Po osmi letech čekání vstoupilo Chorvatsko z noci na 1. července 2013 do Evropské unie coby osmadvacátá země v pořadí. Po Slovinsku je pak teprve druhou zemí bývalé Jugoslávie, která byla do evropského společenství přijata. Jakkoli tento vstup většina Chorvatů uvítala, vyjma oficiálních ód a salv, je jejich radost spíše vlažná. Tento fakt nezastřou ani pompézní oslavy na náměstí bána Jelačiče v Záhřebu za asistence evropských i domácích politiků. Nabízí se celý spletenec otázek. Proč ta skepse? Co tato událost bude znamenat pro budoucnost země? A jakou roli toto přijetí hraje v kontextu současné situace v EU? A konečně - jak se projeví v celobalkánském kontextu?

Nejprve pár vypovídajících čísel: referenda o vstupu do EU se zúčastnilo 43 procent obyvatel, čímž se Chorvaté stali rekordmany nízké účasti a nezájmem trumfli dokonce i Maďary. Dlužno podotknout, že dvě třetiny voličů pak vstup schválili, což ovšem znamená, že fakticky hlasovalo pro vstup do EU 29 procent Chorvatů. K volbám do Evropského parlamentu, v nichž zvítězila opoziční strana, konzervativní HDZ, přišlo něco přes 20 procent voličů. Když před osmi lety Chorvatsko nastoupilo do integračního procesu, podporovalo vstup okolo 80 procent obyvatel země.

Evropská unie tehdy vystupovala v politické představivosti Chorvatů v bezmála v mytickém hávu. Dílem to bylo následkem válečné traumatizace, dílem to byl projev touhy překročit izolovanost, kterou posílila poněkud problematická éra zakladatele novodobého Chorvatska. Pro Chorvaty byla EU symbolem ekonomické stability, sociálního státu a liberálních hodnot. Se vstupem byly spojovány naděje, že dojde ke kultivaci místního politického prostředí a zvýšení ekonomické prosperity. Evropský mýtus ovšem v Chorvatsku v posledních dvou letech vzal za své. Současný postoj Chorvatů k EU by tedy šel lakonicky shrnout takto: alternativa k EU není, ale žádné zázraky rozhodně nečekáme.

Významný chorvatský levicový intelektuál Srećko Horvat přistoupení k EU komentoval následující anekdotou: Pacient po dlouholetých útrapách navštíví lékaře. Ten mu po sérii vyšetření oznámí, že má pro něj dvě zprávy: dobrou a špatnou. Pacient chce nejprve slyšet tu špatnou a doktor mu sdělí, že má rakovinu. Pacient se tedy dožaduje té dobré a lékař mu odpoví: „Vzhledem k tomu, že máte Alzheimra, až přijdete domů, tak na to, že máte rakovinu, zapomenete.“

Podle Horvata je vstup do EU špatnou i dobrou zprávou v intencích tohto vtipu. Špatnou proto, že Chorvatsko se nachází v nedobré situaci. Země stále řeší korupční a jiné aféry, nezaměstanost dosahuje 20 procent, mezi mladými lidmi pak až 40 procent; důvěra v politickou reprezentaci den ode dne klesá, rozevírají se nůžky mezi relativně bohatým Severem a chudým Jihem, raketově narůstá chudoba. Chorvaté mají v zásadě možnost volit mezi neoliberalismem s nacionální příchutí via HDZ nebo neoliberalismem v levicově liberálním přebalu současné vlády. Vládní koalice, kterou tvoří několik levicových a liberálních stran, totiž reformuje k radosti Bruselu jak divá. Její politika zahrnuje řadu výslovně asociálních opatření, které dopadají především na chudý Jih a o skandály nejrůznějšího druhu také nemá nouzi (byť na naše středoevropské poměry je chorvatská politika krotká jak jehňátko). Sympatická je snad jen její důsledná liberální orientace, důraz na integraci menšin a odříznutí se od nacionalistických postojů.

A jaká je podle Srećka Horvata ta dobrá zpráva? Že Evropská Unie se nachází v podobném stavu. Na vstupu Chorvatska do EU lze krásně ilustrovat její krizi. Těžko lze od Chorvatů očekávat bezbřehé nadšení při pohledu na evropskou realitu, která se od té jejich nijak fundamentálně už neliší. Stále se cyklící ekomická krize, nedostatek vize ohledně dalšího směřování kontinetu, rozevření nůžek mezi bohatým Severem a chudým Jihem, pocit frustrace, který z Evropy dýchá na každém kroku, růst nacionalismu a rasismu jakožto reakce na nestabilitu, evropská solidarita přítomná jen v heslech — Evropa neoliberálů.

Paradoxně, říká Horvat, v téhle situaci možná EU potřebuje Chorvatsko o kapku více než ono ji. Proces rozšíření se od přijetí Rumunska a Bulharska v roce 2007 téměř zastavil. I z Evropanů vyprchalo nadšení z rozšiřování. „Euróza“, jak prvotní integrační nadšení charakterizoval jeden slovinský sociolog, vyprchala. Současné přijetí Chorvatska tak může být čteno jako pokus legitimizovat unijní projekt. Jestliže se další země připojila k EU, pak má toto společenství stále smysl a je schopno krizi, v níž se dlouhodobě ocitá, překonat. Rozšíření je tedy možné číst i jako unijní úspěch. Projevem toho je i poměrně masivní mediální kampaň EU, která měla Chorvatsko Evropanům předvést v zářivém světle. (Část německého tisku nicméně už artikulovala obavy, aby se Chorvatsko nezařadilo mezi chudé „potížisty“ z Jihu.)

Na samotném Balkáně tento vstup rýsuje další ostrou hranici. Srećko Horvat připomíná výrok papeže Lva X., který v roce 1519 nazval Chorvatsko štítem křesťanské Evropy. Vstup do unie oddělí Chorvatsko v ekonomickém i politickém smyslu od jeho jižnějších sousedů ještě výrazněji. V souvislosti s Bosnou je tu především problém hercegovských Chorvatů, kteří se tak ocitají za hranicí vyvoleného evropského klubu. Může se tak stát, že se zopakuje situace ze Slovinska, kde řada Bosňáků, tj. bosenských muslimů, Chorvatů a Srbů pracuje v ponižujících podmínkách jako neviditelná pracovní síla — tak se z bosenských Chorvatů v Chorvatsku můžou stát gastarbeitři z Jihu. Před Chorvatskem leží nesnadný úkol udržet se zbytkem balkánského prostoru přiléhavé vztahy. Prohlubování propasti mezi ním a jižnějšími sousedy by stabilitě v horkém regionu nepřidalo. To je podstatnější než otázka, kdo se na Balkáně stane leadrem.

Jak vidno, vstup Chorvatska do EU vyvolává víc otázek než odpovědí. I přes oprávněný mrak skpese existuje ale i symbolický smysl této události. Pro tuto krásnou zemi zatíženou tvrdými dějinami představuje zásadní potvrzení jejího místa v evropské kultuře a civilizaci. A je to právě kultura, která i přes sociální marasmus je v Chorvatsku na vzestupu. Chorvatská intelektuální scéna, jak je patrno na příkladech i u nás známého filosofa Borise Budena, evangelického teologa Miroslava Volfa etablovaného v USA, nebo mladého básníka Marka Pogačara (jeho verše byly přeloženy do více než dvaceti světových jazyků) či zmíněného angažovaného myslitele Srečka Horvata, prožívá výrazné oživení, o čemž se konec konců zmínil i Slavoj Žižek při své návštěvě Chorvatska minulý rok. I to ukazuje, že Chorvatsko může být pro Evropu přínosem.

Začlenění do evropského společenství pak jistě může proevropské, humanistické a liberální tendence v Chorvatsku posílit a definitivně zemi vymanit z válečného dědictví. Pokud ovšem unijní projekt selže, podepíše se to i na Chorvatsku. V ekomické a politické nestabilitě, jak vidíme i u nás, se daří starým, nebezpečným přízrakům. Další osud Chorvatska je tak od včerejška svázán se směřováním celé Evropské Unie.