Chorvatsko si v pondělí zvolilo třetího prezidenta ve svých novodobých dějinách. Jsem po otci Chorvat, a proto mě tato zpráva nenechala v klidu. Pro mnohé Čechy je Chorvatsko idylickou zemí moře, ryb a slunce. Zemí, kde je možné se sardinkovat na plážích a užívat si dalších letních potěšení. Tradiční, byť poněkud předraženou destinací. Pro mne vzhledem k mému původu je Chorvatsko vším jen ne poklidnou turistickou oblastí. V deníku z válečných let jsem si poznamenal, že je to „otcova země neklidu“. V Dalmácii jsem vyrůstal do svých sedmi, v rodinném domku, co bys kamenem dohodil od dalmatské metropole Split.

V mých vzpomínkách se z útržků vynořuje Chorvatsko coby vzrušující netvor, masiv chvění spalovaný sluncem, země ostrých šutrů a zmijí. Když mi byly tři, zabil můj otec jednu zmiji u nás na zahradě přímo před mýma očima. Pro mne je Chorvatsko zemí, jejíž krev se neklidně chvěje, bublá, a někdy se zvíří a vytryskne. Později, když jsem propadl kouzlu chorvatské literatury, poznal jsem, že tento bušící neklid, tento pach krve minulosti, tahle černá žluč naplňující slunečnou zemi, není pouze mým výmyslem. Stačí se podívat do textů Miroslava Krležy, Tina Ujeviče nebo Ivana Gorana Kovačiče, obraz idylky snadno vezme za své.

Chorvatské dějiny jsou plné násilí, bojů o přežití. Jsou plné sporů a rozporů. Ani od vyhlášení nezávislosti v roce 1990 tomu nebylo jinak. Chorvatsko stále žije ve stínu války, která vypukla po rozpadu Jugoslávie. Právě Jugoslávie figuruje v představách Čechů jako země svobody „ona svobodná Jugoška“, komunistická země, jejíž obyvatelé mohli svobodně cestovat a podnikat a kde vycházely knihy českých autorů, v tehdejším bolševickém Československu zakázané.

Patřím k rodině, která byla vždy v určité opozici k titoistickému režimu, a tak tuto představu zcela nesdílím. I Titův liberální komunismus měl své vězně svědomí, i on porušoval lidská práva a odpůrce režimu posílal do pracovních táborů. Pravda, charismatický maršál, jehož záliba v bělostných uniformách je pověstná, měl poněkud svérázný výběr obětí, a tak vedle sebe v pracovních táborech dřeli stalinisté, chorvatští ustašovci, srbští nacionalisté právě tak jako liberálové a sociální demokraté, katoličtí intelektuálové nebo svobodomyslní marxisté. Mezi vězně Titova režimu patřil i úžasný básník a filozof, zakladatel chorvatské liberálně sociální strany Vlado Gotovac, přítel Václava Havla, jemuž spolu s chotí Olgou věnoval báseň vzniknuvší po návštěvě Prahy.

Vězněm Titova režimu byl také první prezident nezávislého Chorvatska Franjo Tuđman, kontroverzní historik, generál a chráněnec Miroslava Krležy. Právě Krležův osud vystihuje specifičnost jugoslávské cesty nejlépe, tento geniální spisovatel a chorvatský marxista se s Titem od začátku názorově v mnohém rozcházel, ba stal se vůdčí postavou nespokojených chorvatských intelektuálů, přesto nebyl nikdy uvězněn a naopak požíval Titovy přízně, často s ním vyjížděl na zahraniční cesty a jugoslávský faraón s ním rád vedl intelektuální konverzace. Tu i tam se mu podařilo dokonce někoho vysekat i z kriminálu. Tuđmanovi jistě patří zásluha za vznik svobodného Chorvatska a rovněž fakt, že země v nešťastné válce obstála.

Přesto se pod jeho vedením Chorvatsko stalo zemí, nikoliv nepodobnou Lukašenkovu Bělorusku. Během osvobozování chorvatských území byla spáchána řada zločinů na civilním srbském obyvatelstvu, oficiální ideologií byla msta, byť nepřiznaná. Tuđmanovi se postupně podařilo Chorvatsko proměnit v oligarchii, zemi ovládla jeho vlastní rodina a několik dalších s ní spřízněných výlupků. Když tato krize dostoupila vrcholu a symbolicky se tak stalo na konci Tuđmanovy životní cesty, byla jeho politická strana HDZ (Chorvatské demokratické společenství) ve volbách roku 2000 smetena koalicí šesti stran vedených sociálně demokratickou stranou — SPD, která vznikla z bývalé komunistické strany Chorvatska a jíž se dokonale podařil přerod z komunistů v moderní proevropskou levici. Prezidentem byl zvolen svérázný, avšak reformně naladěný Stjepan Mesić.

Tak vznikla v Chorvatsku poněkud specifická situace, kdy se z bývalých komunistů stali nositelé demokratického étosu, obhájci lidských práv a představitelé emancipačního proudu chorvatské politické scény. A aby paradoxů nebylo málo, koalici s nimi uzavřeli liberálové, kteří se rekrutovali částečně z řad bývalých disidentů. Vznikla tak antifašiticky orientovaná protinacionalistická liga usilující o moderní evropské Chorvatsko.

I pravicová HDZ prošla určitou proměnou a později se opět dostala k moci díky charismatu Ivo Sanadera. Ten se nejprve profiloval jako nacionalisticky orientovaný politik, avšak později se nacionalistům znelíbil intenzivní spoluprací s mezinárodním soudním tribunálem v Haagu. Sanader pevně soustředil moc ve svých rukách a za jeho vlády se opět mocně rozbujela korupce. Po jeho překvapivém a poněkud tajemném odchodu z politiky v roce 2009 stanula v čele HDZ současná premiérka Jadranka Kosor, které se rychle podařilo získat značný politický kredit. Lze říci, že pod jejím vedením má HDZ možnost přeměnit se v chorvatskou obdobu CDU/CSU.

Do této konstelace nyní vstupuje nově zvolený prezident Ivo Josipović. 11. října ve volbách porazil ambiciozního záhřebského primátora Milana Bandiće, který byl původně také členem SDP. Bandić vždy inklinoval k jisté dávce populismu a během volební kampaně dal najevo, že jeho politický kurz by sledoval nacionalistickou, klerikální linii. Zvolením Ivo Josipoviće řekli Chorvaté v drtivé většině tomuto směřování NE. S umírněným, kultivovaným a vzdělaným sociálním demokratem v čele má Chorvatsko možnost setřást i poslední zbytky nacionalistické minulosti a rozvinout se plně v demokracii západoevropského typu. Program Iva Josipoviće „Nova pravednost“ působí sympaticky, byť jeho pravomoci nejsou veliké. Tandemu Josipović a Kosor by se mohlo podařit Chorvatsko vyvést z politické krize a přiblížit Evropské unii.

Mám ze zvolení Josipoviće obrovskou radost. Je to jasný signál, že většina Chorvatů má po krk nacionalismu, klerikalismu a pocitů ukřivděnosti. I z letmého obeznámení s osobností Iva Josipoviće a současného vedení SDP mám dojem, že ve srovnání s naší ČSSD se chorvatská sociální demokracie přeci jen více podobá evropské levici. Jistě, kontext je jiný, Chorvatsko má odlišné dějiny a Titův režim byl, přes ono řečené prve, nesrovnatelně vlídnějším společenským uspořádáním než bolševismus u nás. Přesto je malým zázrakem, jak se bývalým komunistům — dnešní SDP podařilo oslovit mladé lidi, vzdělanější vrstvy a obyvatele měst. Na rozdíl od ČSSD působí SDP sexy.

Josipović pak okouzluje Chorvatsko i tím, že se mu nedostává oné vlastnosti, kterou se vyznačovali Sanader i Tuđman - mačistickou arogancí. Jejímž nedostatkem, jak víme, Jiří Paroubek ani Mirek Topolánek rozhodně netrpí. Bylo by dobré, kdyby se podobný politik jako Josipović objevil i na české levici.

Snad zvolení Josipoviće přinese „otcově zemi neklidu“ kýžený pokoj, byť vím, že můj otec se ze zvolení tohoto muže rozhodně neraduje.