Makedonie prochází sociálním, ekonomickým a politickým napětím. Václav Drozd a Tomáš Bek se zúčastnili nedávných protivládních i provládních protestů a přinášejí zevrubnou analýzu makedonské situace.
Martin Hekrdla nedávno vykreslil situaci v Bývalé jugoslávské republice Makedonie jako další dějiště střetu geopolitických zájmů světových mocností. Bez hlubších znalostí situace v zemi a technologie moci, kterou Gruevského semi-autoritářský kabinet ovládá společnost, se jal chytrolínsky poučovat o tom, že „přeci jde o plyn“. Jeho žlučovité výpady a nervózní přežvykování spikleneckých teorií nad mapou Evropy přispívají spíše k dalšímu informačnímu zamlžení.
Při promýšlení tahů na globální šachovnici snížil samotné Makedonce, o jejichž budoucnost se hraje především, na bezvýznamné figurky v moci vyšších sil. V záplavě nepřesných informací snad nevědomky opakuje argumenty používané premiérem Gruevským, který se snaží opozici diskreditovat tím, že ji označuje za agenty cizích, blíže neurčených tajných služeb. My jsme však opustili pohodlí observatoře mezinárodních vztahů a do Makedonie jsme se vypravili.
„Revoluční strana“ a krize
Země je zmítaná nezaměstnaností blížící se třiceti procentům a téměř polovina obyvatel si zajišťuje obživu obděláváním úrodné půdy, průměrná mzda je v přepočtu necelých 9000 Kč. V roce 2001 tu vypukl krvavý etnický konflikt mezi albánskou UÇK a makedonskou armádou. Po podepsání Ohridské mírové smlouvy zastupují zájmy albánské menšiny institucionalizované politické strany. Volby v roce 2006 znamenaly průlom ve vztazích mezi etnizovanými politickými stranami, a výsledkem byla překvapivá koalice mezi VMRO-DPMNE a Albánskou demokratickou stranou.
Hlavní vládní strana VMRO-DPMNE (Vnitřní makedonská revoluční organizace - Demokratická strana makedonské národní jednoty) vznikla už před rozpadem Titovy Jugoslávie a přivlastnila si jméno a symboliku Vnitřní makedonské revoluční organizace, která na konci 19. století vedla guerillový odboj proti osmanské nadvládě a za makedonskou nezávislost. Jedním z myšlenkových zdrojů původního odbojového hnutí byl také anarchismus, což vysvětluje matoucí skutečnost, že dnešní autoritářská strana stále používá černorudou vlajku.
VMRO-DPMNE je partaj demokratického centralismu leninského střihu, který má tvořit protiváhu svobody slova a zamezit vzniku frakcí a opozice uvnitř strany. Její členové mohou být vyloučeni za jednání, které není v souladu se statutárními orgány strany, programovými dokumenty i za pouhou kritiku stranické politiky. Několik důležitých straníků se po rozporech s vedením pokusilo založit už šest nových politických subjektů nesoucích jméno VMRO s různými přívlastky za pomlčkou.
VMRO-DPMNE se během posledních dvou volebních období, kdy je u vlády, mimořádně provázalo se státními institucemi, které jsou největším zaměstnavatelem v zemi. Strana má přes sto padesát tisíc členů a buduje hierarchickou nomenklaturní strukturu, která jí umožňuje ovládat společnost a dosazovat spolehlivé straníky do důležitých pozic. Výhružky ztrátou zaměstnání jsou běžným způsobem, kterým si strana zjednává loajalitu obyvatel. Členství ve straně je také často podmínkou pro získání zaměstnání nebo karierní postup.
Gruevského strana má ve své moci také veřejnou televizní a rozhlasovou stanici MRT, kterou využívá k šíření propagandy a zaujatých informací. Soukromá media jsou na malém trhu plně závislá na inzerci a makedonská vláda je jedním z hlavních odběratelů reklamy, což opět vede k jejich poplatnosti politickému režimu.
Novináři, kteří si uchovávají profesní čest a vládu kritizují, jsou pak vystaveni útlaku a v krajním případě mohou skončit ve vězení. Média v područí politické moci pak značnou měrou přispívají k volebním vítězstvím VMRO-DPMNE a pomáhají usměrňovat veřejné mínění i při politické krizi, kterou Makedonie v současnosti prochází.
Vládní partaj se ztotožňuje s křesťansko-demokratickými konzervativními hodnotami, klade velký důraz na makedonskou identitu a nacionalismus používá jako hlavní mobilizační nástroj. Olbřímí projekt Skopje 2014 je vrcholem snažení o pozvednutí národní hrdosti a upevnění vztahu Makedonců ke straně, která malý národ vede vstříc světlým zítřkům v Evropské unii.
Chaos a identita
V roce 1963 bylo hlavní město poničeno velkým zemětřesením, kterému padlo za oběť více než tisíc lidí i velká část historické zástavby. Metropoli pak nově urbanisticky rozvrhnul slavný japonský architekt a představitel tzv. metabolistického hnutí Kenzo Tange. Prostor dostaly umně navržené moderní budovy v brutalistním stylu (Univerzita Sv. Cyrila a Metoděje, koleje Goce Dolceva nebo hlavní budova pošty), které byly uspořádány podle promyšleného plánu.
Gruevského vládě posedlé budováním nové národní identity pak stačilo několik let, aby město nevratně znetvořilo nánosem mimořádně odporných, nefunkčních a většinou zbytečných budov a výtvarných realizací. Mytologické vyprávění doplněné o pseudo-vědecké argumenty je založené na předpokladu, že existuje přímé kulturní a etnické spojení mezi současnými Makedonci a národem doby Alexandra Makedonského.
Tak zvaná antikvizace je způsob, jakým vláda zasahuje do veřejného prostoru a utváří novou kulturu inspirovanou antickým Řeckem a Římem. Masová výroba tradic a svátků je umocněna nesmírnou výstavbou budov v podivném neoklasicistním stylu, který politici ve svém zmatení nazývají „neobarokem“ a místní obyvatelé ve své frustraci zase „turbobarokem“.
Pozorovatel neznalý místních poměrů se v centru města ocitá v tísnivém obležení historizujícího pel melu. Vstup na hlavní náměstí otevírá kopie Vítězného oblouku, za kterým se do nebes vypíná dvacet dva metrů vysoká jezdecká socha Alexandra Makedonského. Sokl pod bronzovým gerojem plní také funkci vodotrysku, který večer svítí pouťovými barvami v doprovodu slavných melodií.
Náměstí uzavírá koryto řeky Vardar, které stráží desítky dalších známých i zcela bezvýznamných reků pracně vylovených z dějin slavného makedonského národa — na jednom místě se tak spolu potkávají antičtí hrdinové s populárními zpěváky, věrozvěsty a revolucionáři.
Umělecká hodnota a řemeslné provedení vyvolávají v kolemjdoucím vzpomínky na LSD trip po kasinech v Las Vegas. Hypnotický dojezd je možné strávit v jednom z četných muzeí, jejichž impozantní rozměry a korintská sloupořadí jsou odrazem křečovité snahy politiků vrýt historické vyprávění do myslí Makedonců. Opozice tvrdí, že celý projekt vyšel na pět set milionů eur, a finance na něj jsou zčásti čerpány z půjček Mezinárodního měnového fondu.
Pohár trpělivosti
Gruevského autoritářský způsob vládnutí založený na klientelismu, konformistickém prospěchářství a posedlosti národní identitou však na podzim minulého roku získal silného soka. Příslovečný pohár trpělivosti přetekl s avizovanou reformou vysokoškolského vzdělávání. Návrh zákona počítal se zavedením externích zkoušek zabezpečovaných soukromou firmou, které by musel dvakrát během studia absolvovat každý student.
Nedlouho po zveřejnění vládního návrhu se na vysokých školách začala organizovat studentská pléna, která návrh odsoudila jako protiústavní útok na univerzitní autonomii. Přezíravost vlády k požadavkům pléna vedla ke svolání demonstrace na mezinárodní den studentů.
Protestu se zúčastnily více než dvě tisícovky lidí a vláda byla nucena reagovat. Gruevski se pokusil zahrát ohranou kartou a diskreditovat organizátory protestu z napojení na vůdčí opoziční stranu SDSM (Sociálně demokratický svaz Makedonie) a fondy George Sorose.
Křivé obvinění studentů však vedlo k ještě větší mobilizaci a další protest přilákal již dvanáct tisíc lidí, a stal se tak jedním z největších vyjádření občanské společnosti v makedonské historii. Cílem studentského hnutí nebylo odmítnout reformy nebo změny v zákoně, ale stáhnutí současného návrhu a vypracování zbrusu nového vysokoškolského zákona, do jehož příprav by studenti byli zapojeni.
Odpor proti externím zkouškám je navíc třeba vnímat v širším kontextu univerzitního života. Studenti jsou nuceni žít v mizerných sociálních podmínkách. Univerzita více připomíná mafii, která si každý měsíc chodí pro výpalné, než otevřenou instituci mající za cíl vzdělávání dalších generací.
Studenti musí platit školné, jehož výše se určuje podle průměru ze střední. Excelentní studenti platí dve stě eur za rok, průměrní čtyři sta. Platí se za každou zkoušku i za připojení k internetu na fakultě. Občas je potřeba zaplatit za exkurzi, která se pak nekoná, nebo nákupem skript zvednout příjem špatně placených profesorů.
Studentské hnutí prolomilo mýtus pasivity makedonské společnosti a ukázalo, že je možné vést efektivní politický boj mimo mantinely běžné stranické politiky, která byla dosud vnímána sice jako zkorumpovaná, ale jediná realistická cesta změny. Studenti naproti tomu nabídli autentické sociální hnutí organizované zdola prostřednictvím plén, které je v prostoru značkovaném nacionalistickým urbánním plevelem schopné překračovat omezené etnické dělení společnosti.
Studenty navíc podpořili univerzitní profesoři, kteří v solidaritě s nimi adresovali makedonské vládě dopis, ve kterém vyzývají k zastavení reforem a respektování univerzitní autonomie, jež podepsalo více než pět stovek akademiků a intelektuálů (mezi jinými také Judith Butler, Jacques Ranciere nebo Slavoj Žižek). I přesto však reformu nakonec parlament 14. ledna schválil.
Studenti však ve svém úsilí nepolevili a jejich odpovědí na zvůli Gruevského vlády byla okupační stávka, která probíhala jak ve Skopji, tak v Bitole. Okupace byla doprovázena spontánními projevy solidarity ‒ lidé z širokého okolí nosili studentům jídlo, pití a deky. Běžně spíše pochmurný brutalistní kampus univerzity ve Skopje se proměnil v živé místo s každodenním programem zahrnujícím alternativní přednášky, workshopy a koncerty.
Po dvoutýdenní okupaci se podařilo zorganizovat jednání mezi zástupci studentského pléna a ministrem školství a financí. Vláda nakonec nátlaku podlehla a přijala požadavky pléna. Přislíbila zrušení stávajícího zákona a vytvoření nového. Ustavily se pracovní skupiny s účastí studentů a v současnosti se pracuje na novém znění zákona.
Vláda „jede bomby“
V únoru letošního roku unikly na veřejnost nahrávky vládních činitelů, pro něž se mezi místními vžilo označení „bomby“, a které pravidelně zveřejňovala hlavní opoziční strana SDSM. Vyšlo najevo, že vláda nechává odposlouchávat telefony dvaceti tisíc Makedonců, včetně novinářů, politiků, aktivistů a církevních představitelů.
Premiér Gruevski v reakci na to nařknul předsedu socialistické strany Zorana Zaeva ze špionáže pro blíže nespecifikovanou zahraniční tajnou službu a podvracení ústavního pořádku. Opozice však tyto dohady popřela a odpověděla uveřejněním dalších záznamů dokládajících manipulování parlamentních voleb v roce 2014 a zneužívání soudního systému.
Na počátku května unikla zpráva o hojně diskutované vraždě jednadvacetiletého Martina Neskovského, kterého měla policie zastřelit při oslavách volebního vítězství VMRO-DPMNE v roce 2011. Událost dosud nebyla řádně vyšetřena a uveřejněné záznamy rozhovorů vládních činitelů svědčí o jejich snaze zamést incident pod koberec. Policejní šikana je v Makedonii na denním pořádku a záznamy o zvůli bezpečnostních složek se tak staly svorníkem nově vznikajícího protivládního hnutí.
Opoziční socialistická strana spolu s nevládními a studentskými organizacemi uspořádala hlavní protivládní demonstraci v neděli 17. května. Na šedesát tisíc lidí zaplnilo bulvár před úřadem vlády připomínajícím Buckinghamský palác, od kterého je oddělovaly kordony policie. Nedaleko byly připravené k zásahu obrněné transportéry.
Spojené romské, albánské i makedonské vlajky potvrzovaly, že Gruevského kabinet vyvolává odpor napříč všemi etniky. Když prošel Zoran Zaev teatrálně davem, bylo zřejmé, že se SDSM daří přeměňovat lidový hněv v politický kapitál. Část studentského hnutí odmítlo protest podpořit, aby si udrželo kritický odstup od stranické politiky. Očekávají, že pokud příští volby vyhrají socialisté, pouze se vystřídají straníci ve vedoucích pozicích veřejných institucí, ale jejich způsob fungování zůstane nezměněn.
Vláda se snažila znesnadnit různými prostředky účast na demonstraci. Podle očitých svědků blokovaly kamiony příjezdové cesty do Skopje, mnozí státní zaměstnanci museli pracovat i v neděli pod výhružkou vyhazovem.
Na další den Gruevski přichystal spektakulární představení, které mělo za cíl ukázat, že se vláda těší široké podpoře. Barman Dejan nám popsal, jak si vláda zajistila dostatečnou účast na manifestaci: „Moje matka i několik přátel, kteří pracují jako učitelé v Prilepu, dostali od ředitele příkazem, že musí jet připraveným autobusem do Skopje. Pokud tam jet nechtěli nebo nemohli, tak dostali padáka.“
Ulice 11. října se večer proměnila v psychedelickou kulisu ověnčenou nánosy národoveckého patosu. Za zpěvu tradičních národních písní orchestrovali Gruevského kumpáni teatrální šikování davu. Ze všech stran proudily před sněm zfanatizované šiky místních organizací strany a národnostních menšin.
Principál sám se pak objevil na obří obrazovce a jako první mezi rovnými přednesl svůj projev, ve kterém se postavil do role obránce národa před vměšováním cizích mocností. Zorana Zaeva označil za loutku v rukou zahraničních tajných služeb.
Gruevského mistrně provedený spektákl, před nímž by se krčil i samotný Debord, pomohl vládě zpět do sedla. Přestože počty demonstrujících byly zřejmě větší na protivládní demonstraci, Gruevskému jeho tah vyšel a i za cenu výhrůžek a jiných nedemokratických praktik se mu nakonec podařilo zajistit si veřejnou podporu. Teprve následující týdny ale ukážou, jestli vláda své skandály ustojí.
Na protivládních protestech je však nejdůležitější, že se makedonská společnost probouzí z letargie. Opozici totiž netvoří jen Zaev, ale i studentské hnutí, které ukázalo, že jiná politika je možná a probudilo pocit solidarity napříč etnickými skupinami.
Nechceme popírat, že se Makedonie může potenciálně stát novým kolbištěm střetu mezi Evropskou unií a Ruskem, současná makedonská společnost má však v sázce mnohem více. Můžeme jen doufat, že se jí dostane lepší budoucnosti než veřejnému prostoru ve Skopje.
... Člověk aby byl vděčný za ty, kdo alespoň připoštějí, že onen "někdo vnější" je občas nejen Západ, ale i Rusko. Další level jsou pak autoři zprava i zleva, u kterých jedna strana světa vždycky vyprovokovává, podněcuje a manipuluje, zatímco druhá jen pomáhá, reaguje, brání a zachraňuje spontánně pobouřené, ohrožené a utlačované.
Petrovi Jedličkovi
Malér s kolonizátorskou perspektivou je, že ona se nakonec vždycky potvrdí. Samozřejmě nikoli protože by se dodatečně ukázalo, že na počátku nepokojů byl nějakej "agent CIA, co byl nebezpečnej a byl zlej" či pohrobek NKVD, Mosadu atd. Ale protože ten konflikt obvykle pokračuje tak dlouho jako nekonečná občanská válka, až se najde nějaký ten geopolitický zájem a konečně se z toho dá udělat zástupný velmocenský spor. Aby generálové, diplomaté a tajné služby měli, co dělat -- a aby se lid mohl semknout proti tomu správnému nepříteli.
Půvabný problém našich údajně levicových kvákalů ovšem spočívá v nutkavé potřebě objevit ekonomické zájmy v pozadí. Pak vznikají úžasné konstrukce -- kdyby člověku nemrzl při pohledu na míru zbídačení válkou úsměv na rtech, považoval bych za nejzábavnější ten o spiknutí za účelem ekonomického vysávání Bosny tou kterou kapitalistickou lobby. Ale Makedonie by mohla konkurovat.