Tak se nám v Německu zase jednou rozpoutala debata o „vlasti“ a s ní, ostatně jako pokaždé v minulých desetiletích při podobných příležitostech, spolehlivě stoupá politické vzrušení. Nedostatky se vyčítají zejména levici. Prý si má buď konečně vybudovat takový vztah k vlasti, nebo alespoň k pojmu vlast, který by nebyl křečovitý. Anebo prý má pojem „vlast“ v diskuzích uchopit jinak a nabít ho pozitivním nábojem, aby se zabydlel i mezi levičáky.

Zůstává však nejasné, jaký problém to má vyřešit. Místo toho, abychom se zamotávali do diskurzu o pocitových, rychle se měnících identitách, by se levicová politika měla zaměřit na to, jak lidem znova umožnit, aby vlastním jednáním, tvorbou politických stanovisek, ve spolupráci se svými spoluobčany aktivně utvářeli základ své existence, a tím si vybudovali vlastní stabilní identitu.

Máme vůbec problém s pojmem vlasti? Většina ho dnes používá zcela přirozeně. Vlast znamená pro mnohé babiččinu kuchařku, přírodu „u nás doma“, život ve městě nebo prostě domov. Jiní mají potřebu někdy vyvěšovat vlajku. A pro stále více lidí znamená vlast prostě to, že se automaticky připojí k Wi-Fi.

Vlast je osobní příběh, individuální pocit důvěry a přináležitosti. Křečovitou se stává až ve chvíli, kdy tento osobní pocit zevšeobecníme a ideologicky vyostříme. Až když chtějí jednotlivé politické strany nebo politická hnutí řídit identitu občanů a občanek tím, že jim nabídnou hotový pojem vlasti, který udává, jak má vlast vypadat, co stojí za to zachovat a kdo do ní patří. Bojové politické heslo „naše vlast“ je příliš neukotvené, příliš zprofanované a vždy spojené s vymezováním, se starou mentalitou rodné hroudy a šovinismem.

Ano, dnes jsou mezi levicí i tací, kteří se této tendenci snaží čelit sympatickým pojetím vlasti. Pojetím inkluzivním, dynamickým a otevřeným světu. Má vyjadřovat jistou lidovost a vymezit se tak vůči údajně nafoukané, kosmopolitní levici, ale zároveň nechat stranou odpudivý náboj národoveckých zastánců a zastánkyň vlasti. Ale kam to má vést a komu je tento pojem určen? Většinu politické energie bude nakonec stejně nutné vynaložit na žehlení různých nedorozumění a na vymezování se vůči jiným pojetím vlasti.

Politická debata o vlasti totiž odvádí pozornost od základní otázky, jak zaručit lidem svobodu ve volbě jejich vlastní identity. Pokud lze něco zevšeobecnit, pak to, že lidé spojují s místy, s nimiž se identifikují, vědomí vlastní přináležitosti a užitečnosti, možnost zapojit se do rozhodování o podobě každodennosti a kontrolu nad vlastním životem. Právě v tomto ohledu je toho ale dost špatně, a to ne teprve od včerejška. Integrace uprchlíků při tom hraje tu nejnepatrnější roli.

Už před dvaceti lety popsal sociolog Richard Sennett, jak dává „flexibilnímu člověku“ zabrat globální kapitalismus zaměřený na dočasnost a rychlý zisk. Kdo není ochoten přizpůsobit se usurpujícím požadavkům čím dál rychlejší ekonomiky, v níž si musí soustavně hledat své místo, má potíže. Flexibilní člověk ztratil jistotu pevného výhledu pro průběh své ekonomicky aktivní období a ztratil důvěru v sociální jistoty, takže u něj roste touha po jiných místech, kde by byl zakořeněn, kde by ho uznávali a kde by měl pocit sounáležitosti.

Dnes jsme dospěli do momentu, kdy se kapitalismus, skrz naskrz ekonomizovaná forma života, v níž je člověk redukován na pouhou výrobní a spotřební jednotku, již moc nejeví jako příslib života, v němž je člověk sám svým pánem. Kapitalismus je tlak, pod nímž musíme svůj vlastní život neustále optimalizovat v souladu s trhem.

Příslib bezpečí v moderní době, opírající se o stále lepší kontrolu rizik a o sociální pokrok, se pro mnohé nenaplňuje. Například proto, že se masově rozpíná nízkopříjmový sektor, nebo proto, že toho od důchodu můžeme očekávat čím dál méně.

Široké segmenty střední třídy mají strach z propadu na sociálním žebříčku a silnou nerovnost považují za nepřijatelnou. K tomu se přidává, že společenská debata, narážející neustále na nějaké věcné překážky a absenci alternativ, už po desetiletí odumírá a demokratická angažovanost s ní.

Mnoho lidí dnes pociťuje, že státní instituce a jejich zástupci nereprezentují jejich potřeby a životy. Současně ale už nenacházejí cestu, jak najít své místo a politicky se vyjádřit, což jim dlouho umožňovala například politická, sociální a kulturní nabídka organizací dělnického hnutí.

Žádná šablona s nápisem „vlast“ neřeší ani jeden z popsaných problémů. Levicová politika chce a musí vytvářet sociální soudržnost a umožňovat emancipaci. Společně věci měnit, ne skýtat utěchu.

To nabízela vždy, a to je také nadále správné. K tomu patří, že musí se musí postarat o zajištění základů: dobrá práce, silný sociální stát, inkluzivní vzdělávací systém, propojení s digitálním světem, možnost dostat se veřejnou dopravou z bodu A do bodu B a cenově dostupné nájmy.

Také ale opět potřebujeme takovou demokratickou praxi, která bude lidi vybízet k akci a bude jim umožňovat, aby svým politickým myšlením a společenskou aktivitou něco změnili. Předpokladem je, že lidé budou opět bráni vážně, a to samozřejmě i se svými obavami, ale zejména se svými schopnostmi aktivně utvářet společnost spolu s ostatními.

Promýšlet, spolurozhodovat, spoluutvářet: to je základ demokratické participace. A takovou možnost je nutné otevřít i těm, kteří nejsou tak mobilní, kteří se svým místem jsou spojeni spíše osudově a dnes nejvíce nesou dopady různých krizí a společenských rozporů. Obnova demokratické politiky tak musí začít hlavně v bezprostředním okolí: v sousedství, na pracovišti, ve školách a na univerzitách, v obcích.

↗

Vlast bude samozřejmým pluralitním domovem, stane-li se základní složkou

naší totožnosti demokratická participace, a to i na řízení podniků. Foto Angelika Emmerlingová, FB

Protože zatímco pravicoví populisté se snaží zredukovat nepřehlednost sociálního a politického dění novým dělením na přátele a nepřátele, a tím podporují kulturu nesamostatnosti a neporozumění, musíme my přispět k tomu, aby se lidé opět mohli sami podílet na podobě světa kolem sebe. Jedině tak vzniká smysl pro pospolitost.

Není snadné to zrealizovat, ale máme se od čeho odrazit. Prvky ekonomické demokracie v podnicích, například rozšíření podnikového spolurozhodování, otevírají prostor pro zapojení zaměstnanců a zaměstnankyň. A to právě tam, kde se nejvýrazněji projevuje řada konfliktů v probíhající a očekávané transformaci, ať už s ohledem na digitalizaci nebo ekologickou udržitelnost.

I pokročilejší možnosti solidární ekonomiky, dnes spíše okrajový jev, například energetická družstva, pracovní výrobní družstva nebo otevřené dílny, by mohly nejen přiblížit lokální ekonomiku k potřebám místních lidí, ale mohly také uvolnit jejich kreativní a kooperativní sílu.

Politické strany musí bezesporu mít ambice využívat a utvářet státní instituce. Musí se ale zejména na místní úrovni stát opět více stranami společenskými, které budou pěstovat úzké vztahy s lidmi a jejich iniciativami, budou hledat řešení nebo na nich pracovat.

Politika se nemůže omezovat pouze na získávání moci v institucích. Prostřednictvím spolupráce různých zájmových skupin a iniciativ má být hnacím motorem konkrétních změn mimo vládní úroveň.

Dobrý základ zde má právě německá sociálnědemokratická SPD, která se dosud může opřít o silnou členskou základnu. Také obce jsou silnými entitami, jejichž právo na sebeurčení je zakotveno v německé ústavě. Nízká volební účast v komunálních volbách však ukazuje, že občané a občanky komunální politice příliš nedůvěřují.

Důvodem je také politika, která obcím přiškrcuje finance a která jim vzala zúžila rozhodovací prostor, když privatizovala veřejnou infrastrukturu. To se musí změnit. Protože obce zásadním způsobem utvářejí naše bezprostřední okolí.

Kromě obecního referenda existuje řada příkladů veřejných iniciativ, které umožňují lidem zažít lokální politiku. Jejich možnosti sahají od lokální „konzultativy“ (pojem Clause Leggewieho, čtvrtá, poradní moc v rámci dělby moci) o energetické transformaci a veřejné dopravě přes participativní rozpočet a občanské poroty, které rozhodují o sociálních projektech, až po komunální verze dnes již známého „principu mraveniště“ na Islandu.

Náhodně vybraní občané se podíleli na tvorbě nové ústavy, kterou následně komentovaly široké vrstvy obyvatelstva (nakonec ji však v parlamentu zablokovala nová, konzervativní vláda). Nejedná se o žádnou konkurenci parlamentům a magistrátům, ale o nové cesty, jak spojit demokratickou reprezentaci s novými formami demokratické participace, které podporují výměnu názorů na principu „víc hlav víc ví“.

Nemusí to vést pouze k nalézání přiměřenějších odpovědí využitelných v praxi, ale také ke vzniku pocitu pospolitosti, určitého „my“ mimo onu politiku identity, valící se zprava. Stane-li se demokracie znovu každodenní praxí, dá každému šanci reálně se v komplexním světě uplatnit.

Tak se také spontánně posílí povědomí, že většina lidí bude moci určovat a individuálně utvářet svůj život tehdy, až se znovu v popředí ocitne solidární myšlení, uvažování o společném zájmu komunit i společnosti. Tak lze také konečně zarazit fatalismus, že nelze nic změnit, a probudit víru v to, že budoucnost je otevřená a že její podobu můžeme spoluutvářet.

Předpokladem je takové chápání státu, v němž občané a občanky nejsou pouze pasivními příjemci služeb, ale „produktivními“ členy společnosti. Stát, který se v posledních letech zjevoval zejména jako krizový manažer ve chvíli, kdy selhaly trhy, musí v budoucnu zvládat dva úkoly současně: zaprvé musí obnovit své instituce tak, aby opět mohly vykonávat svůj úkol, krotit a regulovat především globální ekonomiku. Mnohé bude možné realizovat pouze v mezinárodní spolupráci.

Zadruhé musí stát být „garantem vyjednávacího prostoru“ (Elinor Ostromová). To znamená, že musí poskytovat nástroje — například platformy, vědění, finance —, které otevřou cestu veřejně prospěšným projektům a demokratickým experimentům.

Politika se nesmí uzavírat vůči obavám společnosti. Ale musí si z nich brát správné závěry. Ani nostalgické koncepty „vlasti“, ani paternalistické pokusy o řízení společnosti pevnou rukou nebudou přijatelné natrvalo. Lidé nechtějí, aby někdo potvrzoval jejich obavy, a tím je držel v šachu, ale aby se od nich mohli osvobodit — vlastními zkušenostmi a vlastními silami přispět ke kvalitnímu životu.

Vlast nemusí být politickým konstruktem naoktrojovaným zvenčí. Mohou ji opět utvářet lidé. Může zase vznikat z interakcí mezi nimi. Úplně prostě a bez hesel.

Z německého originálu Die Suche nach dem Wir-Gefühl vydaného portálem IPG přeložila Zuzana Schwarzová. Český překlad vyšel ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.