„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech,“ píše se v úvodu Všeobecné deklarace lidských práv, která byla na sklonku roku 1948 schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů. Československo se tehdy spolu s dalšími sedmi státy zdrželo hlasování.

Přestože Listina základních práv a svobod — coby součást ústavního pořádku — dnes obsahuje takřka totožné ustanovení, při pohledu na maličkou zemi uprostřed Evropy, kde ještě v časech Josefa Kajetána Tyla hučela voda a šuměly bory, se zdá, že ona dávná nechuť se k deklaraci přihlásit pěkně vystihuje panující politické poměry.

Většina zákonodárců i spousta politiků vpravdě lokální úrovně se totiž domnívá, že lidé si rovní zdaleka nejsou. V duchu nejlepších tradic hrůzovlády čuníka Napoleona jsou naopak přesvědčeni, že někteří lidé jsou si rovnější. A ti méně rovní mají v naší rozvinuté kapitalistické společnosti zkrátka smůlu.

Že jsou ústavní pořádky ústavním činitelům cizí, dosvědčuje platný zákon o pomoci v hmotné nouzi, který umožňuje vedení měst a obcí prohlásit spravovaná území za ghetta a nevyplácet nově příchozím obyvatelům doplatek na bydlení.

Chudý na Kladně, ač je ve stejné sociální tísni jako chudý v Brně a splňuje všechny podmínky pro přiznání dávky, kvůli legislativnímu kutilství minulé Sněmovny na pomoc státu nedosáhne. Porušování ústavou zaručených zpráv pak politická novořeč označuje za boj proti byznysu s chudobou.

Ticho, které se v reakci na dnes a denně páchané bezpráví line z úst volených zástupců lidu, je ohlušující. S výjimkou skupiny senátorů, jež zákon napadla u Ústavního soudu, parlamentní politici — ať už opoziční, nebo koaliční — raději vyprávějí, jak chtějí pečovat o blaho svých spoluobčanů, ale o jejich vůli tyto sliby naplnit lze důvodně pochybovat.

Předpoklad, že Ústavní soud napadený zákon zruší, nemůže být výmluvou pro nečinnost. Zvláště tehdy, když k vyhlašování bezdoplatkových zón přistupuje čím dál tím více měst a politické strany se před obecními volbami předhánějí, kdo s chudými zatočí lépe a umněji.

Zodpovědní zákonodárci by proto měli asociálnímu řádění komunálních politiků spěšně učinit přítrž. Technicky nejde o nijak složitý úkol. Zcela postačí ze zákona o pomoci v hmotné nouzi vyškrtnou pár vět. Jednací řád Sněmovny navíc umožňuje schválit novelu zákona již v prvním čtení, nesnese-li odkladu.

Rozhodnou-li se nadále mlčet, těžko věřit jejich slovům o obraně demokracie a právního státu. Že sami sebe odhalí coby pokrytce a tlučhuby, není zdaleka to nejhorší. Skutečným problémem je, že pasivitou jen potvrdí zhusta sdílené přesvědčení, že spravedlnost a vláda práva naše končiny dávno opustila.

Slavná novela George Orwella končí společnou hostinou lidí a prasat. Lidé plácají mocichtivé pašíky po ramenou. S úžasem sledují, jaký režim se jim podařilo na farmě nastolit. Ostatní zvířata vše pozorují zpoza okna. „Jestliže vy máte svá nižší zvířata, se kterými jsou problémy, my máme zase své nižší třídy,“ pronese na závěr a pozvedne číši k přípitku pan Pilkington z Liščína, který by se v českém Parlamentu nepochybně neztratil.