Po osmi letech čekání vstoupilo Chorvatsko z noci na 1. července 2013 do Evropské unie coby osmadvacátá země v pořadí. Po Slovinsku je pak teprve druhou zemí bývalé Jugoslávie, která byla do evropského společenství přijata. Jakkoli tento vstup většina Chorvatů uvítala, vyjma oficiálních ód a salv, je jejich radost spíše vlažná. Tento fakt nezastřou ani pompézní oslavy na náměstí bána Jelačiče v Záhřebu za asistence evropských i domácích politiků. Nabízí se celý spletenec otázek. Proč ta skepse? Co tato událost bude znamenat pro budoucnost země? A jakou roli toto přijetí hraje v kontextu současné situace v EU? A konečně - jak se projeví v celobalkánském kontextu?

Nejprve pár vypovídajících čísel: referenda o vstupu do EU se zúčastnilo 43 procent obyvatel, čímž se Chorvaté stali rekordmany nízké účasti a nezájmem trumfli dokonce i Maďary. Dlužno podotknout, že dvě třetiny voličů pak vstup schválili, což ovšem znamená, že fakticky hlasovalo pro vstup do EU 29 procent Chorvatů. K volbám do Evropského parlamentu, v nichž zvítězila opoziční strana, konzervativní HDZ, přišlo něco přes 20 procent voličů. Když před osmi lety Chorvatsko nastoupilo do integračního procesu, podporovalo vstup okolo 80 procent obyvatel země.

Evropská unie tehdy vystupovala v politické představivosti Chorvatů v bezmála v mytickém hávu. Dílem to bylo následkem válečné traumatizace, dílem to byl projev touhy překročit izolovanost, kterou posílila poněkud problematická éra zakladatele novodobého Chorvatska. Pro Chorvaty byla EU symbolem ekonomické stability, sociálního státu a liberálních hodnot. Se vstupem byly spojovány naděje, že dojde ke kultivaci místního politického prostředí a zvýšení ekonomické prosperity. Evropský mýtus ovšem v Chorvatsku v posledních dvou letech vzal za své. Současný postoj Chorvatů k EU by tedy šel lakonicky shrnout takto: alternativa k EU není, ale žádné zázraky rozhodně nečekáme.

Významný chorvatský levicový intelektuál Srećko Horvat přistoupení k EU komentoval následující anekdotou: Pacient po dlouholetých útrapách navštíví lékaře. Ten mu po sérii vyšetření oznámí, že má pro něj dvě zprávy: dobrou a špatnou. Pacient chce nejprve slyšet tu špatnou a doktor mu sdělí, že má rakovinu. Pacient se tedy dožaduje té dobré a lékař mu odpoví: „Vzhledem k tomu, že máte Alzheimra, až přijdete domů, tak na to, že máte rakovinu, zapomenete.“

Podle Horvata je vstup do EU špatnou i dobrou zprávou v intencích tohto vtipu. Špatnou proto, že Chorvatsko se nachází v nedobré situaci. Země stále řeší korupční a jiné aféry, nezaměstanost dosahuje 20 procent, mezi mladými lidmi pak až 40 procent; důvěra v politickou reprezentaci den ode dne klesá, rozevírají se nůžky mezi relativně bohatým Severem a chudým Jihem, raketově narůstá chudoba. Chorvaté mají v zásadě možnost volit mezi neoliberalismem s nacionální příchutí via HDZ nebo neoliberalismem v levicově liberálním přebalu současné vlády. Vládní koalice, kterou tvoří několik levicových a liberálních stran, totiž reformuje k radosti Bruselu jak divá. Její politika zahrnuje řadu výslovně asociálních opatření, které dopadají především na chudý Jih a o skandály nejrůznějšího druhu také nemá nouzi (byť na naše středoevropské poměry je chorvatská politika krotká jak jehňátko). Sympatická je snad jen její důsledná liberální orientace, důraz na integraci menšin a odříznutí se od nacionalistických postojů.

A jaká je podle Srećka Horvata ta dobrá zpráva? Že Evropská Unie se nachází v podobném stavu. Na vstupu Chorvatska do EU lze krásně ilustrovat její krizi. Těžko lze od Chorvatů očekávat bezbřehé nadšení při pohledu na evropskou realitu, která se od té jejich nijak fundamentálně už neliší. Stále se cyklící ekomická krize, nedostatek vize ohledně dalšího směřování kontinetu, rozevření nůžek mezi bohatým Severem a chudým Jihem, pocit frustrace, který z Evropy dýchá na každém kroku, růst nacionalismu a rasismu jakožto reakce na nestabilitu, evropská solidarita přítomná jen v heslech — Evropa neoliberálů.