Tak se nám v Německu zase jednou rozpoutala debata o „vlasti“ a s ní, ostatně jako pokaždé v minulých desetiletích při podobných příležitostech, spolehlivě stoupá politické vzrušení. Nedostatky se vyčítají zejména levici. Prý si má buď konečně vybudovat takový vztah k vlasti, nebo alespoň k pojmu vlast, který by nebyl křečovitý. Anebo prý má pojem „vlast“ v diskuzích uchopit jinak a nabít ho pozitivním nábojem, aby se zabydlel i mezi levičáky.

Zůstává však nejasné, jaký problém to má vyřešit. Místo toho, abychom se zamotávali do diskurzu o pocitových, rychle se měnících identitách, by se levicová politika měla zaměřit na to, jak lidem znova umožnit, aby vlastním jednáním, tvorbou politických stanovisek, ve spolupráci se svými spoluobčany aktivně utvářeli základ své existence, a tím si vybudovali vlastní stabilní identitu.

Máme vůbec problém s pojmem vlasti? Většina ho dnes používá zcela přirozeně. Vlast znamená pro mnohé babiččinu kuchařku, přírodu „u nás doma“, život ve městě nebo prostě domov. Jiní mají potřebu někdy vyvěšovat vlajku. A pro stále více lidí znamená vlast prostě to, že se automaticky připojí k Wi-Fi.

Vlast je osobní příběh, individuální pocit důvěry a přináležitosti. Křečovitou se stává až ve chvíli, kdy tento osobní pocit zevšeobecníme a ideologicky vyostříme. Až když chtějí jednotlivé politické strany nebo politická hnutí řídit identitu občanů a občanek tím, že jim nabídnou hotový pojem vlasti, který udává, jak má vlast vypadat, co stojí za to zachovat a kdo do ní patří. Bojové politické heslo „naše vlast“ je příliš neukotvené, příliš zprofanované a vždy spojené s vymezováním, se starou mentalitou rodné hroudy a šovinismem.

Ano, dnes jsou mezi levicí i tací, kteří se této tendenci snaží čelit sympatickým pojetím vlasti. Pojetím inkluzivním, dynamickým a otevřeným světu. Má vyjadřovat jistou lidovost a vymezit se tak vůči údajně nafoukané, kosmopolitní levici, ale zároveň nechat stranou odpudivý náboj národoveckých zastánců a zastánkyň vlasti. Ale kam to má vést a komu je tento pojem určen? Většinu politické energie bude nakonec stejně nutné vynaložit na žehlení různých nedorozumění a na vymezování se vůči jiným pojetím vlasti.

Politická debata o vlasti totiž odvádí pozornost od základní otázky, jak zaručit lidem svobodu ve volbě jejich vlastní identity. Pokud lze něco zevšeobecnit, pak to, že lidé spojují s místy, s nimiž se identifikují, vědomí vlastní přináležitosti a užitečnosti, možnost zapojit se do rozhodování o podobě každodennosti a kontrolu nad vlastním životem. Právě v tomto ohledu je toho ale dost špatně, a to ne teprve od včerejška. Integrace uprchlíků při tom hraje tu nejnepatrnější roli.

Už před dvaceti lety popsal sociolog Richard Sennett, jak dává „flexibilnímu člověku“ zabrat globální kapitalismus zaměřený na dočasnost a rychlý zisk. Kdo není ochoten přizpůsobit se usurpujícím požadavkům čím dál rychlejší ekonomiky, v níž si musí soustavně hledat své místo, má potíže. Flexibilní člověk ztratil jistotu pevného výhledu pro průběh své ekonomicky aktivní období a ztratil důvěru v sociální jistoty, takže u něj roste touha po jiných místech, kde by byl zakořeněn, kde by ho uznávali a kde by měl pocit sounáležitosti.

Dnes jsme dospěli do momentu, kdy se kapitalismus, skrz naskrz ekonomizovaná forma života, v níž je člověk redukován na pouhou výrobní a spotřební jednotku, již moc nejeví jako příslib života, v němž je člověk sám svým pánem. Kapitalismus je tlak, pod nímž musíme svůj vlastní život neustále optimalizovat v souladu s trhem.

Příslib bezpečí v moderní době, opírající se o stále lepší kontrolu rizik a o sociální pokrok, se pro mnohé nenaplňuje. Například proto, že se masově rozpíná nízkopříjmový sektor, nebo proto, že toho od důchodu můžeme očekávat čím dál méně.

Široké segmenty střední třídy mají strach z propadu na sociálním žebříčku a silnou nerovnost považují za nepřijatelnou. K tomu se přidává, že společenská debata, narážející neustále na nějaké věcné překážky a absenci alternativ, už po desetiletí odumírá a demokratická angažovanost s ní.