla by pomoci změna kompetencí Senátu. Svěřit mu například odpovědnost za mediální rady, kterou dnes vykonává Poslanecká sněmovna nutně docela hanebně, vytvořit konečně Národní radu pro vzdělávání a stanovit pro ni jako určujícího partnera ombudsmana Senát, vyvázat pozici ombudsamna s vazeb na Poslaneckou sněmovnu ve prospěch Senátu atd.
    JP
    October 22, 2018 v 12.4
    Test občanskosti
    Máte naprosto pravdu, pane Krupičko.

    Celé neštěstí demokratických voleb spočívá do značné míry v tom, že velká část voličů svými hlasy rozhoduje o něčem, o čem ve skutečnosti nemá sebemenší ponětí.

    Sféra veřejných záležitostí, a spolu s tím i sféra politiky, to je ve své podstatě krajně komplexní záležitost, pro jejíž jen trochu hlubší pochopení je zapotřebí speciálního studia; ale velká část (ne-li dokonce většinová) populace má občansko-politické znalosti a vědomosti tak akorát na úrovni bulváru. Respektive na úrovni diskusí v příslušných restauračních zařízeních.

    Tedy ještě tak snad vědí že existuje nějaká vláda a nějaký parlament, k tomu nějaké politické strany - ale jím jejich občanská kompetence zároveň také končí. A nakonec tedy hlasují jenom čistě podle svých zcela nevědomých impulsů a emocí. Jak jsem před časem citoval slovenského - tehdy ještě - premiéra Fica, voliči se rozhodují "podle barvy kravaty" jednotlivých politiků!

    Zkrátka: znovu a znovu se ukazuje drastický rozpor mezi původní představou obecné demokracie, kdy vzdělaní a kompetentní občané po zralé úvaze rozhodují o veřejných záležitostech - a mezi syrovou realitou, kdy o těchto veřejných záležitostech rozhodují ti, jejichž občanská kompetence je prakticky nulová.
    JP
    October 22, 2018 v 12.6
    Jinak řečeno: pane Krupičko, kdyby se opravdu realizoval Váš návrh a ještě před vykonáváním voličského aktu se prováděly testy občanské kompetence, pak by to nevyhnutelně znamenalo, že nějakých přinejmenším 20 procent by vůbec nesmělo volit!!
    October 22, 2018 v 12.29
    Pokud těch dvacet procent podle vás občansky neschopných voličů existuje, pane Poláčku, pak jsou pravděpodobně mezi těmi ještě více procenty voličů, kteří nevolí z vlastní vůle. Takže zakazovat by snad ani nebylo třeba, pokud by takový návrh vůbec prošel.
    + Další komentáře