Polský novinář a spisovatel Witold Szabłowski patří k mladé generaci věhlasné školy polské literární reportáže. Českým a slovenským čtenářům je znám z knih reportáží o Turecku Vrah z města meruněk, slovensky vyšla také jeho kniha reportáží Tančící medvědi, v níž s využitím silné metafory konce medvědářů v Bulharsku prokresluje úskalí postkomunistické transformace, narážející na hluboce zakořeněné kulturně-sociální stereotypy ze sovětské éry. Svým vystoupením 1. července zahajoval v Brně Měsíc autorského čtení.

Včera jste tu představoval svou knihu Vrah z města meruněk, soubor reportáží z Turecka, takže těžko začít náš hovor nějakým jiným tématem. Byl jste teď v Turecku v čase voleb?

Ne, ale byl jsem tam asi před měsícem. Takže jsem mohl sledovat, jak se vyvíjí nálada.

A bylo pro vás překvapením, že vyhrál Erdogan?

Svým způsobem ano. Ne snad to, že vyhrál celkově. On je mimořádně obratný, schopný politik. Podobá se v tom Putinovi. Ačkoli jsou volby v jejich zemích v principu svobodné, vyhrávají. Většina Turků ho zkrátka podporuje. Ale teď poprvé jsem v Turecku viděl naději, slyšel jsem ji v hlase lidí, s nimiž jsem mluvil. Doufali, že by nemusel vyhrát hned v prvním kole, že by se mohlo konat ještě druhé.

Vyrostla celá nová generace Turků, která nezná nic kromě Erdoganových volebních vítězství. Vždycky se objeví nějaká nová naděje: protesty v parku Gezi vzbudily naději, ohromné protesty proti změnám ústavy dávaly naději a nyní pan Ince a jeho kampaň poskytli také takovou naději. Ale dopadlo to, jak dopadlo. Takže je tu další generace Turků, která nezná v politice nic jiného než zkušenost rozdrcených snů o změně.

Mnozí lidé na Západě se domnívají, že Erdogan byl na začátku liberálem, a až později se změnil v reakčního populistu. Ale vy ve své knize ukazujete, že nikdy neměl žádné liberální sklony, že vždy jen obratně hledal cestu, jak si získat většinovou podporu. Opravdu jste přesvědčen, že po celou dobu postupuje podle předem promyšleného plánu? Není to tak, že jen reaguje na vývoj nálad ve snaze udržet si moc?

Skutečně si myslím, že to měl celé promyšlené předem. Pokud se podíváte na jeho politické kořeny, uvidíte, že on nikdy nepatřil k liberálům. Byl členem velmi konzervativní mládežnické organizace. Pak byl členem konzervativních stran, jejichž vůdcem byl Necmettin Erbakan. To byl od Atatürkovy revoluce první turecký ministerský předseda z islámské politické strany. A rozhodně to nebyl žádný liberál. Byl to silně věřící muslim. Jenomže armáda je zbavila moci.

Erdogan si tehdy uvědomil, že pokud se bude v politice chtít prosadit čistě islámskými hesly, bude celý život zklamáván. A na konci skončí ve vězení. Ve své knize vysvětluji, že právě tehdy se uchýlil k taktice, kterou Turci nazývají „takkiye“. Znamená to, že můžeš skrývat své pravé úmysly, emoce, sklony, přetvařovat se a lhát, pokud to slouží muslimskému společenství.

Je to vcelku legrační, protože to přesně odpovídá tomu, co často dělají evropští politici, třeba zrovna teď v Polsku. Před dvěma lety konzervativní strana Právo a spravedlnost schovala své nejkontroverznější politiky, aby neprovokovali, a vytáhla je na světlo až po vítězných volbách. Takže co Erdogan provedl, není tak neobvyklé, ale on to promyslel a naplánoval v tureckém kulturním kontextu, a to na samém počátku svého politického vzestupu.

Jsem přesvědčen, že už jeho první roky u moci byly jedna velká „takkiye“. Když jsem začal psát svou knihu, měl jsem ještě pochyby. Říkal jsem si, že třeba jen něčemu nerozumíme. V prvních letech u moci Erdogan s oblibou používal takovou figuru, že svou stranu přirovnával k evropským křesťanským demokraciím. „Jsme také taková konzervativní strana, jenomže islámská, pro Turecko,“ říkával.

Erdogan věděl, že chce-li uskutečnit své plány, musí si nasadit make-up zvaný „takkiye“, a teprve pak postupovat dál. Osou své taktiky učinil jednání s EU. V Evropě se vzrušeně debatovalo: Má se Turecko připojit, nebo ne? Jsou toho schopní? Nejsou příliš velicí? Nejsou příliš jiní? Dnes jsem pevně přesvědčen, že Erdogan se ani na vteřinu nechtěl připojit k EU — byl to jeho make-up.

Jak si tím můžete být tak jistý?

Dnes už jsem si jistý. Byla to strategie, jak zlomit atatürkovskou hegemonii ve společnosti, jak je rozdělit. Všechny změny v ústavě, které prováděl, se zdůvodňovaly snahou přiblížit turecké právo evropskému. Ale nově definované instituce bylo potřeba znovu obsadit. A to se samozřejmě celé dělo v jeho režii. Nyní má své lidi už úplně všude.

Zlomil moc armády. V minulosti, kdykoli se demokracie ocitla podle armády na scestí, vykonali vojáci puč, pár let vládli a pak vrátili moc do rukou civilní správě. Tohle už se nebude opakovat. Dnes už mají Erdoganovi lidé všechnu moc ve svých rukou.

Před dvěma lety jsme s kolegyní strávili týden v Turecku, to bylo ještě před referendem o ústavních změnách a před posledním nepodařeným pučem. Mluvili jsme tam s řadou lidí, mezi jinými s novináři, a všichni si byli jisti jedinou věcí: že Turecku nehrozí nastolení striktně islámského režimu, jaký panuje třeba v Íránu. Vy sám si myslíte, že to hrozí?

Předpokládám, že ani Íránci by si v 70. letech neuměli představit transformaci své země v islámský režim. Ale rozdíly tu jsou. Za prvé v Íránu jsou šíité, v Turecku sunnité, a mezi nimi je podstatný rozdíl. Ale nemyslím si ani, že by vytvoření striktně islámského režimu bylo Erdoganovou aspirací.

On nepochybně je silně věřící muž, ale není to žádný Chomejní, není to ajatolláh. Netouží zasvětit celý svůj život Alláhovi. Je to člověk, který celý svůj život zasvětil byznysu. Je to velmi protřelý obchodník.

Ví, jak se díky svému postavení dostat k penězům. A ví, jak učinit lidi kolem sebe šťastnými a bohatými. Myslím, že jeho skupina funguje tedy spíše jako finanční mafie nežli jako náboženské bratrstvo.

Mluvil jste o další generaci Turků, jejíž naděje byly zdrceny posledním volebním výsledkem. Rodí se navzdory tomu podle vás v Turecku nějaká strategie či síla, která by mohla proti Erdoganovi shromáždit většinu společnosti?

Ne. Jediná šance, kterou vidím, spočívá v tom, že si to nějak prohraje sám. Nevidím nikoho, kdo by ho mohl porazit.

A důvod je prostý. Většina Turků se cítila po Atatürkově revoluci utlačována. A nemohli to ani říct nahlas. Atatürka nebylo možno kritizovat a nebylo možno říct křivé slovo o jeho revoluci.

Atatürkovské Turecko nebyla férová země. Nebyla to žádná vzorná demokracie. Nedá se vést jasná dělící linie mezi Tureckem, jak vypadalo, než Erdogan převzal moc, a jeho sultánsko-autokratickým režimem.

Turecko před Erdoganem utiskovalo polovinu svých občanů. V knize uvádím příklad děvčete v šátku, věřící dívky, které se v televizi ptali: „Můžete nám říct, zda milujete Atatürka?“ A ona se jen zeptá: „A smím ho nemilovat?“ Na druhý den dostala předvolání od prokurátora, protože svou otázkou údajně porušila zákon.