Chorvatsko si v pondělí zvolilo třetího prezidenta ve svých novodobých dějinách. Jsem po otci Chorvat, a proto mě tato zpráva nenechala v klidu. Pro mnohé Čechy je Chorvatsko idylickou zemí moře, ryb a slunce. Zemí, kde je možné se sardinkovat na plážích a užívat si dalších letních potěšení. Tradiční, byť poněkud předraženou destinací. Pro mne vzhledem k mému původu je Chorvatsko vším jen ne poklidnou turistickou oblastí. V deníku z válečných let jsem si poznamenal, že je to „otcova země neklidu“. V Dalmácii jsem vyrůstal do svých sedmi, v rodinném domku, co bys kamenem dohodil od dalmatské metropole Split.

V mých vzpomínkách se z útržků vynořuje Chorvatsko coby vzrušující netvor, masiv chvění spalovaný sluncem, země ostrých šutrů a zmijí. Když mi byly tři, zabil můj otec jednu zmiji u nás na zahradě přímo před mýma očima. Pro mne je Chorvatsko zemí, jejíž krev se neklidně chvěje, bublá, a někdy se zvíří a vytryskne. Později, když jsem propadl kouzlu chorvatské literatury, poznal jsem, že tento bušící neklid, tento pach krve minulosti, tahle černá žluč naplňující slunečnou zemi, není pouze mým výmyslem. Stačí se podívat do textů Miroslava Krležy, Tina Ujeviče nebo Ivana Gorana Kovačiče, obraz idylky snadno vezme za své.

Chorvatské dějiny jsou plné násilí, bojů o přežití. Jsou plné sporů a rozporů. Ani od vyhlášení nezávislosti v roce 1990 tomu nebylo jinak. Chorvatsko stále žije ve stínu války, která vypukla po rozpadu Jugoslávie. Právě Jugoslávie figuruje v představách Čechů jako země svobody „ona svobodná Jugoška“, komunistická země, jejíž obyvatelé mohli svobodně cestovat a podnikat a kde vycházely knihy českých autorů, v tehdejším bolševickém Československu zakázané.