V přístavu na jihu jedné vzdálené země se potkávají čtyři lidé. Dva muži, dvě ženy. Každý z jiného koutu světa. Po krátké konverzaci zjišťují, že shodou náhod u sebe oba muži mají po jednom papírku napuštěném dyethylamidem kyseliny lysergové. LSD. Ideální půlvýlet pod jazyk každého z nich.

O pár hodin později leží všichni na pláži. Svět se roztéká v kaleidoskop. Měsíc se vydává na svou každonoční odyseu, ale výjimečně na ni bere i čtyři přítomné výletníky. „Slyšíte toho ptáka? To je místní posel. Zná každý živý organismus na ostrově. Všem nosí zprávy o tom, co se zrovna děje v okolí. Nikde jinde takový pták nežije, nikde jinde jeho řeči nerozumějí,“ vypráví jeden z mužů. Na hlavě má čelovku, z níž vychází modré světlo. Ostatní mu proto pro dnešní noc přezdívají Bůh modrého světla.

Čas pohřbili pod třpytící se písek. Běžné lidské potřeby jsou důvodem k výsměchu. Není potřeba cokoliv jiného než se obejmout a zpívat spolu se hvězdami. Když si dala jedna z dívek svůj trip před pár lety, za nevhodných podmínek, poprvé, odcizila se od svého tehdejšího partnera. Teď levituje nad tím neuvěřitelně dokonalým dějstvím, pozoruje Boha modrého světla a cítí, jak se zamilovává.

Krotké kočky na tripu

Příběh mé kamarádky by se zřejmě byl odehrál úplně jinak, kdyby 19. duben 1943 nevstoupil do dějin jako „Bicycle day“, tedy „Cyklistický den“. Tehdy chemik Albert Hofmann poprvé úmyslně požil dvacátý pátý derivát kyseliny lysergové, načež se s nastupujícím vnitřním neklidem vydal z práce domů na kole. Jízda to byla věru spanilá. Plná závratí a vjemů jak ze zakřivených zrcadel.

↗

19. duben 1943 vstoupil do dějin jako

„Každý pokus ukončit odcizování se vnějšímu světu a rozpouštění vlastního ega se zdál být zbytečnou námahou. Napadl mě démon a přivlastnil si mé tělo, mou mysl, mou duši. Svazoval mě strach, že zešílím,“ popsal Hofmann, jak se cítil, když dorazil domů. Bál se, že umírá.

Mimozemské hře barev a tvarů ale postupně přivykl a začal si ji užívat. Hororovou úzkost vystřídal pocit štěstí a vděku. „Svět byl jako znovustvořený. Mé smysly vibrovaly ve stadiu nejvyšší citlivosti,“ vyprávěl Hofmann. Předcházející hrůzu v hlavě zřejmě zapříčinilo i to, že účinky navozující stav oproštění od reality neočekával. Snad už tehdy si uvědomil, jak moc je pro bezpečný trip důležité nacházet se v příjemném prostředí, s myslí klidnou a připravenou. A že i špatný trip může ve výsledku sehrát důležitou roli.

S kyselinou zprvu Hofmann experimentoval na zvířatech. Pavouci tkali po malých dávkách sítě ještě pečlivěji než za střízliva. Zato po velkých se jim nožky motaly. Z koček se na LSD stávaly nejkrotší přítelkyně — když jim Hofmann do klece strčil myš, skoro se jí bály. „Víš, proč zakázali LSD? Protože kdyby všichni zkusili trip, neměli by koho posílat do války,“ tvrdil mi kdysi kamarád.

Pravdu měl asi jen částečně. V roce 1958 každopádně LSD testovala americká zpravodajská služba na vojácích, aby zjistila, zda lze látku použít k nenásilnému zpacifikování nepřítele. A o dalších pět let později, k nelibosti vlády, volali kyselinu milující hipíci po ukončení války ve Vietnamu.

Kyselinou proti materialismu

Ještě předtím si však silné psychedelikum proklestilo cestu do vědeckého výzkumu. Psychiatři jej zprvu testovali na sobě, aby se dokázali vcítit do stavu svých pacientů, ale brzy se podávalo i pacientům. Látka se stala světlem pro zdánlivě ztracené případy depresí, neuróz či posttraumatické stresové poruchy, výborné výsledky měla i v léčbě závislostí nebo při pokusech zvýšit produktivitu a kreativitu v práci.

Jedním z center psychedelického výzkumu se překvapivě stalo i totalitaristické Československo. Hofmannův zaměstnavatel, švýcarský Sandoz, byl totiž jedinou farmaceutickou firmou, která sem směla zpod železné opony dovážet. A jedním z nejproslulejších propagátorů tohoto přenašedla do jiného prostoru se stal objevitel holotropního dýchání a pražský rodák Stanislav Grof. Ten mimo jiné tvrdil, že LSD mění západní představu o fungování světa spojenou s konformitou a materialismem.

Jenže z laboratoří prosáklo LSD i do svobodomyslného hnutí květinových dětí. „Zdá se, že se sluchátka v jednom kuse zvětšují, teď už jsou to obrovité vycpané mušle, které se chystají obalit celou jeho hlavu, jeho obličej, jeho nos — přemáhají ho zvuky tropického šílenství, jako by tohle všechno mělo skončit hned tady, uvnitř téhle vycpané zeměkoule,“ popsal Tom Wolfe takzvaný bad trip v kultovní knize Kyselinovej test, která na svých stranách nese příběh šílené výpravy barevného autobusu, v jehož posádce seděl například Ken Kesey, autor románu Vyhoďme ho z kola ven, který se stal předlohou filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.

Bezuzdné užívání a experimenty, kdy hipíci na hromadných dýcháncích užívali látku v množství větším než adekvátním, přinesly — kromě autentické poezie — i pár úletů. Úzkostí. Sebevražd. Dvanáctihodinové výpravy do vesmírů den co den nezvládne jen tak nějaká mysl. A tak se o dříve opěvovaném kormidlu k nadpozemským prožitkům začalo psát jako o potenciálním vrahovi americké mládeže. Až ho v roce 1967 americký Kongres postavil mimo zákon.

Nejhorší cenzura ve historii vědy

O tři roky později se LSD probojovalo do tabulky nejpřísněji regulovaných látek v rámci Jednotné úmluvy OSN o omamných látkách. A v roce 1974 ho pak mezi posledními zakázalo i Československo. Tím se uzavřel nadějný oficiální vědecký výzkum.

„Myslím, že to byla nejhorší cenzura ve vědě od doby, kdy katolická církev zakázala práce Mikuláše Koperníka a Galilea Galilei,“ prohlásil před třemi lety farmakolog David Nutt, jehož kolegové se v roce 2006 rozhodli výsledky padesát let starých výzkumů oprášit.

V době, kdy Nutt pronesl svůj výrok, už se váhavě rozvíjela psychedelická renesance. Zkušenost s LSD označil za jednu z nejdůležitějších událostí svého života spoluzakladatel Applu Steve Jobs. Ve Švýcarsku putovala kyselina v rámci výzkumu do těla dvanácti smrtelně nemocných pacientů. Dvě stě mikrogramů Hofmannova „nezvedeného dítěte“, jak látku označoval sám objevitel, jim pomohlo zbavit se úzkosti spojené se strachem ze smrti. Patrick Mettes, pacient s rakovinou plic, pár měsíců po psychedelické zkušenosti tvrdil, že prožívá nejšťastnější období svého života a že svou ženu miluje jako nikdy předtím.

V roce 2016 se vědci konečně zaměřili na to, co vlastně látka v mozku způsobuje. Ukázalo se, že lidé pod jejím vlivem vnímají obrazy hned několika mozkovými centry, nikoliv pouze centrem zraku. A proto vidí i se zavřenýma očima. Často popisované oproštění se od ega zase vědci připisují změně v propojení jednotlivých částí mozku. Zatímco obvykle oddělená centru zraku, sluchu, pozornosti a pohybu se propojí, běžně komunikující části spolu na tripu přestávají „mluvit“.

Letos pak Beckley Foundation, přední organizace věnující se psychedelickému výzkumu, oznámila záměr probádat dosud utajené účinky mikrodávkování. Tím se rozumí užívání přibližně desetiny standardní dávky, tedy asi deseti mikrogramů, každý čtvrtý den, a to po několik týdnů. Čtyři roky stará do češtiny nepřeložena kniha od Ayelet Waldman „A Really Good Day“, tedy Opravdu dobrý den, která pojednává o měsíci na mikrodávkách, slibuje nikoliv halucinace, ale možnost výrazného zlepšení nálady, kreativity a výkonnosti. Jak už ve čtyřicátých letech pozoroval Hofmann na pavoucích.

Psychedelický výzkum dnes: Možný, ale drahý a administrativně náročný

„Psychedelika jsou dnes de facto v jednom pytli s pervitinem a heroinem, přestože pro lidské tělo nejsou ani návyková, ani toxická. Důvodem jejich přísné regulace je fakt, že mají potenciál dlouhodobě ovlivnit lidské myšlení,“ vysvětloval na nedávné přednášce České psychedelické společnosti Filip Tylš, který u nás vede probíhající výzkum léčebných účinků psilocybinu, účinné látky v houbičkách.

Přes postupný návrat k již dříve objevenému však platí, že pro přísnou regulaci je psychedelický výzkum drahý a velmi administrativně náročný. Jelikož se psychedelika nedají patentovat, se farmaceutickým společnostem navíc do financování výzkumu nechce.

Nu, tak co ti popřát k pětasedmdesátinám, drahé LSD? Myšlence gratulace tomuto vykutálenému psychedeliku se musím v duchu pousmát. Jak pošetilé! LSD by na moje přání všeho nejlepšího pravděpodobně reagovalo tím, že by objalo celý svět a zvolalo: „Všechno nejlepší i tobě, světě! Všechno nejlepší všem! Vždyť jsme přece všichni jedno jsoucno. A jaképak narozeniny! Všichni máme pořád narozeniny! Čas neexistuje!“

Beztak ale kyselince stejně jako celému světu v dnešní výročí něco popřeji. Nikoliv okamžitou a nekontrolovanou legalizaci, ale otevření prostoru pro kontrolované užívání. Kaleidoskopické noci přece nejsou zločinem, o němž máme tendenci raději referovat jako o příběhu své kamarádky.