Co je na stavu Evropy, který pociťujeme jako špatný, osudové a s čím nelze nic udělat? Možná vzestup Číny, Indie a Brazílie musí znamenat ekonomické oslabení dosud silné Evropy a Severní Ameriky. Možná se také vyčerpaly ideové zdroje Západu. Kdo dnes důvěřuje demokratickým, liberálním a sociálním vizím? Něco snad na Evropě můžeme změnit. Příští rok budeme volit do Evropského parlamentu. Z toho vzejde nová Evropská komise. Moc si od toho neslibuju, ale přece jen posun politických sympatií a antipatií napříč Evropou sledujeme. Tak kdoví? Kéž by Chorvatsko zažilo přijatelnější Evropu.

Chorvatsko má smůlu, že vstupuje do EU ve chvíli, kdy na tom právě EU není nejlépe. Ale platí to i obráceně? Má také EU smůlu, když přijímá Chorvatsko, které také – podle všeho – na tom není nejlépe? Myslím, že ne; pro EU to je pozitivní zpráva v každém případě. Tak třeba už toto by mohlo být zdrojem alespoň malé naděje.

O poznání hůř je na tom bohužel Srbsko a ostatní části bývalé Jugoslávie, ty, které pravděpodobně ještě dlouho zůstanou mimo evropské struktury.

Ještě pokud jde o Chorvatsko, měli bychom jeho vstup uvítat tím spíše, že jsou zde historické vazby. Snad se nebudu mýlit příliš, když řeknu, že Chorvatsko je spojnicí mezi střední Evropou a Balkánem.

Mimochodem, zajímalo by mě, nakolik jsou v Chorvatsku tyto historické vazby živé. Nakolik čte Chorvatsko samo sebe ve středoevropském kontextu? Nezemřela už idea střední Evropy?

Snad jen malou technickou poznámku, že tři balkánské státy jsou v EU: Bulharsko, Rumunsko, Řecko. Chorvati se neradi počítají k Balkánu, tím méně jejich etničtí bratranci Slovinci. Ideje střední Evropy je škoda.

Dnes jsem četl rozhovor s Mesičem, posledním prezidentem SFR Jugoslávie, a později prezidentem Chorvatska, který stát demokratizoval, a přiblížil EU, po temném období Franji Tudjmana: "Jistě, že jsme do EU mohli vstoupit po roce 1990 [jako Jugoslávie]. Vzhledem k tomu, že s modelem federace nebyl nikdo příliš spokojený, stačilo udělat novou politickou dohodu. To znamená, jestli nechceme federaci, udělejme konfederaci, na tři až pět let, a následně lze konfederační uspořádání, pokud se osvědčí, obnovit. A pokud ne, každá republika ať jsi jde vlastní cestou. Cíl je Evropa. Nicméně, Miloševič nechtěl federaci, ani konfederaci. Chtěl na rozvalinách Jugoslávie vytvořit velké Srbsko. Klamal mezinárodní společenství, že usiluje o Jugoslávii, protože mu to zajišťovalo mezinárodní podporu. A klamal etnické Srby, že všichni budou žít v jednom státě. Pro nás to všechno dohromady mělo tragické následky. To všechno skončilo katastrofou".

a o pozici Chorvatska kterou zdědil po F. Tudjmanovi.

"Udělal jsem, co jsem musel. Ale vzpomeňte si, že na pohřbu prezidenta Tudjmana byla přítomna jediná hlava státu. Nikdo z Evropy nepřijel, jen turecký prezident Demirel. A sice kvůli tomu, že chtěl zajistit přes území Chorvatska přísun pomoci pro Bosnu".